Pod pojmem týmová kompozice dnes v hudbě na obecné rovině chápeme umělecké útvary vytvořené společnými silami. Tento žánr, jehož kořeny můžeme hledat v evropské meziválečné hudební avantgardě, se v průběhu 20. století stal velmi populární také mezi brněnskými skladateli. Trend společných kompozic se na brněnské scéně začal pozvolna rozvíjet od 60. let 20. století, přičemž první experimenty na tomto poli jsou spojovány s aktivitami Skupiny A (Jan Novák, Miloslav Ištvan, Alois Piňos, Josef Berg, Zdeněk Pololáník). Na přelomu 60. a 70. let pak v těchto aktivitách pokračoval zejména tzv. Brněnský kompoziční tým (Alois Piňos, Josef Berg, Miloš Štědroň, Rudolf Růžička) a někteří další spříznění autoři. Důležitou platformou pro uvádění týmových prací se pro tuto generaci stala roku 1969 nově založená Expozice experimentální hudby[1]. V průběhu normalizačních 70. let vzniklo v Brně, i přes experimentům nepříliš nakloněnému establishementu, několik dalších prací. V započatém úsilí dále pokračovali jednak autoři z okruhu Aloise Piňose (dvoučlenný tým Miloš Štědroň/Arnošt Parsch) a nově také  další dvoučlenný tým Jiří Bárta/Leoš Faltus[2]. Jaroslav Šťastný k dění na brněnské kompoziční scéně v 70. letech poznamenává: „Přes všechny překážky a přes nepřízeň vnějších podmínek se však podařilo Piňosovu týmu řadu skladeb vytvořit a co víc – myšlenkou týmové kompozice nadchnout i další autory…“ [3]. V letech 80. nabral vývoj teamworku na brněnské scéně nové impulsy spolu se zformováním kompoziční skupiny Camerata a ansámblu pro Novou hudbu nazvaného Art Incognito (Ivo Medek, Jaroslav Šťastný, Daniel Forró, Zdeněk Plachý), ze kterého se později osamostatnila bicí sekce s názvem DAMA DAMA (Dan Dlouhý, Adam Kubíček, Martin Opršál, Josef Blaha). V porevolučních 90. letech je pak zdokumentována týmová tvorba dvou nezávislých trojic. První z nich (Alois Piňos, Miloš Štědroň, Ivo Medek) se prezentovala komorními operami Anály avantgardy dokořán aneb věc Cage a  Anály předchůdců avantgardy aneb setkání Slovanských velikánů. Druhá trojice (Leoš Faltus, Radomír Ištvan, Arnošt Parsch) zase  uvedla balet nazvaný Setkávání a míjení. Přelom 20. a 21. století se následně nesl v dozvucích předchozích aktivit a rozvinutím nových uskupení. Teamwork tehdy novým směrem rozvíjeli např. Ivo Medek a jeho tehdejší doktorandi (Jan Kavan, Markéta Dvořáková) v rámci ansámblu Marijan. V posledních 20 letech pak vznikla řada rozsáhlejších skladeb tohoto typu, když týmy Medek/Dvořáková a následně Zouhar/Medková/Medek uvedlo několik mezinárodně úspěšných oper (např. Alice in Bed, Věčná slečna bledá , respektive Tiamo, Sára smile aj.), vytvořených kooperativním způsobem.

