Zahradní ateliér / Garden Atelier - 2011

____________________________________________

Pasquale Foresi /Itálie/

Krize umění

pasáž z knihy “Conversazioni di filosofia” /překl. Marek Trizuljak/

Chtěl bych nastínit několik poznámek, ani ne o umění jako takovém, anebo o estetice, ale spíše o některých  předpokladech  umělecké tvorby, které se pro tuto oblast mohou ukázat jako podstatně důležité.

1.                   Krize myšlení

Začněme tím, co můžeme pozorovat v životě lidského společenství v posledních desetiletích. Tou nejevidentnější věcí jsou velké změny ve spole-čenské, kulturní, politické a vědeckotechnické oblasti, které komplexně za-sáhly zvláště některé země, ale do určité míry a ve stále vzrůstajícím trendu se dotýkají celého lidstva.

Ruku v ruce s těmito převratnými změnami či inovacemi se začala projevovat hluboká krize, nejenom ve společenské oblasti, ale také v myšlení. Je to krize, které můžeme dát jméno skepticismus: jakoby už nebylo možné věřit, že je v možnostech myšlení potvrdit nějaké racionální pravdy; projevuje se nedůvěra v hodnotu rozumu. 

Můžeme to pozorovat prakticky všude. V oblasti filosofického myšlení si dnes nikdo nedovolí tvrdit, že disponuje univerzálně platným filosofickým systémem. Filosofové se ani tak nezabývají samotnou filosofií, ale omezují se spíše na studium historie myšlení; neobjevují se takové osobnosti, které by byly schopné hluboké inovace idejí. V katolickém světě, když se na něj podíváme zvlášť, už nevystačíme se způsobem chápání skutečnosti ve smyslu středo-věkého realismu a hledají se nové cesty.

Na teologické rovině se můžeme setkat s řadou nejrůznějších a navzájem protichůdných mínění, která se objevují a mizí, a která ani tak nejsou příznakem krize víry či nepřítomnosti Boží inspirace, jako spíše výrazem nutnosti změnit způsob, jak předkládat, vyjadřovat a chápat víru.

Jde o jeden z těch historických procesů, které nelze zastavit. Je to lidstvo samo, kterému už nevyhovuje dosavadní způsob myšlení a přístupu k realitě. Něco podobného bylo možné vidět v předsokratovském období u sofistů: neměli v úmyslu negaci myšlení a života, ale  vyjadřovali nechuť člově-ka tehdejší doby vůči modelu nahlížení skutečnosti, který už neodpovídal rozvoji daných národů a jejich kultury. Byl potřebný přechod do nové fáze, který sofisté připravovali, aniž by si to uvědomovali. A skutečně, pak přišli Sokrates, Platón a Aristoteles s grandiózními filosofickými systémy, které odpovídaly na potřeby jejich doby, a které nám ještě i dnes nabízejí mnoho podnětných prvků. Ony samy však byly jakoby produktem toho rozpadu předchozího způsobu života společnosti, té krize, která umožnila rozvoj nových koncepcí.

Každý nový obrat ve vývoji lidstva je doprovázen určitou krizí, sofismem a skepsí, jejichž pozitivní přínos spočívá přesně v tom, že signalizují potřebu lidí najít novou hloubku a nové horizonty života a myšlení.

2.                   Krize umění

Způsob života, práce, myšlení, hudba, výtvarné umění a další, jsou růz-nými a zároveň vzájemně propojenými vyjádřeními člověka jako takového. Také umění, jedna z nejvyšších intuicí bytí, prochází dnes krizí, která může být v mnoha směrech velice příznačná. V oblasti umění jsme svědky neustálého zrodu radikálních inovací. Běžní lidé jsou z toho zmatení a nestačí už dnešní umělecké projevy chápat. A to je z určitého hlediska vážné, protože v nej-šťastnějších obdobích vývoje mají současníci, lid, dokonce masy, na umě-leckém životě a myšlení široký podíl. Například ještě v předchozí generaci se našli na venkově Toskánsku lidé, kteří znali zpaměti celou Božskou komedii, právě proto, že byla uměleckým vyjádřením, které odpovídalo životním potře-bám daného světa a kultury. K něčemu podobnému docházelo také v přípa-dě řeckých tragédií, anebo filosofických debat, které se v antických dobách odehrávaly na náměstích, či u teologických disputací, které se později konaly v chrámech, před tváří shromážděného zástupu. Lidé to všechno se zájmem sledovali, protože zde bylo hluboké propojení mezi kulturou, myšlenkovým světem, dobovým uměním a lidskou existencí.

