Výstava Alfa 2000 Omega - Miroslava Hlaváčková – Galerie moderního umění v Roudnici - Národní dům Praha 2 000

Dialog se světem se rozvíjí jako odezva na otázky vržené do jeho neznámých končin, aby se zjistilo, zdali je vesmír netečný a mlčící anebo spoluhráčem, s nímž  je možné navázat kontakt, přestože klade překážky. Do jaké míry může být poznán v pozemské, duchovní i lidské krajině a jaké místo nabízí pro osídlení mezi začátkem a koncem.Na každém stupni setkání se objevují nová zjištění a nabízí se otázka, která z nich uchopit, aby mohly být odloženy ostatní, protože je nutné jít k cíli rychle, aby se neztratilo něco podstatného.       Výtvarné dílo je jako výsledek vztahu člověka ke světu  novým kosmem, přestože se jedná jen o dílčí sdělení, protože není možné skutečnost postihnout jediným gestem. Pro každého hledajícího existuje neopakovatelná cesta a má platnost přes omyly jednostrannosti. Podle ní je rozestavěna nekonečná řada milníků, ale žádný není označen zvláštním písmem nabízejícím se jako vodítko.       Je možné se zastavit u některého z nich – zaposlouchat se do hlasu tradice, zaměřit se tam, kde se rozeznávají zákony, které kosmos tvoří, tam, kde se sahá k počátkům, k hranici jednoty, tam, kde stojí člověk a jeho neukojitelná žízeň kamenovaná osudem, tam, kde se otevírá nekonečno a jsoucno plnosti, odkud přicházejí a přicházet nepřestávají doteky lásky.       Tady a teď vidíme, tady a teď se odehrává zápas o kladení otázek, na které nikdy nepřijde zřejmá odpověď. Přes všechno úsilí, přes tichost i výkřiky, zůstává  nejistota, zdali to, co bylo nalezeno, je ryzí zlato a ne jen bezcenný kov. Byl-li svět uchopen a pochopen správně, došlo-li k zaznění posvátného a k rozmluvě s tím, který je pánem všeho, protože z jeho rukou všechno vzniklo.Nic není více hodno rozměru lidské touhy než nezakrytá pravda, ale konečné nemůže pochopit nekonečné. Může se však stát cílem směřování a může položit pomíjivost na hráz nepomíjivosti a dát trvalý tvar tomu, co je nepředvídatelně křehké ve své nevyslovitelnosti. Svět si střeží svá území. Dotknout se ho, je právě tak nehmatatelné, jako vstoupit dovnitř a v sobě a skrze sebe se dobírat k obecnému a vyjádřit se tvarem a barvou a vtělit do nich všechno, co bylo načerpáno v procesu vidění. „Nevystupuj ze sebe, ale obrať se do sebe, protože v nitru člověka přebývá pravda.„  (Augustinus De vera religione)  Každý způsob předání má své oprávnění, každý je jedním paprskem  na cestě k plnosti. Každá věc patří do celku a může o něm dát informaci a každá mnohost se opírá o jednotu, protože mnohotvárnost nakonec zanikne.V těsné blízkosti profánního stojí spirituální význam díla. Je naznačen výtvarnou řečí,  způsobem práce s materiálem, jeho uspořádáním, barvou, tvarem, vztahy. Forma může být dramatická, budovat na senzuálnosti, lyrice, obracet se k přírodě, k symbolům či znakům nebo ke geometrickým obrazcům  a vzorům, které byly v procesu času přijaty jako domluvené kódy.V minulosti, kdy převažoval náboženský námět, se přísně dodržovala jeho vazba na provedení, dílo také mělo být obrazným výkladem písma, vodítkem pro ty, kteří neuměli číst. Citace posvátných textů tvoří v rovině námětu zvláštní rodinu. Slova pravdy přesahují svým významem přirozený svět a zpracování by mělo odpovídat jejich obsahu. Takový obraz je ale vystaven nebezpečí, že bude textem vázán natolik silně, že mu hrozí ztráta živého lidského svědectví a prožitku zobrazené skutečnosti.Nyní tvůrci hledají jiné spojnice mezi člověkem a tím, co jej převyšuje. Současnost vidí jinak a často neméně výmluvně. Jen zřídkakdy volí starozákonní a novozákonní příběhy. Snaží se uchopit složitost vztahu mezi člověkem a věčností  nezobrazivým způsobem, protože slova mohou být lichá a ilustrativnost toporná, protože se musí držet předpisu.       