Ztiseschody2786.jpg

Zahradní Ateliér / Garden Atelier

____________________________________________

 

 

/Rozhovor pro ATELIÉR - nepublikováno/

 

Milan Kohout – MOBIUS NA XV.FORFESTU 2004

 

Dnes americký performer českého původu s titulem inženýra byl vyhoštěný ze země po podpisu Charty 77. V roce 19993 získal Diplom na School of the Museum of Fine Arts Boston. Od roku 1994 je členem skupiny Mobius. Zde vytvořil množství celovečerních performancí

/ sólo i kolektivních /. Jeho práce se soustřeďuje na lidská práva – v poslední době zvláště na práva Romů – kritiku totalitního kapitalismu a náboženského fundamentalismu. Participoval na bezpočtu mezinárodních programů a je nositelem mnoha ocenění /první cena International Theater Festival in Pula,Grant from The Fund for US artists at International Festivals, Tanne Foundation Annual Award, Best National Czech Independent Film Award atd. / V současnosti vyučuje na The New England Institute of Art a na Massachusetts College of Art Boston.

 

 „Nalézáme se ve stavu zoufalství nad současným během světa.Vzrůstající možnost nikdy nekončících válek vedených za účelem „exportovat naše hodnoty“ nás zanechává v údivu nad běžným chápáním problémů v  podvojném systému přijímaném jako jedině možný : teroristé/oběti, Muslimové/Žido-Křesťané, zlo/dobro, válka/mír atd. Svědčí to o naprostém nedostatku představivosti a neschopnosti jednat bez očekávaní agrese. Věříme, že je čas přezkoumat současnou pozici Ameriky jako jediné mocnosti v dnešní globální společnosti.

Znamenalo by to, ovšem, změnu náhledu na světové dění na samém začátku nového milénia. Vykupujeme si klid zaujímáním statutu oběti, tyranizováním ve jménu plných práv.

Jak se vzbudit z této noční můry? Může spící svět jít přímo do jícnu pekla připomínající masopustní maškarádu? Protest není brán v úvahu – kde zůstal hlas disentu? Nic už neplatí. Vstupujeme do časů kdy sobectví je povýšeno na piedestal svatosti. Naše práce se dotýká témat kolapsu, pádu, kapitulace – avšak chceme vědět čí je tento pád…?

Používáme prvky textu, obrazu a zvuku – nalézáme způsob jak tyto složky sjednotit do soudržného materiálu a využít téma k variacím: finální poselství je tak více o kapitulaci než o stvrzení toho co by mohlo být…“

 ___________________________________________________________________________

 

Téma kapitulace zní dost pesimisticky – opravdu si myslíš, že o tom je dnešní umění?

 

Když říkáme , že závěrečná scéna je metaforou kapitulace , tak máme na mysli reflexy současného pokrytectví většiny umělců, kteří se snaží odvracet oči od utrpení a nespravedlnosti současného "demokratického i nedemokratického" světa. Umělců,
kteří se snaží "povznést" uměni a oprostit ho od jakýchkoliv politických kontextů, pod záminkou "pročistění a prohloubeni". Snad je k tomu vede deziluze s bývalých totalitních systémů zneužívajících uměni k propagandistickým účelům a získáváni větší moci. Paradoxně však tento přístup pomáhá prodat uměni jako prodejnou děvku do rukou
trhu, který pak naopak uměni degraduje, znásilni, odejme jeho nezávislost a připraví si ho tak, aby mohlo kdykoliv "nastavit". Ten proces nezájmu většiny umělců o "Politicus" probíhá
u nás ve Spojených Státech stejně intenzivně. Jakoby se tržní vládě podařilo poučit se z šedesátých a sedmdesátých let, kdy umělci pomohli vytvořit pro ně velmi nebezpečnou a téměř nezvládnutelnou situaci. A  vědecky poučeni vychovali novou generaci "šťastných
konzumentů" bezpečného a zábavného uměni. Právě těmito tématy by se měl zabývat můj nový předmět, který budu učit na Massachsetts College of Art. Nazval jsem ho "Uměni českého Undergroundu".     

Zneužití umění má skutečně mnoho podob. Připomínáš periodu šedesátých a sedmdesátých let – z odstupu let zjišťujeme, že někteří autoři zatlačení do pozice undergroundu toho udělali poměrně dost. Možná právě proto, že se s nimi nepočítalo, nebyli vtaženi do manipulačního presu tehdejší doby, vnitřní energie zůstala nedotčena. Nazýváme to dnes „vnitřní emigrací“, kdy podstatná část duchovní atmosféry naprosto unikala represi systému.

