Zahradní ateliér / Garden Atelier - 2011
____________________________________________________________________________________________________________________________
|
|
||
Cesta do hlubin nitra |
The Journey into the Heart of Hearts |
|
S redaktorem LD hovoří výtvarník a hudebník Václav Vaculovič |
The painter and musician Václav Vaculovič speaks to LD editor Tomáš Mazáč |
|
| Kroměřížský ateliér, či spíše du?chovní zátiší manželů Zdenky a Václava Vaculovičových. Jejich organi?zační práce i nemalý osobní vklad stojí za slibně se rozvíjejícím mezinárodním festi?valem soudobého duchovního umění FORFEST. Václav je malíř. A název jednoho jeho obrazu jsem si obzvláště dobře zapamato?val: „Hořím, Pane!" | The Kroměříž studio, or rather a spiritual refuge of Václav and Zdenka Vaculovič. Their organizing work and no small amount of personal share are behind to promising and perspective International festival of contemporary spiritual art FORFEST. I have particularly remembered the title of one of Václav?s painting:“I am in flames, my Lord!“ | |
| České duchovní umění. Jakou má podle vás tradici? Jaké příležitosti? | Czech spiritual art. What is your opinion about its tradition? What oportunities? | |
| České umění vždy v sobě neslo velkou potenci k duchovnu a přináší všelidské hodnoty srovnatelné se zahraničím a plně odpovídající potřebám doby. Vidím obrovskou příležitost našeho umění vymanit se právě teď z oné nekonečné honby za světovostí, žákovské snahy stále něco dohánět, která je paradoxně cítit provincionalizmem. Na druhé straně tíhnutí k du?chovním stránkám umění nemusí zabředávat do ilustrativní popisnosti, na jakou jsme u nás byli dosud zvyklí. Naše umění se po věky vyhýbalo oné prázdné pompě, která někdy nepříjemně trčí z kultury „velkých národů". | Czech art has always had spiritual potentiality in it and brings values that can bear comparison with that in foreign countries and that fully reflects the needs of our time. In my opinion our art has now a great chance to free from that unending rush for world repute, schoolboyish trying to gain upon something all the time... On the other hand tending to the spiritual sides of art does not need to get stuck in an illustrative descriptiveness, to which we have been used up to this time. Ou art for ages could have avoided that empty pomp that from time to time keeps protruding from the culture of „great nations“. | |
| Konfrontace s pro nás teprve nedlouho otevřeným světem... | Confrontation with world which has been opened for us only recently... | |
| Neschopnost západního světa vyslovit se jednoznačně k politickým problémům Východu jej činí pozoruhodně neplodným i v umě?ní. Nečekali jsme po pádu komunistického režimu přijetí se slavobránami, avšak rozplizlost, neurčitost a v podstatě beznázorovost současné postmoderny a tím zároveň uzavřenost cesty pro coko?liv hlubšího je pro mne znamením dekadence. Aby nedošlo k omylu – tím v žádném případě nevolám po nějaké společenské angažovanosti – dost jsme si jí za komunistů užili... | The West countries? incompetence definitely to pronounce upon political problems of the Eastern countries makes them significantly inefficient even in art. Of course we did not expect we would be accepted with triumphal arches after the velvet revolution, but diffuseness, indefiniteness and essentially unformed views of post-modernism and together with this even a closed way to anything more profound is a sign of decadence for me. / I hope this will not be misinterpreted – in any case I do not call for social envolvement – we had quite a lot of it during the communistic ruling... | |
| Zdá se mi,že lidé, naplnění svými všedními starostmi, jsou, všeobecně vzato raději vně než uvnitř... | People filled with their everyday worries seem they prefer to be out instead to be inside... | |
| Mám značnou nedůvěru k lidem, kteří stavějí na svém „odtažitém" nazírání světa kolem nich, kteří z obavy, že budou považováni za nenapravitelné konzervativce upadají do konformity v chronic?kém zlehčování všeho, aniž by jasně naznačili své stanovisko. Tato chladná líheň není znakem novosti, ale hlouposti a alibismu. Neúcta k základům lidství v nás je vždy spolehlivou známkou umění pouze druhořadé?ho. | I do not believe very much men who build on their „cold“ viewing the world around them, who are afraid of being regarded as being too conservative and therefore fall into conformism and and all the time they minimize everything without declaring their point of view. This cool „incubator“ is not a sign of something new but of stupidity and alibi. A lack of feel for humanity bases in us a reliable sign of inferior art. | |
| Umění a svět... | Art and the world... | |
