Zahradní ateliér / Garden Atelier - 2011

_______________________________________________

09.11.2002 - KATEŘINA NOVOTNÁ - str. 03                

Vaculovič: O spiritualitě díla rozhodne čas – MF DNES

________________________________________________

Rozhovor

Prosadit se na mezinárodní scéně. O to usilují umělci, vědci, politikové, lidé, kteří věří, že jejich osobní sdělení je pro světové dění nepostradatelné. Povede se to většinou jen několika skutečně výjimečným jedincům. A potom jsou i osobnosti, které o slávu tohoto světa nedbají a lidé si jejich názory a osobní výpovědi najdou sami. Do té druhé skupiny patří výtvarník Václav Vaculovič, organizátor Mezinárodního festivalu současného umění s duchovním zaměřením Forfest.

Čtyřicet čtyři jeho monotypů je právě vystaveno v Los Angeles v Main Gallery Kalifornské státní univerzity. Výstavu pod názvem Duše šestého smyslu připravila kurátorka galerie Louise Lewis a vybrala pro ni obrazy inspirované krajinou Sonoranské pouště na jihu Arizony.

* Jak se vaše obrazy vůbec do Ameriky dostaly?

Na pozvání profesora Daniela Kessnera, který byl hostem Forfestu, jsme byli s manželkou v Los Angeles před dvěma lety. Daniel mne seznámil s kurátorkou galerie Louise Lewis, velmi vzdělanou ženou s velkým rozhledem. Výstava v Main Gallery CSUN je samozřejmě prestižní záležitostí a je přísně nekomerční. O jinou bych konečně nestál.

* Usiloval jste někdy o výstavu v L. A.? Snil jste o něčem podobném?

Pochopitelně výstavu v L. A. chápu jako poctu, ale „krajinou duše“ - abych parafrázoval název výstavy – zůstávají pro mne nedohledné prostory polopouští jihu Spojených států. Je to zvláštní svět – myslím tím možnost vidět krajinu s tak prudkým sluncem, které u nás neznáme.

* V jakých místech L. A. je galerie situována?

V rámci univerzitního města California State University Northridge, což je asi tak středo-západ severní části Los Angeles. V USA jsou univerzity přirozená centra vzdělání, kultury a umění s vlastními parky, galeriemi, stadiony, koncertními sály a knihovnami velikosti paláců.

* Na jaký typ výtvarníků se specializuje?

Main Gallery je orientována samozřejmě na nekomerční současné umění v plné šíři dnešního záběru jednotlivých oborů. Před dvěma lety prakticky začínala znovu - v roce 1997 byl přilehlý komplex galerií a velké části univerzitního města zcela zničen zemětřesením – galerie dnes pokračuje ve sledování domácí scény a mezinárodního umění.

* Jaký prostor mají vaše obrazy?

Jedná se o samostatnou výstavu. Kurátorka Lewisová vybrala kolekci z mého většího cyklu, který jsem dělal pod dojmem pobytu v Sonoranské poušti na jihu Arizony. Zvláštnost krajiny oblasti Arizony, části Kalifornie a zejména jihu Utahu, přitahovala prý Maxe Ernsta. To je jediný malíř surrealismu poloviny 20. století, který se mi opravdu líbí. A já se vůbec nedivím, že mu krajina učarovala – jde o tisíce kilometrů volné přírody se sugestivní atmosférou, kde člověk zapomene na všechno, nechce vědět o ničem a sní s otevřenýma očima.

* Kdo byl na vernisáži - mladí lidé nebo spíš movité uměnímilovné publikum?

Vernisáž byla spojena s recepcí, takže bylo hlučno. Potěšilo mne opravdu četné publikum všech věkových kategorií. Do jaké míry chodí lidé v USA za uměním, jakou roli v tom hraje dobré jídlo a možnost společensky „zabodovat“, je těžko určit. Představme si obdobnou situaci u nás - jako že se pomalu také stává realitou. Inspirativní pro naše poměry bylo "exhibition tour by the Artist", setkání s autorem na druhý den po vernisáži pro skutečně seriózní zájemce.

* Musela se z vernisáže stát show?

Měl jsem na papírku připravený jakýsi proslov, ale byl jsem postaven před pro mne značně tvrdý imperativ mluvit z patra anglicky více než hodinu o svých obrazech. Pochopil jsem, že ať se jedná o přednášku o umění, televizní debatu o politice nebo nedělní kázání v kostele platí tu staré pravidlo, které známe z divadelního světa: upoutat, dojmout, rozesmát. Něco na tom je – i když jsem se ze začátku v duchu trochu bouřil, proč by se měl jinak mlčenlivý výtvarník stát ještě také řečníkem.

* Co místní tisk? V Americe se prý hodně dá na to, zda se o uměleckých prezentacích pochvalně zmíní časopisy nebo deníky ve svých kulturních rubrikách. Už máte ohlasy?

Výstava zatím neskončila, proto je předčasné cokoliv hodnotit. Když však pomineme oznamy v denním tisku, článek Louise pro český časopis Ateliér a Calendar CSUN v Los Angeles – tak výtvarné umění není ani v Americe v popředí zájmu. Zmíní-li se časopisy o uměleckých prezentacích, půjde nejčastěji o produkce typu muzikál. Rubriky mají přece nadpis Arts and Entertainment – tím je vyjádřeno vše.

* Jste spirituální a přemýšlivý malíř. Je to výhodou pro prezentaci v zahraničí, v jiných kulturních okruzích při navazování vztahu divák - dílo?

O tom, zda je něco skutečně spirituální, musí rozhodnout čas a možná ještě něco nad námi. Všimněme si, jak kolem nás stoupá frekvence tohoto slova. Když jsem před lety na jakési konferenci řekl, že roste hlad po spiritualitě, cítil jsem na sobě tázavé pohledy přítomných. Dnes vidíme tendence umění nějakým způsobem „ospravedlnit“ začleněním obsahů, které do umění nepatří. Snaha o narativnost, oslovení publika - v kontrastu k dřívějšímu abstraktnímu myšlení moderny - se proměňuje v jakési prodloužené TV zpravodajství. Tzv. „Public Art“ nemůže trvat dlouho právě pro svou zaměnitelnost se světem reklamy. Ten, kdo zatouží po skutečně fundovaném komentáři posledních světových událostí, si pravděpodobně najde příslušný kanál nebo rozevře denní tisk. Mám takové soukromé podezření, že zrakový klam, ke kterému došlo u nás v osmdesátých letech, že totiž umění „promlouvá“ k národu, byl možný právě díky soupeření dvou bloků rozdělených železnou oponou. Dnes je vše jednodušší: politici se již nemusí stydět za to, že umění a kultura je v podstatě nezajímá, protože už není před kým se předvádět… Ale zpět k vaší otázce – cítím, že spirituální obsahy visí doslova ve vzduchu a pro nepředpojatého diváka musí být nutně aktuální a komunikativní. Důkazem je například vzrůstající mezinárodní ohlas festivalu FORFEST. Co se týče výtvarného umění, problémem se u nás stávají spíše samotní galeristé a členové příslušných grantových komisí, kteří prostě mají tu moc ignorovat všechno, co nenapodobuje jejich uzavřenou představu o světovém umění. V jiných zemích bývá zvykem, že důležité prezentace v zahraničí probíhají minimálně v součinnosti s domácími institucemi. Že se podařilo tyto centrální „plánovače“ obejít a projekt přece jen realizovat, pokládám za největší úspěch výstavy v L.A.

____________________________________________________________________________________