Vidíme ji dokonce i na části oficiální produkce, kdy skrytá symbolika např. některé filmové tvorby je po letech čitelná patrně opět jen pro některé. Ve svém celku dnešní ne-kulturní /rozuměj ne-duchovní / společnost nemůže už z principu zanechat nějaké trvalejší stopy a zjevně jí to nevadí. Soudobý kategorický imperativ být stále viděn, být stále „in“ může tvůrčího člověka znovu přikovat k „masám“, které skutečně ochotně kráčí do pekla. Nezdá se mně, že by umění mělo moc tomu pochodu zabránit. Umění v dějinách mnohokrát anticipovalo rozklad celých národů, kultur. Přesto umění zůstalo – kdežto společnosti, které vsadily na špatný základ zanikaly s úděsnou zákonitostí. Ve stínu všech mega-přehlídek evropského a světového umění může mít nezájem o politický kontext v sobě i celkem zdravou páku  sebeobrany – protože co dnes není prodejné?

 


Nazývat duševní život československých undergroundových umělců v sedmdesátých a osmdesátých letech "vnitřní emigraci" je hrubá nepřesnost. Až po svých patnáctiletých zkušenostech života v takzvané "svobodné společnosti" jsem si uvědomil, že v tehdejší době došlo naopak k neuvěřitelnému osvobozeni mysli undergroundových umělců, jejich otevření se, výstupu z ústrani, područí a připosranosti  a nikoliv jejich útěku do "emigrace". Došlo k jakémusi osvobozeni vedoucímu k neuvěřitelné autentičnosti v tvorbě a ruku v ruce i života jejich tvůrců.  Pod deštníkem totalitního systému se dal paradoxně vytvořit daleko vetší duševní prostor pro nás umělce, kteří se jednoho dne "rozhodli osvobodit", než v dnešní americké demokracii .  Samozřejmě "rozhodnout se osvobodit"přinášelo celou řadu postihů od ztráty zaměstnání, až po vězněni a v mém případě i vyštvání z republiky. Ale přesto si je  třeba uvědomit, že tento mechanizmus postihu nedokázal oklestit naše mysli a zahnat nás do "vnitřní emigrace". A  ten závan undergroundové umělecké svobody nastolil něco, co se málokdy v historii povede- ohromný vliv uměni na politiku společnosti vedoucí až k Sametové revoluci v bývalém Československu.  A přitom undergroundové uměni nemělo přístup k vládou vlastněným, ovládaným a cenzurovaným sdělovacím prostředkům. Svým studentům tento zdánlivý paradox vysvětluji moji teorii  "vertikální a horizontální komunikace ve společnosti"  Což  je ve zkratce teorie o tom, jak lidé komunikuji mezi sebou na úrovni sousedských a lidských rozměrů. Buď se bavíš se sousedem přímo , horizontálně a nebo mu zavoláš , či pošleš  email, i když je prakticky několik metrů od tebe a tím se vlastně přesuneš do vertikální komunikace. A při vertikální komunikaci už musíš použit media  vlastněná někým jiným a ten jiný už má možnost komunikaci přímo i nepřímo monitorovat, ovlivňovat, vtipně kontrolovat a hlavně ti za ni účtovat a tím zužovat tvoji "svobodu", tvořit z tebe individualistu" neb ideálního konzumenta. V českém undergroundu se vytvořila téměř dokonalá horizontální komunikace , která je dle mého názoru nejúčinnější a nejmocnější  metodou komunikace. Svým studentům říkám, vyserte se na trhem vlastněná media, osvoboďte se a šiřte své umění horizontálně. A nespoléhejte se při tom ani na žádného boha, protože vira v boha a náboženství je také vertikální diktatura. Není asi náhodou, že náboženství tak v Americe kvete. A oni nechápou, protože jim nikdy nepřišlo na mysl, že by cesta k "úspěšné rebelii"mohla vést jinudy než přes media, která chtějí právě svoji rebelii napadnout, či přes pomoc jakýchsi bohů.
                 
A tady jsem u jádra věci, která mne neustále v poslední době pronásleduje. Jak je možné , že ta naše americká "svobodná"tržní společnost vyvinula daleko účinnější prostředky kontroly a nátlaku na mysl místních zpupných a nekonformních umělců. Že se tržnímu
establishmentu v poslední době podařilo minimalizovat vliv umělců na politiku společnosti   Je to elegantní a zdánlivě nenásilná kontrola od dětství každodenním bombardováním vertikální reklamní propagandou (všudypřítomná faustovská ústa říkají : "vždyť je to jen tvoje volba jestli se na reklamu díváš či ne")? Či vtipná taktika vytvořit zdaní nezávislosti a nechat rozhodnuti o tvé existenci jakoby ve tvých rukou : "rozhodni se mezi dvěma stavy- bud budeš členem "naší ekonomické hry" a budeš se dorozumívat se svými bližními jen po našich konformních vertikálách, nebo odkráčej  na ulici mezi své "svobodné"bezdomovce." 
Pamatuji si , že když jsem přišel do Spojených Států , tak jsem kdesi četl projev Alexandera Solženicyna, který přednesl na Harvardské universitě několik let poté, co dostal azyl ve Spojených Státech.  Naprosto jsem tenkrát nechápal , co mínil tím , že (nepamatuji si přesně znění) "cela totalitního socializmu byla velmi těsná, ale cela vašeho takzvaného svobodného demokratického" světa je ještě těsnější" . Americké učence prý tím projevem nesmírně nasral: cítili se zrazeni - my mu dáme azyl a on místo toho, aby nám lezl do prdele , tak nám tu naši "nejdokonalejší svobodu"ještě pomlouvá! Dneska už ho chápu…

