„Zápis“ hudební kompozice a zápis napětí plochy obrazu jsou dva vjemy, které u silných děl mohou splývat v jedno. Zdánlivá odlišnost „čtení“ hudby v čase není tak podstatná. Zápis v mozku má přece svou vlastní logiku- proto když se „upamatováváme“ na získaný vjem,časová posloupnost již nehraje roli. Podobně jako dobrý obraz můžeme vstřebávat najednou i postupně po detailech,kdy vyvinuté myšlení odmítá „recepty“na jedině správné čtení,tak také hudebním dílem se můžeme kochat a nalézat pro sebe inspirující vrcholy možná ještě svobodněji mimo determinující hranice času…

A “record“ of a music composition and a „record“ of area of pictures tension are two percepts which can fuse into one with the valuable works. The seeming difference of „reading“ music in time is not really essential. The recording in mans brain after all has its own logic, and therefore when we „remind“ of an achieved percept, then chronological succession does not play any role any more. Similarly as we can a good picture assimilate at once or gradually via the details of it, when the developed thinking rejects „recepies“ for one only correct reading, so also we can better use of a musical work and find inspiring peaks for ourselves maybe even more freely beyond the limiting bound of time...