Rozvoj brněnských kompozičních týmů v 90. letech 20. století

V průběhu 90. let vývoj artificiálních týmových kompozic vyústil do vytvoření dvou nových týmů, které se oba prezentovaly na festivalu Expozice Nové hudby[4] v roce 1995. Dodám, že oba týmy byly složeny z autorů skupiny Camerata Brno. Tým Leoš Faltus/Arnošt Parsch/Radomír Ištvan prezentoval balet Setkávání a míjení, který vznikl na základě scénáře a v choreografii Jany Veselé. Tým Alois Piňos/Miloš Štědroň/Ivo Medek zase představil komorní operu Anály avantgardy dokořán aneb Věc Cage, která byla vytvořena na libreto Miloše Štědroně. Tým následně ve spolupráci pokračoval, přičemž roku 1997 vzniklo volné pokračování opery nazvané Anály předchůdců avantgardy aneb Setkání slovanských velikánů. Také toto dílo bylo uvedeno v rámci festivalu Expozice Nové hudby (ročníku 1997). Na přelomu 20. a 21. století pak tento tým vypracoval na zakázku Filharmonie Brno orchestrální skladbu Byly časy, byly. V ní humorným způsobem autoři reflektovali hudební vývoj v uplynulém tisíciletí. Náměty a způsob týmové práce při tvorbě těchto oper popisuje Jindřiška Bártová: „Obě opery čerpají z hudebního prostředí a zakládají se na skutečných událostech – setkání Leoše Janáčka s Henry Cowellem ve 20. letech 20. století v Brně a na stekáních Antonína Dvořáka s P. I. Čajkovským v 80. letech 19. století v Praze a v Moskvě. Autorem obou libret je Miloš Štědroň, ve druhém případě s využitím námětu Detlefa Gojowého; libreta jsou založena na volné fabulaci a humorných nadsázkách. V první opeře pracovali spoluautoři tak, že každý z nich vytvořil party určitých rolí: Piňos Janáčka a jeho žáků, Štědroň Cowella a historika, Medek party Janáčkovy služky, psa a slepic. Každý z nich komponoval zároveň hudbu přimykající se k těmto rolím. Ve dvořákovské opeře si autoři předem rozdělili kompozici určitých scén mezi sebe. V obou případech předcházely podrobné předběžné konzultace a byly dohodnuty hudební prostředky, charakteristiky osob a scén, výraz atd. Rozdílné metody vyplynuly z rozdílného charakteru libret, obě se však osvědčily, závěrečné montáže vkladů všech tří autorů byly podle jejich vyjádření bezproblémové.“[5]

Pro rozvoj brněnských týmů byla velmi důležitá historie skupiny Art Incognito, respektive tří vývojových proudů, které vznikly po jejím rozpadu. Prvním z nich byla evoluce původního sdružení Art Incognito z 80. let do modernizované podoby s mírně pozměněným názvem Ars Incognita. Na rozdíl od původního, experimentálního formátu sdružení byla nová Ars Incognita pojata více konzervativněji a šlo v zásadě o komorní orchestr zaměřený primárně na brněnskou komponovanou tvorbu. Soubor inicioval roku 1994 Ivo Medek, dirigovali jej Petr Šumník a později od roku 1996 Pavel Šnajdr. Jádro souboru bylo víceméně stabilní a tvořili jej klarinetista Libor Novotný, flétnistka Kateřina Novotná, violoncellistka Pavlína Hluchá (Jelínková), houslista Lukáš Mrovjev (Šenk), violista Petr Pšenica, perkusionista Martin Opršál a klavírista Petr Hala. Kromě vystoupení na brněnských pódiích se ansámbl prezentoval také na specializovaných festivalech v České republice, např. na Forfestu v Kroměříži, Dnech soudobé hudby v Ostravě aj. Jedním z důležitých uměleckých vrcholů souboru bylo vydání CD nazvaného Artificial Intelligence roku 2001.

Druhý vývojový proud zde reprezentuje soubor DAMA DAMA, který vznikl roku 1990 osamostatněním bicí sekce Art Incognito. Dan Dlouhý a Adam Kubíček spolu poprvé pod novým názvem vystoupili na Darmstädter ferienkurse. Záhy se DAMA DAMA vyprofilovala jako kvarteto bicích nástrojů, kdy se k původním členům připojili také Martin Opršál a Josef Blaha. Roku 1991 pak posledně zmíněného vystřídal Ctibor Bártek. K významným vystoupením v roce 1995 patřila obnovená premiéra skladby Brána slunce pro sólové bicí nástroje a symfonický orchestr Víta Zouhara v rámci abonentní koncertní řady Státní filharmonie Brno, v květnu samostatný koncert v rámci MHF Pražské jaro 95. V říjnu 1995 na MHFB Expozice nové hudby DAMA DAMA realizoval celovečerní hudebně-vizuální show Dana Dlouhého Vlnoplochy. V roce 1996 soubor absolvoval kromě několika desítek vystoupení v České republice koncert na Dnech české kultury v Jeně, slavnostní závěrečný koncert na Mezinárodních kompozičních kurzech v Českém Krumlově, spolupracoval se známým ohňostrůjným souborem Theatrum pyroboli, hostoval na několika CD s hudbou českých skladatelů a natočil řadu rozhlasových a televizních vystoupení. V roce 1997 vydal tři profilová alba: DAMA DAMA 3, 4 a KONVERGENCE a mimo jiné vystoupil na MHF v německém Wolfsburgu.