Ano, jaksi ex post je dnes zřejmější tato letitá podobnost světa před oponou a za oponou. Odborová hnutí v Americe 50.let se zarážejícím způsobem podobají našim, rok 1968 nebyl katastrofou jen pro nás, ale znamenal celosvětové vystřízlivění - zavraždění Dr. Kinga, krvavé studentské nepokoje, války atd. Mimo všeobecně známé závody ve zbrojení / a nakonec „uzbrojení“ Rusů / je z dnešního pohledu docela pikantní fakt masivních finančních injekcí do kultury obou bloků během osmdesátých let /americká muzea, východní „paláce“ kultury atd./ Naopak co se týče současného umění zažíváme patrně /opět celosvětově/ „dobu ledovou“ kdy už nejde o to který systém je lepší – politici se už nemusí stydět, že je takové věci de facto nikdy nezajímaly…

 

Tak takhle bychom si mohli poplakat na rameni ještě hodně dlouho – mně by teď  spíš zajímalo jak z toho marastu ven, jakou cestu  před sebou vidíš?

Tvá teorie nezávislosti horizontál na vertikále zní zajímavě, nemohu se však zbavit pocitu, že jde pouze o zbožné přání – vždyť i tento náš rozhovor osloví čtenáře až díky „vertikálním“ mediím vlastněná někým jiným. Ačkoliv o jedné Absolutní Vertikále bych věděl… 

 

No , jestli mě chceš zavléci do duchovních osidel božích , tak máš smůlu. To je oblast lidské invence a účelové fantazie, z které mě americká zkušenost naprosto vyléčila. Z Čech jsem odjížděl z Biblí v ruce. Dostal jsem ji na cestu od  evangelického faráře pana Holého , kterého jsem si nesmírně vážil. Ještě v pověstném uprchlickém lágru Traiskirchen , kde jsem byl dva roky, jsem si v ni čítával, ale už tam jsem začal cítit jakýsi zápach připálené náboženské praxe v Rakousku. Pamatuji si , že jsem se příšerně nasral, když se mne v nemocnici, kde jsem ležel se žloutenkou, neustále ptali v jakého boha věřím. Už tenkrát jsem měl chuť vyhodit Bibli z okna té oprýskané městské nemocnice, kam mě bůh zavlekl po té , co mi za můj upřímný zájem o náboženství, naservíroval v lágrové kuchyni žloutenkové viry. Ach , někdo by řekl, že mne jen zkoušel ten/ta  lišák/ ka. A naše středověce progresivní Amerika už mne z jakékoliv náklonnosti k náboženství dokonale vyléčila. Dokonáno jest. Co jsem si totiž přinesl v genech vypěstovaných totalitním systémem v bývalém Československu, byla naprostá alergie na totalitní a zjednodušující způsob myšleni. A to se na mne vyvalilo z náboženské reality v USA. Kdosi mne po příjezdu s vážnou tváří dal brožurku lákající nahodilé k následovaní boha , kde byl na obálce nakreslený jakýsi vousáč velikosti mrakodrapu, který klepá na stěnu budovy Organizace Spojených Národů v New Yorku. To musela byt fuška postavit tak velký kříž na Golgotě...   Teď mě napadá, že jsem se to ještě tenkrát snažil brát s humorem, ale v poslední době po nástupu těchto nakladatelů podobných brožurek do amerického politického mocenského života  a jejich právě probíhajících válečných taženi, mě začne mrazit v zádech.  Když totiž v politice rozum vystřídá vira, tak se začnou vládnout jednorozměrná rozhodnuti a totalitní způsob myšleni a už se pálí čarodějnice. Aneb jak já říkám : kdo věří , ví hovno. Ale raději zase zpátky k tomu humoru- po jedenáctém září jsem kdesi viděl na zdi nápis-  " Bože,chraň nás před lidmi, kteří v tebe věří!" Takže na tvoji otázku jak z toho marastu ven.  Rozhodne ne voláním o pomoc jakékoliv bohy a zdvíháním
hlavy po vertikálách k nebesům- i když se v Islámu, jak mne vysvětlil můj muslimský iránský automechanik, zase přikládá hlava k zemi, ku potvrzeni toho ,že se před bohem považuji za zeleninu- což je jen vertikála s opačným znaménkem. A vertikály jsou jakési honosné omluvy pro vlastni sobectví. Takže horizontály, i když se po nedávných historických zkušenostech s
komunismy staly nepopulárními , jsou jedinými východisky z krize. Umělci by se měli obrátit jeden(a) k druhému(e) a vytvořit lidský řetěz.  Jedna z mých posledních performanci v Mobiusu , kterou jsem dělal s kolegou Davidem Franklinem, se věnovala jen tématu vertikála versus horizontála. Všechno v celém představeni bylo podmíněno bud vertikálním nebo horizontálním principem. Obsahy a forma textu, pohyby v prostoru , vizuální prostředky, až po zvuky. Kupříkladu ve video části mohli diváci vidět vertikály budov amerického Dow Townu , kde nepříčetně vysoké ceny pozemku nutí architekty k vertikálním projektům. Já tam ležím před budovou jedné z vertikálních bank a pomoci dlouhé bílé tyče , přiložené paralelně k mému horizontálnímu tělu se snažím vysvětlit náhodným kolemjdoucím úředníkům o výhodách vertikální komunikace a přátelství. Samozřejmě , že jsem byl okamžitě odehnán ochrankou. Moc vertikály a středověkých hradů na vysokých kopcích.  