Všichni umělci předávají výsledek vztahu ke světu jiným způsoben. Přicházejí plaší, které bolí nahota, ale nemají jinou možnost, než se odvážit svléknout všechny slupky, které přikrývají pravost vidění a dát se napospas nezaujatým očím. Zdráhání a čistota studu brání vydat to nejniternější, a to tak těžce pojmenovatelné učinit očividným, protože úzkost zabraňuje, aby se zviditelněním neztratilo posvátné, protože slova a obrazy jsou nedokonalé a zavádějící. Přes všechnu sílu nemohou vystihnout to, co je nevyslovitelné a vyslovením z něho stírají pravdivost, která spočívá v nedotknutelnosti. Proto v jejich případě přicházejí doteky s posvátným zprostředkovaně jako analogie či zástupný obraz zcela rozdílný od obrazu, který předává přímou zprávu.      Na křižovatce stojí nerozhodnutí a chtěli by dosáhnout k absolutnu. Znají svou pozici a touhu přiblížit se k duchovnímu prostoru. Zdržuje je nejistota náklonnosti k inspirovanému slovu a vábí je pravost, a proto jim otevřenost k pravdě otevírá obzory. Pro její opravdovost se odemykají zapečetěné zámky, aby uvolnily dveře průhledům, na jejichž horizontu jsou napsána slova života. Oči, které byly pro žízeň omilostněny, čtou a přinášejí ryzost do tvůrčího procesu jako rosa, která padá na zem, aby zavlažila půdu a dala úrodu, protože všude tam, kde je kvalita je věčnost a nezáleží na tom, kudy se k ní půjde, jaké se zvolí prostředky, jaký tvar, či barva, protože o díle svědčí to, co je v něm nepomíjivé. Záleží na doteku života s věčností, na formě nezáleží. Ta je jen prostředníkem, slouží vyjádřenému, ale tvoří s ním jedno tělo, protože je do svého zprostředkovatele tajemně vrostlá a podílí se na významu díla tím, že jej spoluvytváří.            V ochraně jistoty se pohybují ti, kteří se dopracovali k nepochybnému  názoru. Jeho evidentnost jim přináší klid. Jasnost námětu odpovídá vyjádřenému obrazu. Nic se zde neskrývá. Oči jsou upřeny na poznanou skutečnost, od které prýští jistota, nejen pro teď a nyní, ale i pro čas, který nastane. Vyznání se uskutečňuje zachycením  známých obrazů dějin spásy. Zřejmý  přenos zapsaných příběhů je přijatelný pro svou jasnost, ale vylíčení těchto historických scén je jen jednou stránkou duchovní tváře světa. Velikost díla není v námětu, ale v tom, zdali do něho mířily silokřivky pečetěné ve výhni lásky a posvěcení. Přesto je téma oprávněné,  není jen ilustrací příběhu, protože do ztvárnění vkládá další významy.Zástupný obraz zbavený reálného těžiště  má obtížnější pozici, protože vyjadřuje oblasti duchovního rozměru života nezobrazivým způsobem. Používá symboly a znaky, které jsou významově ambivalentní a záleží na tom, v jakém kontextu působí. Budují na výtvarné stránce díla a její vlastní řeči, která významy spoluurčuje. Odehrává se zde nejtěsnější vztah k tomu, co přichází jako výraz uchopení neuchopitelného a záznam světa, jaký tu ještě nikdy předtím nebyl.Svoboda tvorby je výsostná, ale nelze smazat jednou zanechané šlépěje, protože z nich je možné vyčíst směr, aniž by se sebeméně potřela nezávislost umění. Tradice vstupuje do díla skrytou i méně skrytou cestou. Projevuje-li se blízkost formy i nosného významu, je odkaz čitelnější. Jedná-li se o vnitřní vztahy, o myšlenku jen naznačenou, na níž se podařilo navázat spojení, a která vede k jiným výsledkům, protože inspirace nejde vedle sebe, ale míří v těsné blízkosti jiným směrem, je vyznání odlišné a dává nové poznání.V prostoru výtvarného umění posledního dvacetiletí společně vystupují tvůrci, kteří si již ověřili terén, na němž se pohybují, vedle těch, kteří jsou na začátku a dokazují, jak přímo vnímají svůj úkol. Spojuje je vážnost pohledu, s nímž se obracejí k sobě i k tomu, co je obklopuje.         Současná výstava se pokouší neortodoxně odpovědět na otázku, je-li v českém umění prostor pro ono nezvažitelné poměřování pozemského času  a věčnosti a vstoupila-li věčnost do našeho života a tedy do obrazu těch, kteří byli obdařeni duchem tvorby a kolik bílých míst se jim podařilo smazat.      