Proto se můžeme ptát, zda je skutečným uměním tato dnešní produk-ce, která šokuje, a která u většiny lidí nenachází pochopení.

Osobně však vidím na druhé straně i pozitivní stránku dnešních umělec-kých projevů, protože skrze tyto nové tvůrčí formy se projevuje člověk, který znovu hledá sebe sama. Nestačí mu už starý způsob vyjadřování, a tak pátrá po nových cestách, aniž by byl zatím schopen najít novou syntezi a ztvárnění, které by ji naplňovalo, anebo které by jí odpovídalo v těch nejhlubších aktuál-ních potřebách.

3.         Od individuálního ke kolektivnímu

Pokud je dnes prakticky všechno v krizi a mnohé věci nás už nenaplňují, je to určitě proto, že jsme svědky přechodu lidstva z jedné historicko-kulturní epochy do druhé. A jaký je ten podstatný aspekt, který se v současné společ-nosti mění? Jde o skutečnost, že člověk západní kultury až dosud žil a nahlížel věci především z individualistického úhlu pohledu, zatímco pro novou vývojo-vou etapu, do níž vcházíme, je charakteristický život v dimenzi společenství, život „komunitární“.

Odehrává se to jak na úrovni, řekněme, povrchní (minimalizované zprávy, které znají všichni na celém světe, rychlost šíření informací, snadnost přemisťování a kontaktu s jinými národy a kultura-mi, atd.) tak i v hlubších rovi-nách. V minulosti každý přemýšlel o věcech sám  pak komunikoval s ostatními, anebo přijímal jejich zprávy. Pokud napsal dopis, odpověď přišla za několik měsíců. Mezitím přemýšlel jakoby sám pro sebe a pak, když dostal zprávu, mohl v klidu uvážit danou věc a napsat další dopis, jehož doručení zase trvalo celé měsíce. Stačí vzpomenout svatého Jeronýma: Mezi datováním jeho jednotlivých dopisů je odstup tří až čtyř let, což bylo zapříčiněno délkou doby, potřebné pro doručení dopisu a odpovědi na něj z Afriky do Evropy a zpátky.

A to, co platí o pomalosti komunikace, můžeme potvrdit i v jiných oblastech. Skutečnost, že neexistoval knihtisk, způsobila, že i ta největší díla, která ovlivnila historii, jako například ve středověku teologické sumy, byla v celé Evropě dostupná jenom v několika desítkách exemplářů. Do těchto rukopisů bylo možné nahlédnout jenom na univerzitách, anebo ve velkých knihovnách a běžněji kolovaly pouze výpisky, pořízené studenty, protože opatřit si celou knihu by znamenalo nepředstavitelně vysoké náklady. 

Tolik pro ilustraci faktu, že kontakty mezi lidmi a rozvoj poznání byly odlišné od dnešní doby. Člověk přemýšlel sám. Neexistoval společenský rozměr poznání v takové naléhavé míře, jaká se projevuje nyní.

V současnosti se proměňují všechny vztahy. Zažíváme jeden šok za druhým, díky životnímu rytmu a kontaktům s lidmi, jsme neustále bombardo-váni obrazy, publikacemi, zprávami, ocitáme se v trvalém napětí mezi zápla-vou informací a potřebou jít do hloubky, mezi krajní specializací a povrchním diletantismem v každé oblasti.

Jacques Maritain říká o svatém Tomáši Akvinském, že přečetl veškerou dostupnou literaturu, která do té doby vznikla, řecké a římské spisy, patristiku a středověké texty. Až pak, když mohl říci že dosáhl určitých znalostí, nejenom ve filosofii a teologii, ale i ve vědě, umění   a medicíně, začal sám psát. Chtěl říci něco nového, a tak cítil nutnost poznat všechno, co jej předcházelo. 