Zajímavým směrem se v 90. letech vydal další bývalý člen skladatelské skupiny Art Incognito Zdeněk Plachý, jehož tvorba reprezentuje třetí z vývojových proudů. Plachého tehdejší tvorba výrazně souvisela s aktivitami experimentálně a alternativně zaměřeného prostoru v domě Skleněná louka na Kounicově ulici 23 v Brně. Jedním z velmi ambiciózních týmových projektů, které Zdeněk Plachý inicioval bylo také uvedení skladby Těžké doby bez taktu, která byla realizována 5. 6. 1997 v divadle Husa na Provázku. Na této kompozici spolupracoval s výtvarníkem Josefem Daňkem a dle dostupných údajů byla pojata opravdu velkoryse – účinkovala Posádková hudba Brno za řízení Jiřího Volfa, alternativní rocková kapela Morodochium, zpěvačka Luisa Rzymanová, kytarista Peter Varso a básník Marian Palla. V časopisu Ticho k uvedení projektu Julo Fujak říká: „Určitě ne náhodou si za podtitul skladby „TĚŽKÉ DOBY BEZ TAKTU“ zvolili jeho autoři Zdeněk Plachý a Josef Daněk spojení: „koncertní užití vojenské hudby“ – tedy užití si toho, jak je kdokoliv z nás schopný vypořádat se s faktem existence této absolutně účelové hudby a jak si to umí užít například i v nečekaných kontextech, které se objevují v rámci tohoto vskutku pozoruhodného projektu. Ačkoliv prvoplánově teatrálně a populisticky nejvděčněji se v souvislosti s tématikou vojenství vnucuje jen její absurdně parodické pojetí, Z. Plachý a J. Daněk jdou ve svých „Těžkých dobách bez taktu“ mnohem hlouběji a někam úplně jinam. Pokud v předchozích akcích, kterými byly „Poslech Habrovského lesa“, nebo „Stmívání v lomu“ se jejich východiskem stalo určité „místo činu“ a komunikace s ním, v tomto případě základní koncepce projektu tkví v nastolené situaci a v její (vše)možných životních reflexích. [6]

Týmová kompozice se na našem území začala formovat 60. letech 20. století a jakožto životaschopný žánr se aktivně rozvíjí i v současnosti. Bude zajímavé sledovat, kam se tento tvůrčí trend bude ubírat dále.

[1] Expozice experimentální tvorby zanikla již roku 1971 po smrti Josefa Berga.

[2] Pro úplnost je třeba dodat, že kromě toho v 70. - 90. letech vzniklo na brněnské hudební scéně několik, spíše non-artificiálně zaměřených týmových kompozic z podnětu Pavla Blatného (např. filmová hudba ve spolupráci s Milanem Slimáčkem, několik skladeb s Daliborem Spilkou a později také se synem Markem Blatným).

[3] ŠŤASTNÝ Jaroslav: Otázky tvůrčího myšlení u skladatelů Aloise Piňose a Romana Bergera, JAMU, Brno, 2000. (s. 71)

[4] Festival Expozice Nové hudby byl založen v Brně roku 1987 jako součást MHF Brno (Moravský podzim, Expozice Nové hudby, Velikonoční festival duchovní hudby).  S původní Expozicí experimentální hudby, která se konala na přelomu 60. a 70. let z podnětu autorů Skupiny A, Studia autorů a Brněnského kompozičního týmu nemá na organizační rovině nic společného. Názvem a myšlenkou však částečně k původnímu festivalu odkazuje.

[5] BÁRTOVÁ Jindřiška: Camerata Brno, JAMU, Brno, 2003. s. 36-37

[6] FUJAK Julo: Těžké doby bez taktu, Ticho současník hudby 6-7/97, s. 29; Skleněná louka, Brno, 1997.