Jsiznjcprostor250x4202328.jpg
Jsi znějící prostor  / You are sounding space
olej, plátno / oil, canvas 250 x 420 cm

 

 

Moci tak letět volně znějícím prostorem – být součástí nikdy nepomíjejícího řádu, nechat se prostupovat Jeho uzdravující silou, žít v barevném, znějícím a nikde nekončícím univerzu…

Říká se, že hudebníci jsou nejhoršími pacienty muzikoterapie – snáší totiž už jen dobrou hudbu. Podobně abstraktní řeč obrazové plochy se dotkne jen vizuálně gramotných lidí. A není v tom vůbec ani troška elitářství – spíše lze hovořit o postižení…

 

 

You are sounding space

 

Being able to fly freely through the sounding space -  to be part of never ending Procedure, to leave to penetrate His healing power, live in color, sounding and never-ending universe ...

It is a claim that musicians are the worst patients of music therapy - they can  tolerate already only a good music. Similarly abstract speech of canvas touches only visually literate people. And it is not even a bit of elitism - it is rather disability ...
________________________________________________________

 

 

Milada Frolcová

 

Znějící prostor Václava Vaculoviče

Uherské Hradiště, Galerie Slováckého muzea, 30.1. - 5.5. ateliér č. 8 /1997, strana 5 

 

 

 

Výstava obrazů a grafiky Václava Vaculoviče Jsi znějící prostor je první autorskou výstavou tohoto umělce v tomto místě. Václav Vaculovič (1957) žije a tvoří v Kroměříži. Kromě malování komponuje a interpretu?je duchovní hudbu. Z přesvědčení o vzájemných vazbách hudby a výtvarného umění vychází i koncepce této výstavy.Poměrně rozsáhlý projekt Jsi znějící prostor zahrnuje monumentální plátna a řadu drobných monotypů, které pocházejí z let 1993-97. Umělce lze těžko vřadit do některého ze soudobých trendů. Není vyznavačem žádného určitého estetického kánonu. Pravidla pro tvorbu si určuje sám. Vznikají přímo pod dotykem malířského štětce na plátno a z přesvědčení, že tvorba je jen rozpomínání se na to, kde jsme již jednou byli. Umělec preferuje především velký formát. V monumentální malbě vidí „pro?středek, jak vybřednout z nicotnosti doby. Je to šance vyslovit něco stálejšího. Jedinečnost velkého formátu vynikne až porovnáním naživo s ostatními druhy vizuální kultury. Vzrušující tajemnost zvláště světlých tónů začne působit až hmotností plochy. Informativní charakter dnešní?ho multimediálního prostřeli dokáže tento rozdíl zcela setřít. V monumentální malbě totiž nejde o pouhou zvětšeninu. To, co nám sugerují masmédia, není totožné s bohatstvím nuancí, jaké nám může poskytnout jedině malba na velké ploše."Vystavená kolekce byla vybrána autorem a je uspořádána s citem pro harmonii a pravidelný rytmus. Střídání teplých a studených barevných tónů jednotlivých pláten na zdech sálu jen podtrhuje tento záměr. Hledání východiska v souznění hudby a barvy nepřekvapuje u člověka, pro nějž zápis hudební kompozice a zápis napětí plochy obrazu jsou dva vjemy, které mohou splývat v jedno. Velmi osobitý a mnohoznačný význam je přikládán také samotným názvům - malým básním, které jsou více než pouhými názvy. Jsou slovesnou součástí obrazů, jejichž prostřednictvím se dále odkrývá zavřená komnata lidské duše. Někdy se názvy stávají i další druhotnou inspirací. Vrací se k nim, avšak jiným pro?vedením je naplňuje novým obsahem a novou tváří. Náměty obrazů a monotypů vycházejí především z jednoho pramene. Velká plátna jsou často konečným řešením tématu rozpracovaného v kresbách a grafice. Vaculovič v nich zachycuje zvláštní tajemný svět, v němž splývá náboženský prožitek s~erotickým. Obraz navozuje atmosféru nedořečeného, lehce naznačeného.Z vystavených prací je zřejmé, že umělcova současná tvorba osciluje na nejisté hraně mezi figurací a abstrakcí. Jejím dominujícím prvkem je rozpad formy a deformace tvarů a proporcí lidské figury na těžko artikulovatelné útvary. Rozrušením prostorové a časové jednoty děje se tvarová seskupení vznášejí jakoby v beztížném stavu. Zdá se, že prostorové síly stále více ovlivňují dění a posouvají ho do nadreálna. Jako by někde v pozadí probíhal neviditelný zápas mezi pozemským rozmezím člověka, mezi jeho malostí a silami, kterých je součástí, ale které jsou nad ním. Obraz se nakonec nevztahuje k ničemu empirickému, k žádné reálné věci.