Smrt rodičů mnou otřásla do té míry, že nemám už vůbec pochopení pro dobové hrátky této usoutěžené doby – únavným panoptikem dneška je třeba si proklestit cestu a navzdory všemu přece jen pronést svoji vizi umění jako vzkazu těm budoucím - umění jako dialog s Univerzem, které nás všechny nekonečně přesahuje. Jedině zde byl vždy pravý smysl umění, pomíjivé pozlátka odnese čas…   

The death of my parents shocked me to the point that I do not at all understanding for contemporary games of this competing time -  by this tedious Panopticon is necessary to go through and despite of everything deliver own vision of art as a message to those in the future - art is a dialogue with the Universe, which infinitely transcends all. Only there was always the true meaning of art - ephemeral glitter has no value...