Tak jako rub a líc mince tvoří jeden celek, tak se vzájemně propojují obě výstavy přístupné v prostorách Galerie moderního umění v Roudnici nad Labem a v Národním domě v Praze na Smíchově. Každá z nich má jiné vyznění. Roudnická se obrací více dovnitř, k tomu, co člověka vtahuje, pražská navenek, k tomu, co přitahuje pozornost.V lomozu pomíjivosti, nejistoty, bezobsažných akcí a ztráty hodnot se jedná o pokus podívat se, kolik místa je dnes věnováno otázkám, které překračují čas. Existuje-li opravdovost ve vztahu k umění a ke světu a soustředění na to, co je životatvorné, kde nejde jen o dílo pro dílo samo, ale kde dochází k přesahu a doteku trvalosti a kde, překročením úzkého území člověka a světa, byl získán nadčasový rozměr.  Jsou tiší, pro které může mít přirozený jev sílu setkání se zázrakem. Naslouchají, jak hovoří příroda a v náhlém oslnění chápou, že ten obraz nebyl jen vizuálním vjemem, ale viděl dál. Příchod světla v nečekaném odkrytí mraků je pro Evu Brodskou zábleskem věčnosti.Miloš Ševčík naslouchá hlasu mušlí a kamenů a medituje nad znaky, jejichž řeči rozumí ten, který je schopen se odevzdat a vidět v nich poselství z míst, kde je harmonie bytí. Přetváří je jako jiskry konečnosti směřující k nekonečnosti. Mušle má více významů. Je atributem křtu a vzkříšení, znakem poutníků, kteří chtějí dospět do míst poznamenaných přítomností lidské dokonalosti.Miloslav Moucha se neoddává jasu dne, ale vnořuje se do noci, do šera mystiků, v němž se skryté stává zřejmým. Na pomezí tajemna, mezi tím, co je zde a co je tam, žije noční snění, které se teprve probouzí, zapomíná denní sen a otevírá se branám dálek, ozářených první hvězdou, uvádějící pohled do hlubin poznání.Jiří Mědílek se upíná k všehomíru, které je pro něho měřítkem duchovní stránky světa. Skutečnost na jeho obrazech je prosycena pulzujícím zářením a touto jistotou ji oslavuje. Světlo se odděluje od tmy a prostupuje celý prostor. Země, tak odlišná od nebe, s ním přesto srůstá, protože jsou utvořeny  ze stejné látky, která nebyla vzata z tohoto světa.  Pro Pavla Mrkuse je vesmír nabit přítomností. Hledá výtvarné analogie k vyjádření stvořitelského díla. Nekonečnost prostoru a oblačné oblohy, v níž se objevuje světlo, není pro něho přírodním úkazem, ale obrazem, který hovoří o existenci prvního dne stvoření.Svět Jana Híska je zabydlen a přeplněn dobrými bytostmi, anděly, květinami, zvířaty, sluncem, tak jako tomu bylo v románské době a v okolí Františka z Asissi. Přirozené závislosti zmizely, vše se navzájem prolíná, rotuje, přibližuje k sobě a vzdaluje. Žije samostatně v prostředí ráje, protože každá částečka byla očištěna od všeho pozemského.Mojmír Preclík se nechává intimně oslovovat přírodou. Ctí její podobu, kterou určilo působení času. Její přirozený povrch je pro něho vzorem pro tvar. Odebral mu vše nahodilé a došel k základu,  v němž se zrcadlí ryzí duchovnost. Své postavy obnažil tak, že ztratily pomíjivost, která ustoupila před spatřením podstaty a dal jim tlukoucí kamenné srdce.Transparentní sklo přinášelo do gotických katedrál nadskutečnou přítomnost, světlo jím procházelo, rozkládalo se do barevné záře a oblévalo tvary. Vitráže Jaroslava Matouše v kapli sv. Josefa v Litomyšli spějí do výše jako fiály a jejich prostor je odlišen jen intenzitou světlosti, která se rozlévá od svého středu. Matouš se ponořuje do stavů přírody a odejímá jí krystalicky čisté chvíle zázraků a petrifikuje je jako zástupné znaky skutečnosti. Materie díla zachycuje ozvěny z vnějšího i vnitřního světa. Petr Štěpán se přibližuje k posvátnému zdráhavě, je pro něho zahaleno několika rouškami a spočívá někde hluboko pod nimi. Je možné je spatřit přes zastřenou vodní hladinu a přes ni zaznamenat tělo anděla, který vstupuje jako záznam nehmotných doteků, vystupujících z bílého pozadí, protože podstatné věci jsou skryté, nejsou očím přístupné a lze je poznat jiným zrakem.Eliška Rožátová vydobývá znamení času, citu a myšlenky z náhlého osvícení. Přicházejí k ní z prostoru, kde žijí jako ozvěny nekonečna. Rodí se pomalu a nesměle, neznají přesný tvar ani podobu. Neváží se na nic skutečného. Patří vzdáleným světům, odkud byly jen na chvilku vypůjčeny,  strukturují se do významových celků, ale hrozí nebezpečí, že zase brzo odplynou, a proto je nutné je uchopit rychle.Anděl je bytostí jiného řádu. Kdo ví z čeho je utkán. Jeho úkolem je vést a zvěstovat věci, které se stanou. Jeho přítomnost je nehmatatelná, nezná čas ani prostor, protože se nachází ve stavu stálého přicházení. Jako posel nehmotného světa přináší světlo z krajiny věčnosti. Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová vidí tohoto vyslance jako důstojného zástupce ráje. Je nehmotný, zřejmý, majestátní, jasný i průhledný.Ludmila Jandová je spíše lyrikem, k němuž přicházejí znamení zvěstované skutečnosti v mlžném oparu a ve světlosti barvy. Umí obraz postavit i na křehké a robustní linii, která se vzpíná a láme v podťaté touze, jako bolest i vítězství, pád i vykoupení. V jednotlivých zastaveních pašijové cesty je tíha srážející k zemi i osvobození letící do výše.Most spojující dvě pevniny je symbolem sjednocení, přechodu, sblížení a jistoty, pečetí spolehlivosti. U Jana Hendrycha je branou se srdcem, vstupem do citadely, do místa ochrany a bezpečí. Most je pevně zakotvený. Voda pod ním může klidně plynout a nic jí nebrání, aby se v ní třpytily  hvězdy a sluneční paprsky.Tajemství světa je skryto v materiálu skla. Z něho jej vydobývá a do něho jej vkládá Václav Cigler. Může odpočívat v dokonalém tvaru oválu, jako zárodku života, v kruhu, který do svého středu koncentruje a ve kterém se zrcadlí niterný poklad, v hrdé přímce, tyčící se jako hranol do výše, či v prostoru pro soustředění.Křídlo, prostoupené vzduchem a světlem, umožňuje svobodný let do dálky a k výšinám. Nezakrývá je, protože je branou, která se k nim otvírá a nabízí vstup. U Čestmíra Sušky je křídlo spojnicí mezi zemí, kde má svou oporu, a nebem, o jehož klenbu se opírá. Kruhovitá a oválná forma chrání život. Kukla je připravena pro den svého uskutečnění.Každá událost po sobě zanechává stopy. Po jejich otiscích jde Libor Jaroš. Znovu odkrývá to, co již patří minulosti a přenáší záznam na plochu plátna. Přestal připomínat rozpor mezi tělem a duchem, bolestí a usmířením. Očistěním ztratil tíhu a zůstal jen její pel, protože se osvobodil ze zajetí hmoty.Petr Veselý realitu redukuje a petrifikuje v ní skutečnosti, které vzlínají z minulosti a atakují svou stálou přítomností, protože již byly jednou uznány za prostředníky nepomíjivosti. Používá domluvené kódy a vytváří vlastní znaky. Orantka, anděl i dva trámy odkazují k tomu, co se nesmazatelně zapsalo do lidského života a určilo jej. Jejich přijetí je návratem, cestou od konce k začátku.        Pro Aleše Lamra je znamení alfa i omega tím, co stojí na počátku a konci a zároveň i odkazem k tomu, který řekl : „Já jsem Alfa i Omega.„ Zůstává u přepisu jasných liter. Vidí je jako pásku barevné tříště, která se proplétá prostorem a vlní se povívaná větrem. Jsou zároveň vymezením pozemského času, i mírou nového života. Koncentrují v sobě veškerou energii potřebnou pro vymezený rozsah. Vladimír Vašíček je emocionalista, který své poznání vtěluje do souhry barev a tvarů. Zpívá o radosti ze vzkříšení a o výkupné ceně bolesti. Na plátno přenáší sen o kosmu oděném do bílé, do barvy duchovní autority, do které vstupují stopy přítomných a minulých dějů v podobě barevných tónů.  Slavnost barvy a uzavřenost tvaru je pro Jiřího Štourače světem, v němž má konání smysl a nekonečný cíl. Magdalena, která našla o Bílou sobotu prázdný hrob, je pro něj událost tak obsažná, že si vyžádala, aby byla zasazena do pečlivě vykonstruovaného prostoru, v němž magicky září barva a tvar se ve své jednoduchosti blíží k dokonalosti.V dění Václava Vaculoviče je trvalá kontinuita konání, nikde nezačíná a nikde nekončí a je nevyčerpatelnou zásobnicí duchovní aktivity. Přitahuje jej člověk a jeho vnořování se do prostoru, který skrývá plnost, ale cesta k ní je těžká a jedno prozření musí stačit na celý život.Magdalena Vovsová vsazuje příběh do strukturálního prostředí, se kterým se obraz události spojuje v kontrastu života a světa. Vyprávění ohraničené do samostatného pole není běžným okamžikem, ale podobenstvím. Linie je křehká a obraz je prostoupen světlem. Jeho jednoduchost se staví proti komplikovaně