„Proměnili palác v tržiště – a když vyprchala radost z toho, že tady mohou hulvátsky dupat, nevědí náhle, co na tržišti dělají. A začnou neurčitě snít o stavbě domu s tisíci dveřmi, kde každý krok měl smysl…“  

Saint-Exupéryho Citadela tak před více než sedmdesáti lety jakoby prorocky předpověděla ústřední problém rozpadající se postmoderny: soudržnost ve jménu / klenbové / myšlenky. Proč bytostní malíři musí plnit dětinské projekty ambiciózních kurátorů a tříštit pozornost tolika směry? Proč se mají zavírat do archivů, lovit s uměním nijak nesouvisející informace, hrát si na sociology, paleontology, politické glosátory? Počáteční vyhlášení svobody na počátku devadesátých let se tak zvrhlo v diktát nového estabilishmentu, diktát co se všechno nesmí nebo musí ve jménu nadřazování jednoho nad druhým…

They transformed palace into marketplace - and when they were sated that here may crudely trample, suddenly do not know what they are doing in this marketplace - and vaguely began to dream about building a house with thousands of doors, where each step had a sense ... "

Saint-Exupery´s  Citadel before more than seventy years ago, as if prophetically predicted the central problem of the crumbling of postmodernism: integrity in the name / vault /  idea. Why natural painters  must fulfill childish  projects of ambitious curators and bruise the attention by so many directions? Why they must close to the archives and hunt information, which are unrelated with the art - why they must play role of social scientists, paleontologists, political commentators? The initial declaration of freedom in the early nineties so degenerated in the dictation of new  establishment, dictation what should be or not should be - all in the name of the superiority of one over the other ...