Recenze 18.-21.6.

18.6.

Večerní koncert festivalu  FORFEST dne 18. 6. v chrámu sv. Mořice v Kroměříži představil skladby významného slovenského skladatele Ilji Zeljenky a českého skladatele Karla Šimandla. Hned na začátku programu zazářila houslistka Zdena Vaculovičová, mistrným provedením náročné sólové Zeljenkovy skladby  “Monodráma” (pamiatke T. Salvu).  V průběhu večera pak zahrála ještě  rozsáhlou Zeljenkovu “Poemu pre husle sólo” (M. Rufusovi) a skladbu Huslové duetá téhož autora, v níž vystoupila společně s houslistou Petrem Samlíkem. Vaculovičová je houslistka dramatického ale kultivovaného temperamentu, její housle zpívají širokým nosným tónem, obtížné pasáže, dvojhmaty a akordické sledy zvládá se strhující jistotou a lehkostí. Zeljenkovy skladby  přednesla obdivuhodně přesvědčivě, tím lépe pak mohla tato krásná a vskutku “nová” hudba vyniknout.

Pro onemocnění interpreta byla namísto skladby Nemesis provedena elektroakustická kompozice K. Šimandla “Dreaming”, skladba vzhledem ke svému názvu překvapivě dramatická a neklidná. Olomoucký soubor Ensemble Damián pečlivě připravil  a zahrál rozsáhlou Šimandlovu kompozici “Perokresby”. 

Program tohoto komorního koncertu otevřel posluchačům zajímavý pohled do světa soudobé hudby. Mimořádným potleskem děkovalo obecenstvo oběma na koncertě přítomným skladatelům. Jejich hudba dnes již patří mezi to nejdůležitější a nejzajímavější, co v soudobé hudbě bylo vytvořeno.

19. 6.

Program letošního festivalu FORFEST v Kroměříži slibuje celkem pět tzv. autorských koncertů, na nichž bude uvedena hudba významných soudobých autorů našich i zahraničních. V úterý 19. 6. jsme mohli slyšet již druhý autorský koncert, tentokrát ze skladeb Josefa Ruta a Pavla Blatného.

Oba skladatelé jsou si generačně blízcí a oba se letos na podzim dožijí “kulatého” jubilea. Tím spíše jsme koncert vnímali také v kontextu jejich celoživotního díla, jako poctu skladatelům, kteří se nemálo zasloužili o rozkvět české soudobé hudby.

Josef Rut žije v Praze, působil mimo jiné jako houslista v Pražském komorním orchestru bez dirigenta, věnoval se také hudebně teoretické práci. Stal se propagátorem “Dvanáctitónové tonální teorie”, vlastního systému, v němž píše všechny své skladby. Na letošním festivalu nabídl publiku svá komorní díla pro smyčcové nástroje, závažné Duo pro housle a violoncello a Duo pro dvoje housle, velmi kvalitně zahrané předními pražskými umělci Pavlem Hůlou, Lucií Hůlovou a Martinem Sedlákem. Náročnou Sonátu pro klavír přednesl s temperamentem sobě vlastním klavírista Eduard Spáčil.

Také kompozice brněnského skladatele Pavla Blatného zaujaly, škoda že ne všechny jsme mohli tentokrát slyšet v živém provedení. Publikum ocenilo zejména trojici skladeb Hommage a ... (Felini, Martinů, Janáček), volné fantazijní věty pro klavír, ty zahrál skladatel osobně. Skladby Meditace a Autokoláž jsou poněkud jiného ladění, více zaměřené do lidského nitra a k “věčnosti”. Tyto skladby  zahrál (dokonce zpaměti!) klavírista Martin Bialas. Autor oživil večer také přečtením vlastních fejetonů, které po léta pravidelně psal pro různé hudební časopisy. Reprodukovaně zazněla skladba Patetico in modo chorale pro velký dechový orchestr.

Zcela zaplněný koncertní sál Muzea Kroměřížska svědčil o velkém zájmu o koncerty tohoto typu, uznání oběma tvůrcům projevilo obecenstvo dlouhotrvajícím závěrečným potleskem. 

20. 6. 

Festival FORFEST v Kroměříži navštívil v těchto dnech francouzský skladatel a klavírista Nicolas Zourabichvili de Pelken. Skladbu studoval na pařížské Sorboně u Maxe Deutsche a legendární Nadji Boulanger, dosáhl řady kompozičních ocenění, byl ředitelem pařížské konzervatoře.

Na koncertě dne 20. 6. v galerii Arcibiskupského zámku Kroměříž seznámil posluchače s některými svými skladbami. Při té příležitosti jsme se jej zeptali:

Jaký je váš pohled na soudobou vážnou hudbu? Jak vy, jako Francouz, vidíte budoucnost současné hudby?

