Kaňák plánuje vyvážený repertoár

Rovnost - Brněnský a jihomoravský deník, 12.09.2003

Brno Po různých převratných změnách v NDB se novým šéfem Janáčkovy opery stává od 1. října Milan Kaňák. Vrací se do souboru, kde byl sedmnáct let hobojistou. Pět let hrál v Pražském komorním orchestru bez dirigenta a osm sezon vedl operu Jihočeského divadla v Českých Budějovicích. Je znám příklonem ke skladatelům dvacátého století a obzvláštní podporou české hudby. Za dobu své dirigentské praxe uvedl téměř osmdesát titulů různých stylových období. "Teď v květnu to bylo třicet let, kdy jsem jen tak zkusmo, jako posluchač třetího ročníku konzervatoře, šel na konkurs do Janáčkovy opery. Bylo tam hodně lidí, nedával jsem si žádnou šanci, a přesto mě vzali. Od čtvrtého ročníku jsem tedy byl řádným členem orchestru opery. Po návratu z vojny jsem postupně - v letech 1978 až 1994 - studoval na JAMU hoboj, skladbu a dirigování,"vzpomíná Milan Kaňák. Co je pro vás příjemnější: hrát, co napsali jiní, nebo napsat něco sám, co si pak zahrajete nebo jiní muzikanti zahrají? Oboje má své klady i zápory. Nikdy jsem jako interpret neprosazoval sebe jako skladatele. Většinu skladeb jsem napsal na zakázku, a tím to bylo vyřešené. Skvělé to bylo v době, kdy jsme s kolegy z opery organizovali Jazzklub Bohéma a měli vlastní kapelu. Napsané jsem si hned poslechl a zjistil, co je špatně. Okamžitá zpětná vazba je zásadní. Když napíšete skladbu a ona pět let leží v šuplíku, tak to nemá žádný význam. Hudba má mít okamžitou spotřebu. Jakým způsobem by měl operní soubor oslovovat diváky, aby je přiváděl do hlediště? Za posledních osm let jsem udělal jednu zásadní zkušenost. OBudějovicích se tradovalo, že jsou operetní město. Nebyla to tak docela pravda. Budějovice jsou divácky rozštěpené. Návštěvnost operety se pohybuje od devadesáti do sta procent, ale jakmile to představení už všichni viděli, najednou zájem prudce opadne. I takové populární věci, jako třeba My Fair Lady, najednou končí na dvaceti sedmi procentech. To, co je v Budějovicích úžasné, je kádr stálého operního publika, které chodí na několik repríz, protože chtějí slyšet různá obsazení a to představení si užít. Zažil jsem docela dramatickou situaci, když jsem k výročí Ilji Hurníka naplánoval jeho operu Dáma a lupiči. To byl v souboru docela poprask, doporučovali zařadit nějakou lehkou operetku. Ale podařilo se tu inscenaci uhájit. Nebyla obzvláště reprezentativní v návštěvnických číslech, ale zase přišli do divadla lidé, kteří normálně nechodili aHurníkem byli najednou nadšeni. Ovšem museli jsme, abychom vyvážili program sezony, inscenovat Piskáčkovy Perly panny Serafinky. Vždycky je třeba brát v potaz kulturní stav daného regionu. Při vyváženosti repertoáru a ohledu na regionální specifika se podařilo postupně návštěvnost zvyšovat. Pro ilustraci mám historku o Lišce Bystroušce, kterou jsme premiérovali v roce 2000 - v Budějovicích po 31 letech. Jednou večer jsem potkal u kontejneru nějakého ošuntělého pána, který sbíral krabice do sběru. Už jsem chtěl rychle odejít, ale pán vyrazil za mnou:"Počkejte, pane šéfe, bude ještě Bystrouška? My jsme byli s manželkou třikrát, našetřili jsme si, protože moc peněz nemáme, ale chtěli bychom to ještě jednou vidět."Pak vidíte, že ta rizika, která člověk podstupuje, mají smysl.

O vás je známo, že jste propagátorem české hudby a zvláště současné vážné hudby... Bohužel nemáme my, čeští interpreti, dostatečnou odpovědnost k českým skladatelům. Když se podívám na operní jeviště v republice, jednoznačně převažují italská díla. To mi strašně vadí. Stále ještě panuje obava ze soudobé tvorby. Obvykle se nedostaneme dál jak za Smetanu a Dvořáka. Janáčka vnímáme jako současného skladatele, přitom žil před sto lety. Jednou z výjimek je Filharmonie B. Martinů ve Zlíně. To je orchestr, který hraje soudobou hudbu často a je to nesmírně znát. Na Forfestu v Kroměříži jsme uvedli tři skladby současných amerických autorů a oratorium od brněnského skladatele Pavla Zemka, což je nesmírně náročná skladba pro velký orchestr, osm sólistů a sbor. Na zkoušení bylo velmi málo času, přesto to dopadlo výborně a koncert měl u posluchačů velký úspěch.

Jak vnímáte jako Brňan vztah brněnských diváků k Janáčkovi? Pro mne je nemyslitelné, že ve výhledu na příštích pět let by se neměla objevit v dramaturgickém plánu opery ani jedna nová janáčkovská premiéra. Je správné, když firma, která má Janáčka ve štítě, jeho dílo téměř nehraje? Operní soubor míval Janáčka v malíku, protože se pravidelně hrál. Teď už přicházejí noví interpreti a je třeba Janáčkovo dílo hrát, aby se udržovala úroveň provedení. Sám vím, jak dlouho trvalo novému hráči, než se zorientoval. První dvě tři představení nestačil ani obracet noty. Člověk se musí naučit Janáčka číst, technicky zvládnout, a pak se může té muzice poddat. To se nemůže podařit, když se bude Janáček hrát třikrát za pět let. U publika je to totéž. Z Brna jsem pryč už třináct let, tak nevím úplně přesně, jak je tu Janáček přijímán, ale zdá se, že moc velká sláva to není.

Marná sláva, i divadelní život řídí peníze. Máte koncepci, která naplní hlediště? Berme divadelní a hudební "komerci"jako běžnou obchodní kategorii. Z tohoto úhlu pohledu jsou všechny hudební instituce normálními obchodními firmami. U nás ale ve spektru nabídky slevujeme a orientujeme se už jenom na peníze. Pak má slovo komerce opravdu pejorativní nádech. Ovšem produkci musíte vždy plánovat vyváženě. Nemůžeme se vzdávat třeba právě Janáčka jen proto, že někdo někde řekne: "Ono se to neprodá..."Samo se neprodá nikdy nic. Samozřejmě je pro komerční oddělení jednodušší prodávat vstupenky na Rigoletta, Zemi úsměvů a podobné kusy. To nevyžaduje žádnou velkou marketingovou aktivitu. Rád bych nastartoval cykly významných českých děl. Je třeba hrát Smetanu, Dvořáka, Fibicha a spoustu dalších, kteří z českých divadel skoro vymizeli. A také je důležité mít v souboru stálé sólisty, kteří budou tento repertoár v celé jeho šíři perfektně ovládat. Zkrátka vyrovnaná dramaturgie s výše zmíněnými atributy - tak si to představuji.

Lenka Pospíšilová