strukturovanému okolí s dynamickými geometrickými otisky.Pro Pavla Šlegla je hmota obrazu znamením, v němž se zpečeťují síly věčnosti. Tělo obrazu trpí, ale je schopno unést význam, který překračuje meze pozemskosti a nese jej k branám ráje. Pastózní vrstvy vyzařují matný jas. Jsou v nich vrcholy a prohlubně, do kterých se koncentruje světlo a stín jako tajemství zrodu duchovní skutečnosti.Radost z barev a z dynamické erupce Tomáše Švédy se někdy zklidní a soustředí se do jednoho středu vymezeného kruhem, který znamená čas zahrnující prostor i myšlenku návratu. Švédův symbol celistvosti je plný neklidu a stálé aktivity, která působí v celém prostoru obrazu.Vladimír Novák staví proti sobě tvary a barvu v divokém protikladu. Přicházejí, aby pohltily prostor a proměnily jej v bitevní pole, kde se sváří hrdost s pokorou, poznání s odpuštěním. Gesto je velkoryse rozmáchlé a nikde není ponecháno prázdné místo pro uvolnění, protože svět je plný konfliktů a velkých událostí. Anděl nepřichází, aby ulehčil tíhu dne, ale aby vyzval k činu a tak jej naplnil smyslem.        Nebeskou modř Jáchyma Šerých protíná těleso - jiskra - které ji chce dobýt a poznat. Na své cestě nemá potvrzeno ani ověřeno kam dospěje a jaké poznání se před ním otevře. Jeho touha však nezná hranic.Tvar Daniely Vinopalové roste zevnitř, složitě se strukturuje a navršuje, aby do svého těla, vázy, křtitelnice, přijal všechno, co provází život a povyšuje jej. Proces vzniku díla je sám o sobě životem, meditací, v níž se promítá očekávání, osud, bolest, láska a víra. To vše je vetkáno do každé vrstvy, která pokorně přijímá slzy, chvění prstů, obnaženost a odevzdanost.Daniela Messieurerová se soustřeďuje na předměty se symbolickým významem. Pramen života vidí ve vodě studny. Voda přináší křtem nový život a okrouhlý tvar studny připomíná naplnění a dokonalost. Způsob práce s materií obrazu je archaický i klasický, a souzní s dávnými silami života.Pavel Nešleha užívá výtvarné znaky, kterými odkazuje ke skutečnosti. Úroboros má více významů. Může být prostorem nekonečnosti,  možností před uskutečněním, věčností i moudrostí. S úroborem jsou často zobrazovány alfa i omega. Nešlehův cyklus Tajemství znaku I-VII vede dialog mezi neurčitým prostředím a určitým barevně výrazným tvarem, který ruší klid obrazu a vnáší do něho děj.I Miroslav Šnajdr vkládá do obrazu  novotvary. Jako žalmista zpívá nářek nad stavem světa. Pláče nad životem, protože roztrhal vazby, které jej drží, a vystavil se nebezpečí, že se bez jejich respektování všechno propadne do nicoty. Na obraze stojí proti sobě ve vzájemném zápasu černá a bílá barva. Jsou drásány a vytvářejí významové znaky. Šnajdr užívá i universální význam kruhu, který neuzavírá a nechává v něm průchody pro vniknutí času. Kruh je jasně červený jako láska, či letnicový oheň.Pro Josefa Jíru jsou slova nového a starého zákona stále přítomná. Hmotu obrazu horečnatě kupí a modeluje ji tak, aby barva zářila v jednotlivých vrstvách a stála proti sobě v kontrastu i harmonii a zpřítomňovala věčný svár pádu a vykoupení. Tvar je znásilňován, protože musí sdělit jak nesmírná je propast mezi láskou a nenávistí, životem a smrtí, pravdou a lží.Stanislav Hanzík vidí své sochařství v modelaci a v dynamice tvarů. V roce 1963, kdy jej zaujala historie člověka vedeného Hospodinem, zklidnil výraz. To, co bylo předpověděno se vyplnilo a nastane jiný čas.Plastika Simeon vypráví o vztahu mezi  starcem a dítětem, o setkání proroka s králem. Simeon se raduje nad tím,  že se mohl dotknou spásy a je do tohoto tajemství pohroužen.O dotek prosí ruce Evy Kmentové a touží po sblížení, které je jako gesto lásky zrozením nové kvality, v níž se bytost odevzdává tomu druhému a jde mu vstříc, aby si pro sebe nic nenechala. Quintilianus říká : „Člověk by téměř řekl, že ruce dokáží mluvit“ a v křesťanství ruka představuje boží moc a boží sílu.František Dvořák organizuje obrazovou plochu tak, aby nesla určité významy. Červená znamená mučednickou smrt, modrá mravní čistotu, bílá dokonalost. Vše řadí do neklidného rytmu, protože život je neustálým přemáháním překážek a vstáváním pod ranami osudu.  