Dvě dekády boxování s úřady nás celkem dobře vytrénovaly na citlivost hranic mezi regionálním a širším nadregionálním chápání umění. U nás v Česku jsou bohužel regionální přístupy takřka stoprocentně spojeny s planým patriotstvím, zápecnictvím všeho druhu vykazující všechny odstíny maloměšťáctví. Tomu všemu chceme koncepcí festivalu uniknout. FORFEST je dnes záležitost nezpochybnitelně mezinárodní - řada projektů festivalu měla zajímavou přípravu nebo pokračování v Evropě i zámoří. Pro zahraničí jsou např.atraktivní nejen záběry interiérů sálů a zahrad UNESCO, ale i chrámů, ve kterých se festivalové události konají. To v Americe nemají, pouze v Evropě se uvažuje o projektech v tomto typu prostředí jako o závažných / premiéry duchovních děl Johna Tavenera se v Londýně odehrávají v nejznámějších sakrálních prostorách - pravidelně v přímém přenosu BBC / . Zahraničí většinou dobře chápe myšlenku, která věci odlišuje od ostatních a ví jak dát tomu adekvátní prostor. Správně cítí, že je tady něco, co má možnost se opřít o staletý vývoj evropského umění – řečeno slovníkem cestovního ruchu: jde o produkt s potenciální vysokou internacionální směnitelností. To by mohlo pro lidem z čistě profánního prostředí stačit jako vysvětlení. Na druhé straně: dotek s absolutnem-posvátnem je evidentní ambicí dnešního světového umění - je to viditelné doslova na každém kroku. Vrcholné kompozice „ateisty“ Philipa Glasse / opera Satyagraha, houslový koncert / míří nepokrytě k extatickému účinku a odkazují k vertikální dimenzi lidstva. Není totéž obsahem nejlepších prací třeba Bruce Naumana, Billa Violy, Louise Bourgeois?
Two decades of boxing with official authorities learned us quite well distinguish the sensitivity of the border between the supra-regional, regional and broader understanding of art. In the Czech Republic regional approaches are unfortunately almost always associated with empty patriotism all species showing all the shades of a small ideas. All to this we want to escape by this festival. FORFEST is now unquestionably an international issue - the festival had a number of interesting projects, training or continuing in Europe and overseas. For abroad are e.g. attractive not just snaps of interiors and gardens, halls of UNESCO, the temples where the festival events take place - but above all also, the idea of spiritual oriented art. This is not definitely America case - only in Europe considers projects in this type of environment as a serious / spiritual premiere works by John Tavener in London, the most sacred place in the premises regularly live on the BBC. Foreign majority understands the idea of the things that distinguishes them from others and knows how to give it adequate space. Rightly feels that there's something that has the possibility to rely on century development of European art – by the words of dictionary of tourism: it is a product with high potential international convertibility. This could be an sufficient explanation for people from a purely profane environment. On the other hand: touch-with absolutely sacred ambition is evident in today's world of art - it's visible in virtually every step. By the way: compositions of "atheist" Philip Glass / opera Satyagraha, Violin Concerto / aims openly to the ecstatic effect and refers to the vertical dimension of humanity. It is the same content like the best works by Bruce Nauman, Bill Viola, Louise Bourgeois, is not it?