| Současný jepičí způsob života skýtá věru pramálo možností pro skutečně moderní, autentickou duchovní tvorbu. Skutečné mystérium díla nelze namíchat podle osvědčených receptů. Vidím, jak sjíždí?me po povrchu ve snaze jít na věci přímo. Ta nejkratší a nejpřímější cesta vede víme kam... Zvyšující se tempo událostí nás nutí reagovat jen na nálepky, není čas rozlišovat, není čas přemýšlet. Za příliš častým transparentním opakováním sym?bolů se na nás šklebí opět mnohomluvná marnost. | The current ephemeral way of life only gives little possibility for a really modern, authentic spiritual creative work. The actual mystery of work cannot be made on the lines of well-tried principles. As I can see it – we are just sliding on the surfice in the attempt to hit the things directly. And we are well aware, where the shortest and straightest way leads...The increasing speed of events forces us to only respond to labels, we have got not time to think, to distinguish. Behind a frequent transparent repeating the symbols there again yawns talkative vanity. | |
| Krédo? | Your creed? | |
| Sním o umění, které by opět neposluhovalo čísi úzkoprsosti a nevkusu na straně jedné, hlou?posti a snobismu na straně druhé. Sním o umění, které by lidskému životu vrátilo váhu a smysl perspek?tivy nekonečné platnosti trvání. Svět násilí, zmatku a absurdity se pomalu, ale jistě přežívá. Na odiv stavěná postmoderní prázdnota už nikoho nešokuje - plodí další prázdnotu. Opravdu zde prožívá?me odvěký spor mezi tvarem a beztvarostí, Bohem a Satanem, věcí svrchních a věcí spodních. Ve své poslední, nedokončené práci „Život a dílo skladatele Foltýna" odhaluje Karel Čapek jednu ze staronových skutečností v umění - ďábel znamená v podstatě neplodnost. I to málo, co má - má díky tomu, že mu bylo na Počátku dáno Někým větším než on. A jeho skutečně vlastní - je beztvarost. A beztva?rost je neschopnost tvořit. | I dream of art that would not serve on the one hand to somebody?s narrow-mindedness and bad taste, on the other hand to stupidity and culture snobbery.I dream of art that could return weightiness and purpose of unending perspective. The world of violence, chaos and absurdity slowly, but definitely becomes an outdated remnant. The displayd postmodern emptiness shocks no one anymore – it just generates continued emptiness. In fact we are here experiencing the sempiternal rivalry between form and amorphousness, God and Satan, upper and bottom things. In his last unfinished work „ Life and Work of Composer Foltýn“ Karel Čapek reveals one of rehashed realities in art – devil essentially involves sterility. Even that little what he has got – he only possesses thanks to the fact that he at the Beginning got it from Someone greater than is he. And really his own possession is amorphousness. And amorphousness is incapability of creating... | |
| Rozmlouval Tomáš Mazáč | Tomáš Mazáč Conversed | |
| Tak jsme si povídali s Tomášem na stránkách Lidové demokracie ještě když existovala v roce 1993 – dnes z hloubky bezmála jednoho desetiletí mně vlastní slova trochu zaráží. Řečeno slovy pana Suchého – byli jsme tenkrát mladí, dokonce mladší než jsme teď. Na počátku devadesátých let vše vypadalo jednoduše,bez komunistů se zdálo vše růžové. Národ vyroste ze své dětské xenofobie ke všemu jinému, nebudeme se už po nikom opičit, v umění bude mít konečně zelenou vážná diskuse o podstatných věcech života, uměleckou scénu nebudou ovládat ctižádostiví hýbatelé čirou náhodou ne nepodobní těm,které jsme znali předtím...Tak vidíš Tomáši, při skenování zažloutlého ústřižku novin stroj nepřečetl celý text. Nastalé mezery mne inspirovaly k vypuštění některých částí a jemné aktualizaci. Snad mně to odpustíš. Možná bychom mohli dnes pokračovat, možná je nás víc, kterým se nechce věřit, že karty jsou rozdány jednou provždy a už nikdy jinak /po kolikáté už?/, a že to jedině správné umění nás jaksi minulo... | It was in 1993 when we had this conversation with Tomáš in the paper Lidová demokracie – at that time still in existence. Today after nearly a decade my own words are a little strange even for me. In the early 1990 everything seemed to be plain, without communists the situation seemed to be all roses. Our nation will outgrow its child xenophobia to differential opinion and all will be changed, we will stop aping anybody. In art at last serious discussion will take place on life essentials, our art scene will not be commanded by ambitious fellows – by chance similar to those we used to know before...As you can see, Tomáš, that the mashine when scanning yellowed newspaper scrap failed in reading the whole text. Spaces arised and these inspired me to cut out several parts and add a bit of actualisation. I hope - you will not mind. We might carry on today, maybe there is increasing number of us who are reluctant to accept that the cards are dealt once for ever and never in a different way, and that we missed the only right sort of art... | |