Trojúhelníky na obraze Kompozice s černou mění rotací barvu.Olbram Zoubek ctí mravní hodnoty antiky i víru v osudové určení lidského života a váží si činu každého jedince, který se postavil proti vnějšímu předurčení svého prostředí a překonal je. Jeho hrdinové přicházejí z tohoto světa a osvojením velikosti přerostli v symboly. Váží míru odpovědnosti, nesou své poslání a nevzdávají se. Jejich gesta jsou výmluvná, znají sladkost vítězství i pokoru odevzdání.Obrazy a kresby Jaroslava Vožniaka na téma Božské komedie Dante Alighieriho jsou víc než ilustrace. Nevyprávějí, existují jako svébytná díla a přibližují příběh putování pozemským i věčným časem, v němž je otisknuto všechno, co se v něm událo. Postavy jsou hieratické a barva popřela přirozenou příslušnost.Sochy Michala Šarše jsou sršaté a bratří se s pratvary s archetypálními kulty a s posvátnými znameními. K životu navrací věci, na které se již dávno zapomnělo. Vytrhl je  z jejich  času a prostoru a proměnil,  takže se  jen vzdáleně opět vztahují k původnímu místu a účelu. Nesou však nové významy.Vladimíra Doležala zajímá vše, co již jednou sloužilo, a dává to do nových vztahů. Kniha je svým tvarem samostatným objektem. Zasáhne – li se do ní seříznutím, nakloní se svým tělem do prostoru. Ztratí původní určení a potře význam titulu. Je něčím, co již není,  a je jen zdáním toho, co bylo.Sen Pavla Holeky se napájí ve vodách fantazie a lyriky. Spojuje vytvořenou realitu a její znakové útržky do nového celku, pro který připravil zvláštní prostředí. Sestavuje obrazy, které buď stojí samostatně nebo jsou řazeny do cyklů. Podobně jako báseň s mnoha strofami. Význam není v rozličnosti, ale v signálech, které vysílají jednotlivé úlomky. Z hebrejského písma vzniká absolutní poezie, z kompozice obrázků křesťanské symboly. Jiří Kornatovský pracuje světlem, stínem a objemem. Z plných temných míst prozařuje světlo myšlenek zrozených v úzkostech. Proniká jako slovo náhle vydechnuté v osvícení. Hmota je téměř nepřítomná, přestože pomáhá modelovat tvar. Rozhodující nejsou plná, ale prázdná místa, kde je centrum duchovního jasu. Realita, z níž obraz vyšel, je popřena. Novou skutečnost vytváří vnitřní řád  násobené a harmonizované struktury, podobně jako je tomu u opakovaného proudu litanií.Karel Malich světlo nazírá a vidí je ve stavu zrodu. Zná jeho cesty a sleduje paprsek, který kreslí znaky a půdorysy. Malichovo světlo je hybným článkem, který prostředí proměňuje. Světlo se objevuje v různých odstínech a konfiguracích a jeho nejčastějším tvarem je ovál podobný plamenu svíce, používaný i jako nimbus, obklopující posvátné postavy. Je také tvarem vejce, znázorňujícím životní princip.Věra Boudníková postupuje pomalu a zvolna směrem vzhůru, protože se musí nejprve prodrat temnotou, aby cestou došla k modrému pásu, kde ji intelekt zdržuje a nechce propustit a zabraňuje jí spočinout v bílé, v krajině posvátnosti a ve světle. Její tapisérie je řazena do jednotlivých pruhů, z  nichž má každý svůj rytmus výstupu.Jiří Krtička obraz člení do horizontálních polí, které se vzájemně oddělují i prolínají. Vedou od pozemské k nadpozemské oblasti, zaznamenávají pronikání světla a jeho oddělování od temnoty.     Základní geometrické - tvary, kruh, čtverec, trojúhelník, ovál  a kříž - byly označeny nosnými významy. Přerostly do podoby  kódů, které do života vstoupily jako šifry zapsané člověkem na jeho pouti časem a prostorem. Tato posvátná znamení začala sloužit jako orientační tabulky života.Kruh znamená celistvost, původní dokonalost, nekonečnost a symbolizuje ráj. Kruh je dokonalým tvarem a znakem jednoty. „Bůh je kruh, jehož střed je všude a obvod nikde.“ (Hermés Trismegistos).