Pohled oknem / View through the window

olej, plátno / oil, canvas 65 x 65 cm

Pohled oknem

Jeden z četných “impresionistických” obrázků – zdánlivá bezproblémovost rukopisu skrývá vedle řady přemaleb pozdější vůli po stavebním řádu abstraktních kompozic. Samozřejmě jsem věděl, že vše je abstraktní hra tvarů – vdechnout jim život jsem tehdy dokázal jen v úzkém spojení s vizuální realitou kolem. Série pohledů z okna pravděpodobně anticipuje moji dnešní posedlost vidět ve všem v našem domě zátiší, které si neváhám vyfotit třeba u snídaně…

View through the window

 One of the many "impressionistic" pictures - this seeming smoothness of manuscript is hiding besides next series of repainting my later efforts after the order of abstract compositions. Of course I knew that everything is an abstract play of shapes - I could just breathe life to canvas only with rather close conjunction with the visual reality around. These series of views from the window probably anticipates my today obsession to see in everything still life – I don’t hesitate to take a photo even during the breakfast ...

Období přibližně 1980-85 jsem znovu intenzivně hledal – ověřoval na studiu přírody. Bylo to období, kdy jsem přátele zřejmě překvapoval kolísající úrovní práce – snad to byla potřeba se stáhnout do soukromí, nezařazovat se do tehdejších oficiálních struktur, ale i nechuť navázat lacině na světovou modernu. Dnešní legendy o izolaci tehdejšího umění jsou právě jen legendy: informovanost přes filtr železné opony zde přece jen jakási byla. Po dvaceti letech demokracie zjišťujeme, že jsme i v tom byli podvedeni: komunističtí prominenti si v osmdesátých letech studovali na západě a dávno se připravovali na „neviditelnou ruku trhu“. Rozdělené poloviny světa vlastně prodělávaly velmi podobné zákruty. Na stoupající bezmyšlenkovitost a bezobsažnost tehdejší společnosti se dalo reagovat v podstatě dvojím způsobem: groteskou, ironizováním a zpochybňováním všeho – což je jestli se nemýlím program postmoderny dodnes – nebo vážným usilováním, hledáním ztracené identity s rizikem nařknutí z neaktuálnosti a následným odsunem„ k ledu“. Není snad postmoderna založena právě na zaměnitelnosti, setření rukopisu nekončícím lesem výpůjček, „vypláchnutí mozku nezávaznou hrou. Nic však není jen hra. Lidská existence je odvěké drama a dějiny umění ji vždy takto reflektovaly.

The period around 1980 to 1985, I again searched intensively - I often verified evrything on the study of nature. It was a time when my friends maybe seems surprised by fluctuating levels of my work - perhaps it was the need to withdraw into privacy, then not to include into the official structures, but also the reluctance to build cheaply on the latest fashions. Today´s legends about isolation of the East art are just a legends: awareness through the filter of the Iron Curtain was quite evident. After twenty years of democracy we clearly see the fact that we were deceived twice: the Communist prominents studied in the eighties in the West and had been long prepared for the "invisible hand of market". Second half of the world actually has undergone very similar experience. On the growing preoccupation and lack of contents then the society could respond in essentially by two ways: grotesque, irony and doubt about everything - that is if I'm correct postmodern program today - or serious striving, seeking lost identity with the risk of accusing of lack of actuality and the subsequent expulsion to "the ice" . Postmodernism is just perhaps based on the interchangeability of the manuscript and endless set of borrowing and "flushing of the brain". Nothing is just a game. Human existence is the ancient drama and art history has always reflected this reality...