 

 

Věděl jsem, že Tě tou Vertikálou s velkým „V“ popíchnu. Dostali jsme se tím  k dalšímu oblíbenému tématu našich společných rozprav: totiž k náboženskému fundamentalismu. Když pomineme fakt, že fundamentalismus jakožto forma společenské nesnášenlivosti může mít tisíce podob – tedy i ateistickou verzi - zbývá pochopitelná otázka kde se bere zvyšující se zájem o duchovní obsahy v umění, od seriozních snah až po různé spiritisticky laděné záležitosti. Hudební scéna– zdá se - má v tomto konečně jasno: řečeno slovy právě vycházející hvězdy ruské hudby Galiny Ustvolské – „Moje hudba je duchovní, nikoliv náboženská“ – současní autoři dělají jasný předěl mezi vnějším a vnitřním světem. Vnější projevy, na které si celkem právem stěžuješ, jsou v posledku jenom a jenom tím světem vnějším. Zatímco na stránkách renomovaných hudebních periodik se uvolněně uvažuje o hlubších vrstvách lidské psychiky, ve výtvarném umění to vidím mnohem složitější  - zde diskuse na toto téma dostávají až konfrontační podobu. Nebrání to ovšem tomu , abychom nepotkávali v recenzích množství „šamanů“a „kouzelníků“, kteří za posvěcení vyvolených kurátorů provozují zasvěcené rituály – nic Ti to nepřipomíná?  Jaký nádherný příklad zjednodušování skutečnosti – jak říkáš – s mocenskými choutkami, které nejsou daleko od totalitního myšlení.  Takže v tom to asi nebude. Na obou stranách této pomyslné barikády najdeš blouznivce libující si v podobných nesmyslech.

Lidský řetěz, o kterém mluvíš, odkazuje opět k levicově cítěným stránkám – řečeno politickou terminologií.  Výstava MIND TRIPS, kterou koncipovala Prof.Louise Lewis / Los Angeles CSUN/ pro minulý ročník Forfestu otevřeně odkazovala na kulturu generace „květinových dětí“ neboli hippies. Což v současnosti paradoxně vyžaduje opět určitý stupeň občanské i umělecké odvahy, neboť podobný vzorec do dnešních dekadentních nálad zjevně nezapadá. Mám tomu rozumět tak, že vlastně směřuješ do podobných vod? Je renesance idejí šedesátých let v současné Americe stále živá – či lépe řečeno už zase živá?

