Dvojí dveře - 1980-85

Dvorek v Knínicích u Kokoliových

Dvorek z jara

Židle

____________________________________

Zahradní ateliér / Garden Atelier

Potřeba stáhnout se do intimity domova dnes opět připomíná dobu 80.let – zahradní ateliér je vlastně přirozeným pokračováním neoficiálních Sedánek před dvěma dekádami. Zdálo se nám se Zdenkou, že si musíme nechat nějaký soukromý prostor pro sebe a naše přátele. V době nastupující krize si mnoho lidí uvědomuje sílu ničím nezatíženého prostoru, který zůstal duchovním majetkem jednotlivce. Nebýt zázemí tohoto kousku svobody - asi bychom se brzo všichni stali prázdnou čekárnou trhu, který svými čistě komerčními vztahy ničí lidské životy.

Zahradní ateliér je tedy po dvě desetiletí jakýmsi doplňkem oficiální části festivalu. Během devadesátých let jsme se pokoušeli udržet myšlenku neoficiálních výstav – doba se však  prudce měnila před očima:  kolegové výtvarníci se mezitím stali národní umělci a o neformální setkávání už nestáli. Neměli jsme jim to za zlé – šlo o otázku přežití, nikdo by se patrně nechtěl dožít toho jak jeho obrazy hnijí někde ve sklepě nedobrovolných majitelů.

Po všech výstavách doma i v zahraničí jsem si najednou uvědomil, že chci především dokončit dílo – už se mně příčilo platit nesmyslné částky galeristům za nájmy výstav či transporty obrazů. Všechny tyto vnější věci ustupovaly do pozadí – podstatný byl hnací motor malby samé a chvíle, kdy člověk cítí možnost vyjádřit něco, co tady ještě není.

Ten soukromý prostor byl najednou důležitý z mnoha důvodů. V posledních letech jsme se Zdenkou cítili určité rozpaky okolí kam nás zařadit – myslím, že nástup skromnějších podmínek vše vysvětlil: nikdy jsme nebyli funkcionáři či zaměstnanci čehokoliv nebo kohokoliv v souvislosti s festivalem. Ta nezávislost byla koneckonců osvobozující, naše sny sice rozprášila realita konzumní společnosti - která si mimochodem v krutosti dopadu na lidskou existenci v ničem nezadá s tlakem normalizace – ale zůstali jsme relativně svobodní.

Vrátila se mně chuť obdivovat maličkosti každodenního života – vše se v posledku stává zátiším plné neopakovatelných barev a tvarů, před jejichž tichým dechem blednou všechny koncepty postmoderny. Žít a vidět nad sebou modrou oblohu je najednou tisíckrát důležitější pro to, abychom zůstali především lidmi…

Garden studio  

The need to withdraw into the intimacy home today recalls the time 80's - garden studio is actually a natural continuation of the unofficial meetings called Sedánky two decades ago. It seemed to us with Zdenka, that we must have some private space for ourselves and our friends. Many people at this time of the coming world crisis are realizing the power of space unencumbered by anything, which remained the spiritual property of the individual. Without this background of a bit of freedom - perhaps we all would become very soon the empty waiting room of market,  which in its commercial relations destroys human lives.

Garden studio is so for two decades a sort of complement to the formal part of the festival. During the nineties, we tried to keep the idea of unofficial exhibitions - but time is rapidly changing before our eyes: fellow artists, meanwhile, became national artists, and informal meetings already was no their interest. We did not blame them - in fact it was a question of survival, no one would probably to see own paintings of rotting somewhere in the cellar of involuntary owners.

After all exhibitions at home and abroad, I suddenly realized that I want preliminary to finish my work - it went against my will to pay blatant amounts of money for rent of exhibitions of gallery owners or transports of canvases. All these external things receded into the background - what remained was a significant driving force of painting itself, and moments when one feels an opportunity to express something that is not here yet.

This private space was suddenly important for many reasons. In last recent years we have felt with Zdenka some embarrassment of our neighborhood regarding our work - I think that the advent of more modest terms explained everything: we were never be officials or employees of  anyone or any institution in connection with the festival. This independence was ultimately liberating, although our dreams were scattered by reality of consumer society - which by severity of the impact on human existence is certainly comparable with pressure of normalization - but we stayed relatively free.

It came to me back the taste to admire little things of everyday life - everything in the end becomes landscape full of colors and shapes - there all concepts of postmodernism are fading after all. To live and see the blue sky above - is at once a thousand times more important for eternal life...