Člověk, který se v dnešní době specializuje na určitou oblast, na jedné straně ví, že něco podobného už není možné, ale na druhé straně, pokud by nebyl nějakým způsobem spojen  s jinými obory, podstupuje riziko velkých omylů, ztráty času při řešení falešných problémů, produkce mýtů a „mlácení prázdné slámy“. Z toho vychází současná potřeba týmové práce, interdiscipli-nárního záběru a vzdělání, potřeba dialogu a společenství. A to nejenom z utilitárních, praktických důvodů, proto, že ve větším počtu jsme schopni vidět problém z více úhlů a snadněji nalezneme řešení, ale proto, že se novým způsobem rozvíjí vztahové (sociální) bytí člověka i na rovině poznání. Cesty, po nichž lidstvo kráčí, historické okolnosti, vedou člověka k tomu, aby rozvíjel tuto svoji základní dimenzi tak jako nikdy předtím.

4.         Hledání a disharmonie

Tato situace hluboce zasahuje také svět umění. Umělci se nemohou vydělit z dnešního lidstva se všemi jeho charakteristikami, s novými typy vzta-hů, které se rodí. Není možné, aby se vyčlenili, protože pokud nemají tohle všechno ve svém nitru, tak v určitém smyslu nejsou umělci, protože nevyjadřují situaci lidstva, uprostřed něhož žijí. Někteří umělci snad ještě dokáží žít stranou námah a soužení dnešní společnosti, ale jde spíše o výjimky, které nemohou mít zásadní vliv; i kdyby ztvárňovali dobré a pozitivní jevy, lidé je budou stále měně přijímat, protože už více nesouzní se světem, v němž žijeme. (na tomto místě je potřebné dobře porozumět, co se tím chce říci, protože ve světě umění je platným fenoménem existence takzvaných „solitérů“, kteří zdánlivě žijí nepovšimnutí a odtržení od ruchu světa a přesto jejich tvorba může být hluboce vnitřně propojená s podstatnými soudobými jevy, při zachování mnoha výhod nadhledu z ústraní. Smrtelné pro uměleckou tvorbu je - a na to chce zřejmě autor upozornit - uzavření se do určitého povrchního umělého světa, např. záliba v estetismu starých ověřených uměleckých postupů, anebo honba za senzacemi a za masově přijímanými formami projevu.  Pozn. překl.)

A tento svět, který společně sdílíme, je, spíše než kompozicemi, často vyjadřován dekompozicemi, s nimž se setkáváme v některých uměleckých projevech. Na jedné straně si můžeme pomyslet, že svět se zbláznil, anebo že se jedná o dobře promyšlené reklamní a komerční tahy, zaměřené na slávu a zisk.

Když se však podíváme více do hloubky, musíme uznat, že my sami jsme právě takoví. Dnešní umění přesně vystihuje stav duše, jaký zakoušíme uprostřed všech ostatních lidí: chtěli bychom kousek toho a kousek onoho, mít ode všeho trošku a být tak trochu vším. A současné umění dokáže určitým způsobem vyjádřit to, co jsme, jako lidé dnešní doby. Možná to dělá dishar-monicky, to je pravda, ale příčina je v tom, že člověk sám je disharmonický uvnitř sebe a ve svých vztazích.

Umělec je ponořen do lidstva, které prožívá tak bohaté a hluboké zkušenosti, že dosavadní umělecké formy nestačí, aby vyjádřily skutečné rozpoložení současného člověka. Proto dochází ke krizi. Můžeme tedy mluvit o krizi umění, ale do té míry, do jaké se v ní odráží krize přerodu lidstva, které míří k nové syntezi. Do krize se dostal jeden model, systém hodnot, z nichž některé budou později znovu přijaty, protože člověk vždy znovu nalezne to, co má trvalou platnost.

5.         Nové umění

V souvislosti s výše uvedenými skutečnostmi vyvstává otázka: kam to všechno spěje? Myslím, že lidstvo kráčí vstříc nové rovnováze ve společnosti, vyplývající z nového vnímaní jednoty a odlišnosti. Je potřebné, aby člověk pochopil, že je více vztahový než v minulosti, i když zůstává plně sám sebou. A v určitém smyslu je víc sám, navzdory tomu, že svým bytím je více propojen s ostatními. Situace se vyvíjí k otevírání nových styčných bodů a nových podob dialogu, soužití a vztahů, jak mezi jednotlivci, tak mezi společenskými skupinami, národy, atd. Spějeme k novému životu, k nové vizi života.

Lidstvo hledá jiný model své existence, nové bratrství, nové uspořádání, které bude božské a lidské zároveň. Také umění, které se dnes nachází na rozhraní dvou světů, nalezne nový způsob vyjadřování. Každé období má své typické květy, a proto se umění  nemůže projevovat ve formách ze 14. či 15. století, jakkoliv jsou podivuhodné a krásné.