 

Vidím , že se umíš bez zaváháni pochválit za svoji úspěšnou manipulaci rozhovoru. Ale za krásny terminus " ateistický fundamentalismus" tě musím vyjádřit pochvalu, to se mě líbilo. Ohledne tvých úvah o funkci vnitřního a vnějšího světa: Především bychom si museli vymezit, jak takové terminy oba chápeme. Týká  se to témat duchovna a duševna a jejich
propojeni s tělesnem. Nebo bytí a vědomí a které předchází kterému atd. ( závidím panu Havlovi , jak po revoluci před americkým kongresem prohlásil , že je mu už jasné, jak radit  vědomi a bytí)  Když jsem byl hodně mladý , tak jsem strávil nekonečně času pátráním po těchto odpovědích. A ke svému překvapeni jsem zjistil, ze se různi filosofové v běhu dějin o těchto dualitách vlastně jen dohaduji. Duše, duch a tělo , trojice bublající v guláši tisíce a
jedné knih. Jak marná snaha něco dokazovat  a vždy se v podstatě jedná jen o názor. A děsí mne , když říkáš, že v tom má už někdo JASNO. Neboť když chybí důkazy nastupuje doktrína. Já si osobně myslím , že je nebezpečné vytvářet " jasné předěly" mezi vnitřním a vnějším světem. Tak to právě vidí i muslimští sebevrazi, speciálně bohem vyvoleni judaisté a Ježíšovo exportní kostelní firmy , tak zdařile se vyznamenávající v dnešním Iráku a ostatně celém světě.    


Nedávno jsme strávili celý "art meeting' ve snaze definovat a redefinovat uměleckou misi naší organizace (www.Mobius.org), tak aby co nejvystižněji odrážela současný vývoj uměni. Dosavadní definice říká , že jsme umělci vedené a řízené centrum pro experimentální uměni. Co ale v minulosti a dneska vyjadřuje slovo "experimentální' ? Je to jen způsob ověřováni pravdivosti našich soudů, teorii a hypotéz vřazením do umělecké praxe ? Jak tím ovlivňujeme a působíme na"objektivní"vývoj uměni? Nebo zůstáváme jen ve své "laboratory"? Já jsem pochopitelně vnášel do diskuse své nové
definice, které se snažily  ze 'skleníku" utíkat a splývat s každodenním životem společnosti. Samozřejmě, že kdosi projevil pochybnosti o mé cestě jako o návratu k "agitačnímu uměni" , protože to už tady bylo a výsledky jsou sporné ( I když jsou mimochodem některé výplody sovětského agitačního uměni začátku minulého století úžasné). Já jsem argumentoval , že po rozčarování z nastolených"svobod" po konci války mezi východem a západem, dochází k zhrouceni dosavadních myšlenkových staveb obou stran ( já vím ty mě budeš hned lákat k útěku do vnitřního světa) a že nastupuje nový umělecký směr, který bych  nazval "Rozumový instinktivismus". Čili žádný útěk do vlastních střev ( i když můžeš argumentovat, že instinkt je štipec duše),  ale syntéza umělce se životem společnosti, při používání "zdravého rozumu" . Rozumový instiktivismus se zabývá duševními i tělesnými vztahy mezi lidmi ve společnosti a tím pádem i nevyhnutelně i takzvanou politikou. A instinktivní součást tomu dodává po tisíce let budovanou dimenzi lidské zkušenosti zbavenou nánosu nedávných filosofií , jak duchařských , tak materialistických.  Takže od experimentu k praxi. A performační uměni je v tom logicky,  jak obsahem , tak formou, jeden z nejvyšších vývojových článků. Ale abych se vrátil zpět k zhrouceni myšlenkových staveb a tím pádem odpověděl i na tvoji otázku ohledně legace Hippies hnuti. Jen pro zajímavost , jeden Indián (Native American) mne kdysi na celoamerickém srazu bývalých Hippies ve Vermontských horách vysvětlil, ze slovo Hippie (nebo hippy) znamená v řeči Siouxu "dlouhé vlasy se vrací". Moji studenti nahlížejí na dobu květinových dětí jako na něco dávno ztracené v historii, co už jim nic neříká a pátrají po informacích v zažloutlých magazínech té doby. V americké společnosti je strašně krátká historická paměť, což je důsledek filosofie trhu, který chce aby konzumenti co nejrychleji zapomenuli na bývalý "produkt" za účelem představení nového. Ostatně pacifismus je v současné době také zapomenutá idea. I tady se už zapomnělo na nic neřešící nesmyslnost všech válek. A starší pamětníci jsou zčásti oběti onoho zhrouceni myšlenkových staveb. Rozčarování z reality "levicových ideálů" je hodilo do skepse a spousta z nich jednoho dne vytáhla květinu z vlasu a vrátili se z komun domu vydělávat peníze v bance. To samozřejmě nahrálo pravicovým politikum , kteří okamžitě vyplnili vzniklé vacuum a zamnuli si ruce. A výsledky tohoto vývoje sklízíme v současné době. Když jsem přišel do Ameriky, tak jsem se musel smát nad zdánlivým paradoxem , který v sobě hippie doba nesla. Zatímco byli umělci té doby v Americe napadáni vládnoucím establishmentem za "propagaci a boj za levicové ideály" naši českoslovenští agilní estébáci nás zavírali za propagaci naprosto těch samých umělců. Vzpomínám jak jsem 25 srpna 1983 v malé vesničce Holubín u Mariánskych Lázní se svým kamarádem Milošem Krausem a Jardou Reichlem uspořádal  nepovolené čtyřdenní setkání našich příznivců , takový malý Woodstock. Jeden z undergoundových výtvarníků tam vztyčil velký obraz vychvalující osobu Franka Zappy.  Estébáci , kteří nás přijeli zatknout, za pomoci vojska zuřivě krumpáčem zkopávali Zappovsky obraz a vykřikovali: my vám dáme ty americké imperialisty! Přitom ale stačilo, aby si někdo z nich nechal přeložit Zappovské texty plné kritiky kapitalistické morálky buržoaznich tříd  a amerických církví a museli by nás pochválit za podporu toho ? uvědomělého amerického umělce, bojujícího proti nesmyslnosti kapitalistického zřízeni" . Paradoxem je, že i my jsme v té době jeho textům nerozuměli, protože bychom jim tak nadšeni nebyli.   Ostatně Zappa se v nějakém  rozhovoru před smrtí zmiňuje o tom , jak ho poté, co se tak exponoval v porevolučním Československu, navštívili pánové od CIA a „vysvětlili" mu, že by byl dobrý nápad, kdyby s tím skončil. Z odstupem je velmi dobře si připomenout „chut"  tehdejší doby, abychom paradoxy o kterých se zmiňuji   lépe vychutnali.

