Naléhavost času

Představa-povědomí o délce trvání dramatického času je jistě individuální, stejně tak dost bylo již napsáno o faktu, že i výtvarné umění je oborem probíhajícím v čase. Přirovnal bych to k zážitku snu, po jehož ukončení / probuzení / vizuální vjem ztrácí na intenzitě rychlostí vteřin. Zachytit ubíhající původní obrazové bohatství se tak zdá téměř nemožné - na rekonstrukci originálního vjemu je pak třeba zalarmovat celou šíři racionality intelektu. Tento okamžik pravdy mne vždy zajímal – jde totiž o proměnu probíhající opět pod tlakem naléhavého času. Ani v této rovině však obraz nekončí – jak lze ostatně snadno uhodnout. Malba je podivuhodný procesuální vynález, který vlastně nekončí nikdy a bezhlučně pokračuje pod povrchem dění své doby, aby se v novém světle vynořil třeba o staletí později. Jednostrannost nových medií má právě svoji Achilovu patu zde – nepokračují… 

Time Urgency

The image-consciousness about the duration of dramatic time is certainly individual, as well as enough has been already written about the fact that even the visual arts is field ongoing at some real time. I would compare it to the experience of dream, - after its termination / awakening / visual perception loses intensity at seconds. Capture of the passing original wealth of vision, seems to be almost impossible - to reconstruct the original perception is then necessary to alarm the whole breadth of rationality of intellect. This moment of truth has always interested me - it is again change under the urgent pressure of time. Even in this plane, however, the picture does not end - as can be easily guessed, of course. Painting is a wonderful processional invention, which actually never ends and continues silently under the surface of events of its time in order to emerge in a new light after centuries later. One-sidedness of the new media has its Achilles' heel right here - do not continue ...