Čtverec je i výrazem pro naplnění, neměnnost a boží projev ve stvoření. Symbolizuje zemi, pozemskou existenci, statickou dokonalost, nadsmyslové vědění (v sakrální architektuře) a boží projev ve stvoření.Kříž je středem světa,  místem komunikace mezi nebem a zemí, stromem života, vírou, kosmickou osou, záchranou a usmířením.Trojúhelník vyznačuje trojitou povahu veškerenstva (zemi, nebe, člověka), rovnostranný trojúhelník představuje dovršení a Nejsvětější Trojici, trojúhelník s vrcholem nahoru symbolizuje život. Podle Platóna se plocha skládá z trojúhelníků.Ovál je znakem života. Má částečně i podobu svatozáře obklopující posvátné postavy. Tvar mandle tvořené dvěma protínajícími se kruhy, symbolizuje dokonalost svatých osob. Nula znamená kosmické vejce, úplnost a totalitu života.Protnutí vertikály s horizontálou  je znamením spásy. Jaroslav Šerých se pokusil roztrhnout oponu hmoty a vniknout do její vnitřní tkáně, do prostoru plnosti. Chce dokázat, že materie není mrtvá a studená, ale že dostala impuls, který umožňuje, aby stoupala ke stále vyšší kvalitě. Duch se skrze ni projevuje a je s ní pevně spojen. Šerých vzhlíží vzhůru, ale zná i rozpětí rukou, které vyvážily břevna kříže a objaly svět.I pro Jenny Hladíkovou je rovnováha svislého a vodorovného břevna mírou žitého a věčného času. Je centrem, z něhož život získává jistotu pramenící z radosti, že po této zemi neputujeme bez opory. Božství přijímá lidství bez patosu a je spojnicí mezi tady a tam. Znak řeckého kříže má pro toto sdělení dostačující výmluvnost.Vypravěč lidských osudů František Ronovský se zastavil u historie Velkého pátku. Od něho potom přišel do světa lidí a viděl jejich bolest a opuštěnost. Celá tkáň obrazu Ukřižování je prosycena vážností. Černou barvu vyvažuje modrá, která je znakem věčnosti. Drama barvy a tvaru odpovídá pašijovému příběhu a jeho příslibu spásy.Břemeno Jiřího Jílka stojí na opačném konci této události, protože lidský život byl vydán do tenat utrpení a jeho míra přesáhla únosnou hranici. Je možné je přijmout jen tehdy, bude-li nadlehčeno. Tělo trpí, ale děj  ještě není skončen, a proto žije příslib naděje. Od pradávna se všechno vzácné uchovávalo v drahocenných schránkách. Monstrance musí mít pro svůj přirozený účel ve svém středu kruh, který je posvátný jako nejpřirozenější tvar a navíc posvátné uchovává. V díle Otmara Olivy se monstrance svým tvarem přibližuje k břevnům kříže. Tuto kosmickou osu propojuje se znakem universální církve.Pro Věru Janouškovou je postava křížem, kříž postavou. Sjednotily se. Tvar není výrazně vyznačen horizontální linií, kříž stoupá vzhůru a jeho hlava i srdce, vůle i láska jsou koncentrovány v jednom celku.Vertikála je jednou z hlavních os Jana Koblasy. Odlupuje tíhu hmotě a osvobozuje tvar, aby se mohl vzpínat do výše a spěchat do náruče nebeské volnosti. Zde má anděl pravou vlast. Svýma nohama je do země zakořeněn, a proto je s ní v neustálém spojení, a křídly se dotýká oblohy.Jan Hladík vyvažuje vertikálu horizontálou. Tělo je svislým břevnem a rozepjaté ruce břevnem vodorovným. Středu světa se dotýká v tanečním gestu radosti ze života, který není obtěžkán bolestí. Tanec zde může být modlitbou i odevzdáním a vítězstvím těla nad hmotou.Svět Václava Boštíka vychází z jednoho principu a tvoří jednotný celek. Užívá dokonalý tvar kruhu pro jeho úplnost a znak nekonečnosti. Absolutní rozměr čtverce se objevuje jako vnější míra obrazu i jako vnitřní význam. Oba obrazce dává do vztahu k prostředí, ve kterém se nacházejí. Obrazových vrstev je několik. Spodní, která vyzařuje světlo, střední, dýchající životem a duchovní přítomností a horní, určená body a liniemi. Z Boštíkových obrazů sálá „duchovní záření, jež se zve krásou.