 

 Jestliže jsem řekl, že hudební tisk má v záležitosti  duchovně orientovaného umění konečně „jasno“, rád bych připomněl, že jde o přední české magazíny, které svou otevřeností stojí zcela na úrovni světových periodik typu The Full Score, Gaudeamus nebo Oxford Music Now. Podezřívat je z nějaké sektářské jednostrannosti by proto znamenalo značné faux pas nejen v národním měřítku. Dříve nebo později se o těchto stránkách současného umění musí vážně uvažovat i v kontextu umění vizuálního. Mimochodem: tolik dnes skloňovaný termín „multimediální přesahy“zná hudební scéna nejméně již od šedesátých let…Nicméně - žijeme opravdu v době rychlých změn významu slov, proto zdravá troška skepse a nedůvěry přejímat „hotové“ myšlenkové modely je tu zcela na místě. Naše dnešní vymezení pojmů může být za pár let jen těžko pochopitelné těm dalším. Tvá poznámka o některých pozoruhodných výplodech sovětského agitačního umění ze začátku 20.století je dobrý příklad: ohlas loňské výstavy socialistického realismu v pražském Rudolfinu předčil všechna očekávání. Tento mega-projekt zahrnoval  také spousty doprovodných akcí, přednášek, koncertů ze skladeb režimních oblíbenců/ a to ve špičkovém provedení České filharmonie!/, ze kterých jsem měl osobně dojem až novodobé fascinace duchem této rozporuplné doby. Je ovšem jisté, že celý mýtus socialismu vidíme už v jiném významu. Pro pořadatele je to šlágr, tahák na upoutání pozornosti /už zase/ netečného publika, pro některé znamená lehké mrazení v zádech, pro jiné pouhé pobavení. Jisté je, že společnost, v níž není místa pro uvedení velkých jmen poválečného světového umění, ochotně vydává obrovské částky na orchestrální provedení ideologického braku nebo vystavení pseudoumění, které - zdá se - neztratilo nic ze své manipulační přitažlivosti. Asi ne úplně náhodou upoutávají pozornost také výplody fašistické „elity“. Nemáš pocit, že tady není něco v pořádku? Totalitní systémy nesly v sobě velkou dávku patosu – prvek, který nechyběl vrcholným uměleckým slohům minulých staletí, a který samozřejmě naprosto chybí soudobému konzumu. Přitažlivost osobnosti Franka Zappy a doby Hippies je snad možné vysvětlit také právě tou dávkou navíc. Je to patos? Americká historická paměť je – říkáš – krátká. Čeká nás všechny konzumní skleróza? 

 

Když  jsem se zmínil o umělcích sovětské éry tak jsem měl na mysli lidi jako Eisenstein, Pudovkin, Tatlin, Stanislavsky, Mayerhold, nebo Vertov. Protože učím také jednu třídu střihu a většina studentů tíhne k estetice video clipu , tak vždy používám takový malý trik. Oznámím, že pustím nejnovější video clip a vrazím do přehrávače Vertovovo Muze s kamerou , ke kterému nedávno symfonický orchestr v Chicagu nahrál novou hudbu dle původních Vertovovych not. A studenti si to náramně pochvalují a říkají jaké je to “cool” a já jim pak k jejich zklamání  prozradím, že to bylo natočeno před 75 lety. Pak probíráme , jak vždycky propaganda a reklama daného systému v dané době schlamstne většinu geniálních umělců. Porovnáváme různá období přes středověký církevní reklamní průmysl, který živil nejlepší umělce a žádal od nich úžasné reklamy na tisíce tváří Ježíšů a Madon až po dnešní komerční produkci reklam na tržní produkty. A zjistíme , že se vlastně nic nezměnilo a ze po “křesťancismu” a “komunismu” nastoupil takzvaný “businessism” a že ztrápené Ježíšovy tváře vystřídaly šťastné tváře mladých žen a mužů s nejnovějším spodním prádlem na prdelích. Od utrpení ke štěstí, nebo naopak ?