“Jaká bude budoucnost, to nevím, ale spoléhám na naději. Známe dnes už starší hudební směr, nazývá se ‚Druhá vídeňská škola‘, to znamená: Schönberg, Berg a Webern, to bylo významné hudební období. Ale přineslo také mnoho otázek, často se ptáme – proboha, CO se tím vlastně myslí? A nikam dál to nevede... Ale dnes už se doba trochu změnila a noví skladatelé, dvaceti-, třicetiletí se už cítí svobodněji, například ve výrazových prostředcích, které mohou využít, jsou hodně svobodní a já doufám, že proto také naleznou něco nového. Bez přemýšlení se nedá žít!”

Pane profesore, děkujeme vám tedy za naději.

20. 6.

V předvečer opravdového “svátku” hudby (Mezinárodní den hudby vyhlášený UNESCO) jsme mohli na FORFESTU v Kroměříži prožít jeden mimořádný hudební “svátek” díky vystoupení brněnské houslistky Marie Gajdošové a violoncellisty Pavla Šabackého.  Umělci připravili pro kroměřížské publikum program, s nímž by úspěšně mohli vystoupit na těch nejvýznamnějších světových pódiích.

V chrámu sv. Jana Křtitele v Kroměříži dne 20. června byly hrány komorní a sólové skladby Jiřího Matyse, Antonína Tučapského, Alfreda Schnitkeho, Martinů a Kodályho. Troufám si tvrdit, většinu z těchto skladeb sotva ještě někdy uslyšíme,  jsou totiž tak interpretačně náročné, že hudebníci se jim obvykle vyhýbají obloukem. Ne, průměrný hudební profesionál ani nemůže tato díla hrát, na to jsou potřeba skutečné interpretační osobnosti – naštěstí právě takoví hudebníci občas na FORFEST přijíždějí...

Nemá zřejmě vůbec smysl popisovat obdivuhodné technické kvality obou interpretů. Od první až do poslední noty všechno bylo zahráno naprosto dokonale, přesvědčivě, okamžitě by se mohlo natáčet na CD! Nepříliš vhodná chrámová akustika nakonec prozradila ještě jednu obdivuhodnou skutečnost, bylo to ve chvílích, kdy občas vinou akustických podmínek umělci zjevně ztráceli vzájemný kontakt (nejzřejměji v Duu pro housle a violoncello B. Martinů). Tehdy se ukázalo, jak hluboce jsou oba interpreti s hudbou sžiti, s jakým soustředěním hrají, takže k nějakým rytmickým nebo snad intonačním indiferencím prostě nemohlo dojít.  Hudba sjednocuje... o tom jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči.

21. 6.

Večerní koncert festivalu FORFEST v Kroměříži se opět konal v překrásném prostředí Sněmovního sálu Arcibiskupského zámku. Pražský soubor ARS CAMERALIS (O. Musilová, mezzosoprán, J. Richter – viola, H. Bartoň – klavír, L. Matoušek – klarinet a historické dechové nástroje)  se zde představil s programem ze skladeb Petra Pokorného, Miroslava Ištvana, Hanuše Bartoně, Aloise Piňose. Klarinetista a umělecký vedoucí souboru Lukáš Matoušek zařadil do programu svou skladbu “Pečeť mlčení”, namísto ohlášené premiéry Jaroslava Rybáře byla uvedena skladba “Pronikání”  Michala Macourka.

Rád bych se zastavil zejména u skladeb Pokorného, Matouška a Piňose.

Skladba Naše paní B.N. Petra Pokorného (na texty Fr. Halase) obdivuhodně souzněla s určitou melancholií a odevzdaností textů Halasových. Hledáme-li, co nám dává duchovní hudba, co navíc přináší, na rozdíl od ostatní tvorby, pak odpověď byla nasnadě: smíření. Jiným slovem třeba jistá vyrovnanost, trpělivost pro Cosi většího... 

Podobně i Matouškova “Pečeť mlčení”, skladba, která vznikla jako výraz beznaděje po “bratrské okupaci” naší republiky r. 1968. “Pominula žeň, dokonalo se léto, a my nejsme vyproštěni...” (starozákonní texty z Bible). Je to volání svým způsobem zoufalé, ale nakolik oduševnělé formulací i hudbou...

V samém závěru skladby pak slyšíme: “A když otevřel, pečeť sedmou, stalo se mlčení na nebi...” Očekávání čehosi? Smíření...

Skladba Aloise Piňose “Ecloga Quarta” na texty Vergiliovy jde ještě dál. “...už se s nebeských výšin snáší k nám potomstvo nové... /jímž se ukončí železný věk a po celé, světě / nastane období zlaté: již bratr tvůj Apollo vládne. Už i v tomto antickém textu nalézáme touhu tak dnešní, po dokonalejším, lepším světě, po ráji na zemi, který jistě přijde. Naděje se přelévá do hudby, přenáší se i na interprety a na všechny, kteří takové hudbě naslouchají. Člověk si najednou uvědomí: jak malicherné jsou moje všední starosti ve srovnání s takovou nadějí, s ideály, které přetrvávají tisíciletí...

Jan Vrkoč