„ (F. Werfel)Ohnisko Milivoje Husáka se rozvíjí kruhovitě jako labyrint. Jednotlivé rýhy mohou znamenat vrstvy poznání, které se těžce rodí a odvíjí od středu. Děj zralosti myšlenky je dokončen a připomíná hluboký spánek, protože černá barva je znamením duchovní temnoty.Prostor Jiřího Juna je specifikován geometrickými tvary a prostoupen světlem. Kresbu Černá a bílá určuje horizontální sloup vedený od temného základu k úplnému prosvětlení. Cestou je zraňován a jsou mu kladeny překážky, aby nemohl dosáhnout cíle. U Juna je světlo všudypřítomné, prozařuje z každého místa a působí i tam, kde je zakrýváno.Václav Sokol rozčleňuje prostor, určuje jeho míry a skládá jej do nového celku. Jednotlivé díly na sebe navazují, tvoří vyrovnanou kompozici a rozlišují se jen mírou světelné intenzity, která proniká z pozadí. Linie vedou a drží proud světla. Tvary jsou dokonale jednoduché, absolutní a očištěné od každé náhodnosti..Daniel Hanzlík vede světelný tok určitým směrem a chce, aby se jeho dráha sledovala, protože tento děj má své vyústění. Prostor obrazu vymezuje světelnými jádry a řadí je svisle i vodorovně do nekonečných řad.Markéta Hanzlíková vymezuje v prostoru místo skupinou čtverců s určujícím řeckým křížem jako možným středem světa, místem komunikace mezi nebem a zemí.Radek Brož se v tajemném splynutí vnořil do otce světel, do mystéria lásky a spásy. Prostřednicí mu byla Panna Maria. Kořil se její bílé neposkvrněnosti. Uzavřel ji do iniciál jména a ohraničil dokonalým tvarem čtverce. Brožovo vnoření je adorací i meditací, obraz je zástupným znakem, který má přímou platnost.Znamení Josefa Žáčka se objevují v neurčitém prostředí. Řecký kříž je schopen nekonečného prodlužování směrem vertikálním i horizontálním a proto ztělesňuje věčný život. Kříž byl zhotoven ze stromu poznání, a protože byl příčinou prvního hříchu, stal se i nástrojem vykoupení. Křesťanský kostel často tvoří kříž uprostřed kruhu hřbitova.Jaroslava Severová vnímá pohyb jako kompletní vyjádření existence, jako „cestu člověka“ vedoucí k poznání a k osvojení světa. Dalším prostředkem je písmo, které věci určuje pojmenováním. Stejně abstraktní řečí, ale v jiném významu, je sdělení prostřednictvím geometrických tvarů, trojúhelníků a kruhů, představujících život a uzavřenost.Trojúhelník v sobě skrývá magickou sílu. Směřuje-li jeho špice vzhůru, je symbolem boží tvůrčí moci. U Františka Stekera se jeho vrchol prosvětluje. Vladimír Kopecký vztyčuje pilíře v prostoru jako trojúhelné  menhiry s transparentními těly. Světlo, které do nich proniká se v nich láme a odráží zpět. Pilíře nic nenesou. Jejich úkolem je na sebe světlo strhnout. Jejich setkání se světlem je setkáním s nejzazší realitou. Sklo je jeho mateční půdou, která jej reflektuje a je stále připravena spolupracovat tak, aby mohlo zářit v různých tónech a barvách.Pavel Kraus se vrací k významům, jejichž platnost historie přijala a potvrdila. Čtverec v sakrální architektuře znamená nadsmyslové vědění a představuje statickou dokonalost a neměnnost. In vain chce obrat k Bohu. Materiálem čtverce je olovnatý plech, jehož povrch je jemně strukturován.Absolutnost a purismus tvarů Milana Grygara se spojuje s dokonalou jednoduchostí základních tvarů světa. Linie jsou řazeny přesně a v jejich rytmu někdy náhle dojde k přerušení a k vychýlení z určené dráhy, k proměně směru, k odlišnosti v zákoně. Ani dokonalost kruhu není neporušitelná.Květa Pacovská zkoumá vztahy mezi černou a šedou barvou, temnotou či dokonalostí a zdrženlivostí. Jejich vnějším rámcem je absolutní míra světa v podobě čtverce a vnitřním rámcem centrum stejného tvaru. Statická vyváženost černého čtverce je konfrontována se šedým středem, propojeným diagonální linií.Dokonalý tvar kruhu Jindřicha Zeithammla a jeho vzácně zpracovaný povrch zaznamenávají jeho symbolický význam, rys svatosti a nebeskou jednotu. V lesku horní vrstvy tělesa je koncentrováno tolik jasu, že již žádné osvětlení nepotřebuje, protože se samo stalo světlem. S pohybem očí ke kapce, vznášející se v prostoru, se povznese i srdce. Kruh se promění v ovál a linii nekonečnosti umocní tok liter.Stanislav Kolíbal nezná na světě nic definitivního. Všechno vidí v procesu stálého uskutečňování a proměny, kdy se přechází od nejistého k přesnému. Osud stojí na hranici volby, na pomezí  mezi možným a skutečným, určeným a ovlivnitelným, svobody a determinace.Hledání duchovního hlasu výtvarného umění je hledáním kvality, protože každé velké dílo má sebepřesahující obsah. Nemusí se vztahovat k náboženským textům a ilustrovat je. Chvíle milosti dává dílu nadčasovost a opravňuje jej stát se sakrálním uměním.

Miroslava Hlaváčková