 

Donátoři neboli producenti středověku věděli alespoň co chtějí – to „businessism“ neví, proto požírá sám sebe. Církevní reklamní průmysl – jak to nazýváš - živil nejlepší umělce, to máš pravdu. Při bližším pohledu zjišťujeme, že šlo vždy o poměrně úzký vztah dvou individualit: aristokrata, který dal důvěru třeba jedinému autoru na dílo kolosálních rozměrů/ Michelangelo-papež /. Čili hierarchický princip fungující vertikálně. Demokracie vynalezla nekonečná schvalovací řízení nekonečné řady komisí, což bych nazval horizontálním, sám sebe vždy pohlcujícím a zpochybňujícím prvkem, který nevyplodil nikdy víc než průměr. Jsem čím dál víc přesvědčen, že cokoliv pozoruhodného v našem věku je opět dílem jedinců, kteří to prostě riskli a vzali věc na sebe a tzv. veřejnosti se moc neptali. Nejen reklama ale jakýkoliv systém beroucí ohled na mínění davu  ničil geniální umělce jak v Rusku tak kdekoliv a kdykoliv na světě. Když už hledáme / opět/ nepřítele, tak to asi nebudou křesťansky orientované církve – ty dnes v nejlepším případě slouží jako vhodný fackovací panák, u kterého je jistota, že ránu nevrátí zpět, protože milovat protivníka má / přece!/ ve svém programu. Problém však zůstává :  čím to, že tolik věcí v současném umění i současné společnosti přestává fungovat? Jaká autorita nám potvrdí, že jsme všichni náhodou nezešíleli?

 


Václave, tu autoritu bych dal do rukou moralitě vybudované na zdravém lidském rozumu , nikoliv institucím postaveným na vykonstruovaných ideách. Ostatně tvá argumentace , že církve mají v plánu milovat své protivníky, byl námět mé performance , kterou jsem dělal minulé léto v Polsku v rámci festivalu " The Castle of imagination"(http://performance.art.pl/en/11castle.html)         
   Polsko je silně katolická společnost a přesto vyslala pokrytecky po Americe největší počet vojáků agresivně " osvobozovat" Irák. Přímo v Gdanských loděnicích , kde vypukla Solidaritou vedená revoluce, jsem postavil klec, v které jsem do nekonečna dokola pronásledoval a předčítal z polsky psané Bible slovo boží hejnu neustále prchajících slepic, tvrdošíjně odmítajících konvertovat ke křesťanství. Uprostřed klece jsem měl kanistr s benzinem a občas jsem jim zavlažoval, "světil" Bibli. Ve zvuku mohli kolem procházející dělnici slyšet mix islámských modliteb, amerických komerčních písni a dokumentárních živých záznamů z polské revoluce. Cely koncept byl okořeněn faktem , ze Sadam Hussein údajně dlužil polské vládě hromadu peněz za výstavbu drůbežáren v Iráku. Tvoje poznámka o jedincích, kteří se nestarali o "davy" se dá chápat dvousečně. Samozřejmě , že umělec je vždy svým způsobem sám ve vesmíru citů , instinktů a vášní a interpretuje je zase jen svým způsobem. Ale jde o to , jestli je jeho/ji moralita vybudována na principu souvztažnosti s ostatními lidmi a přírodou , či na sobeckém "masturbismu". Současný stav uměleckého morálního individualismu versus kolektivismu u nás v Americe se dá ilustrovat na následujícím přikladu. Mobius tento měsíc uspořádal v bostonské galerii "Gallery Soto" výstavu prací ( instalace, texty, grafiky, fotografie) s politickými protiválečnými náměty. Já tam měl nějaké počítačem  modifikované fotografie ( některé jsou na http://world.std.com/~mobius/mag/milan/milan1.htm) a při otevřeni jsem preformoval o nesmyslnosti jakýchkoliv válek. Kurátorka Margaret Tittemore  zkontaktovala vdovu po Johnovi Lennonovi Yoko Ono a zeptala se ji, jestli se nechce zúčastnit. A přestože to byla relativně drobná výstava, tak k našemu překvapeni Yoko poslala na výstavu jeden kousek a dala nám svoleni k použiti jejího konceptuálního textu na pozvánky.(ke konci vietnamské války Yoko a John pronajali velký billboard uprostřed New Yorku a dali na něj text: WAR IS OWER! a pod tím bylo menšími písmeny napsáno - IF YOU WANT IT.)   Byla totiž potěšena , že se v dnešním převážně zoufalém uměleckém morálním individualismu vůbec někdo zabývá něčím , co patří ke každé "polis", čili souvztažnosti se skupinou spoluobyvatel naší země.     