Proto, když se dnešní umělci setkávají, aby hledali novou vzájemnou duchovní jednotu  (nemyslím duchovní v náboženském smyslu, ale v nejhlub-ším myslitelném osobním rozměru) kladou tím ty nejsolidnější základy pro řeše-ní problému umění, pro nalezení nových forem, které by dokázaly vyjádřit a plně odpovědět na daný stupeň poznání a na potřeby nové fáze života lidstva, která se rodí.

Budou potřební umělci, kteří si osvojí nový druh umělecké tvorby a poznání, který nebude mít jenom individuální rozměr, ale dovolí jim do určité míry vyjádřit - i když zůstanou naplno sebou samými a stále více si to budou uvědomovat - také náhled někoho jiného. Říká se, že láska sjednocuje; proto je podstatná pro poznání. Ve skupině lidí, kde je přítomný pravý vztah lásky, jednoty, se lépe daří vzájemný přenos rozdílných způsobů nahlížení věcí. Každý je pak schopen vidět věc jednak ze svého úhlu pohledu, ale také skrze pohled toho druhého, jeho očima.

Také tehdy, když nejsme sjednoceni v lásce, se určitým způsobem navzájem ovlivňujeme: když ne jinak, tak alespoň tím, že reagujeme na podněty, protože ostatní lidé nám vždy něco sdělují. Ale pokud se ponoříme do hloubky lidského bytí, do metafyzického bytí, které tíhne k jednotě, velice usnadníme tento způsob poznání; dokážeme asimilovat tyto nové skutečnosti a nalezneme pro ně odpovídající vyjádření. které ostatní pochopí, protože budou odpovídat tomu, co intuitivně cítí a žijí.

Současné výrazové prostředky umění, které se nám mnohdy zdají tak podivné, jsou ve skutečnosti vyjádřením toho, co prožívá lidstvo, nucené k vnějškové jednotě, přestože vnitřně ještě není sjednocené. Reflektují tisíce věcí, které ještě nejsou uvedeny do souladu. Kdybychom dokázali harmoni-zovat vztahy mezi námi, jako lidskými bytostmi, dokázali bychom harmonizo-vat i svět umění a jeho výrazové prostředky, protože umění je výrazem bytí a praví umělci jsou ti, kdo dovedou dát formu tomu, co nosí ve svém nitru, bez ohledu na technické prostředky, které používají. A pokud nedokážeme harmonizovat své vztahy, nikdy nedospějeme k novému umění, které by lidi naplňovalo a odpovídalo na jejich životní pocit.

A tedy, na jednu stranu je dobře, že se vynořují tyto umělecké projevy, protože odhalují krizi dosavadního způsobu vyjadřování a pomáhají nám lépe pochopit, jak na tom momentálně jsme. Jsou však také příznakem nutnosti jít kupředu, jsou znamením, že bytí už se vzdálilo aktuální umělecké formě. Pokud se umění projevuje v disharmonických formách, znamená to, že jsme dospěli do nové fáze bytí, která ještě není uspořádaná do odpovídající formy. Současné umění je destrukcí předchozích modelů, ale není to ještě nové umění. To budou schopni vytvořit jenom lidé, kteří žijí v souladu s aktuálním stupněm rozvoje bytí a lidstva. Budou to lidé, kteří sdílejí takové vzájemné spo-lečenství, že budou jednak schopni vyjádřit co sami osobně cítí, ale zároveň také to, co cítí lidský celek, do něhož jsou začleněni. Budou si umět navzájem naslouchat, budou umět vnímat jeden druhého nejenom skrze slova, protože někdy stačí vcítit se do druhého ještě dříve než promluví, stačí „naslouchat“ jejich bytí, které je pro nás darem, tomu bytí, jímž jsou. Myslím, že z lidí tohoto typu se zrodí něco nového, co nebude destrukcí starého, ale co předchozí hodnoty zachová - protože všechny velké umělecké epochy v sobě obsahují zárodky nových období, která mají přijít - i když je vyjádří z jiného úhlu pohle-du, v nějakém novém aspektu. Ale není možné čekat se založenýma rukama na zrod těchto nových forem. Stanou se skutečností skrze lidi, kteří objeví lidskou vzájemnost v jejím nejhlubším smyslu, objeví společenství.