 

 

Tak to jsi na mně vytáhnul s příliš těžkým kalibrem asociací: John-Yoko, polská Solidarita , kdo by odolal? Samozřejmě bych nejraději zvolal : jak Ti rozumím! Jenomže sám občas trnu jestli dnešní současnost ještě rozeznává hodnotu legendy? Nedávná výstava Yoko Ono v Praze na mne působila dost nešťastně – v našich podmínkách pochopitelně za to mohl nejspíše nedostatek financí na takový projekt / potom by asi bylo lépe udržovat legendu, než se pokoušet o přímou konfrontaci…/ Nic to ovšem nemění na faktu, že šedesátá léta byly možná poslední „zlaté doby přehlednosti“. Mám tím na mysli dvoupólové vidění tehdejšího světa - bylo jasné kdo je kdo. Bylo jasné, že zneužívat jakékoliv ideje k násilí a válkám je prostě darebáctví, šéfové jednotlivých mocenských struktur si snad mohli myslet, že hovoří když ne za celý národ, tak alespoň za nějaký pomyslný program, pro který bylo možno doufat získat většinu hlasů ve volbách atd. Dnes jsme však svědky podivné rozdrobenosti nebo rovnou neschopnosti demokracie: vládní koalice si přehazují neřešené problémy z jednoho volebního období do druhého jak horké brambory, manipulace s veřejným míněním je na denním pořádku, náš život se neuvěřitelně atomizuje oproti globalizačním snahám - je čím dál tím méně možné hovořit za nějaký „celek“ nebo „ve jménu lidstva“.  Z tohoto pohledu má své trhliny i Tvá charakteristika polské společnosti jako silně katolické / a tím pokrytecké/. Trochu to zavání kolektivní vinou, kterou jsme v historii 20.století řešili již mnohokrát. Jak nebo kde chceš hledat viníka? Vždyť se jedná s největší pravděpodobností o stejné ubožáky, kteří naletěli zpackané propagandě stejně jako my. Je iluzí si myslet, že zrovna my nejsme denně obelháváni či alespoň mystifikováni. Tvá performance v polských loděnicích mně jinak připadá trefná a sám bych se asi s chutí zasmál nezdařené „konverzi“ slepic. Jenomže člověk /za všech dob/potřebuje východisko – myslel jsi na tento etický dovětek?

 

 

 Rád bych ti , Václave , nabídnul východisko. Leč ho nemám. A těm kteří hlásají svá konečná a dokonalá východiska závidím jejich bezbřehý optimismus. Já jenom vím , že když umělec/umělkyně zapomene, že je umělec/umělkyně, tak je to východisko naprosto nezdravé. Protože kdo má lépe definovat a odrážet nedefinovatelné pohnutky lidských myslí v jejich nabobtnalém souhrnu celé společnosti, neboli POLIS?

Slyšíš ten temný tón vznášející se nad vodami, když pozdní svědek přichází k Rwandskemu kostelu , překračuje tlející mrtvoly děti a když zvedne oči ,tak vidi, ze se nad hromadou zkroucených těl tyčí bílá socha jednoho z LIDSKYCH bohů, kterému se shodou okolnosti říká Ježíš, má roztažené ruce,  jakoby všechny vyzýval: přistupte ke mně a důvěřujte mně?  Kdo může lépe uchopit onu tóninu nepochopitelné krutosti znějící hned po boku naší touhy po lásce ? Politik, který je drcen mezi koly konfliktních zájmů , či obchodník civící do účetních knih ? Lidskost je vždycky „work in progress“ a když si jeho tvůrci jen na chvilku odpočinou, už se jim ta stavba hroutí.

A teď mně promiň , už musím běžet, protože mám večer performanci v rodném městě Jacka Kerouacka Lowellu, která se nazývá Stupidita všech válek . Je to o jednom národu, kterému v poslední době každý říkal , že je nejdokonalejší a nejdemokratičtější na celém světě, až z toho usnul na růžích a při svých výpravách za šířením demokracie  začal krutě mučit a
pobíjet lidi, kteří s nim nesouhlasili. Hádej o který národ se jedná.

Tak ahoj.