Paradox současné doby je, že nikdy jsme se neměli tak dobře, nikdy nebylo tolik jídla na stole, tolik zboží v regálech, tolik aut před domy, tolik televizních kanálů, tolik volna k zájezdům po celém světě..

Jenže paradoxně jsme o to více nespokojení a více nemocní, a nemyslím tím jen moderní alergie, cukrovky, či kardiovaskulární nemoci. 

Myslím tím převážně psychické nemoci – protože z takového postmodernistického blázince, co je okolo nás, aby se jeden opravdu zbláznil.

 

Podle belgického psychiatra Prof. Dirka Wachtera existuje v každé době, v každé společnosti nějaká převažující psychická nemoc, nějaká diagnóza, která je způsobena dobou a která naopak charakterizuje tuto dobu.

Podle tohoto vědce jde dnes o hraniční poruchu osobnosti  s množstvím dalších psychických poruch -  od drobných úchylek, po deprese, nespokojenost,  osamělost, nesmyslnost,  labilitu a frustraci až po sebevražedné sklony.

Jakoby skončily Normální časy a nastala jakási nová Doba bláznivá.    

 

Svět je plný krizí, napětí, zmatků, paradoxů a protichůdných názorů – je obrovsky polarizován. Je to denně vidět v politice, v médiích – které jej samy samozřejmě taky polarizují.

Některé strany a jednotliví politici mají rozeštvávání společnosti jako svůj hlavní program..!  Dojít  dnes v něčem ke konsenzu – to je spíše zázrak než běžná praxe. 

 

A jak je to v umění??

V umění  najít společnou řeč je ještě mnohem těžší, protože zde se pohybujeme na zcela individualistické rovině. Vše se dotýká nitra člověka a jeho jemných emotivních reakcí, jeho individuálních zkušeností a preferencí – a hlavně je zde obrovské množství možných úhlů pohledu.

 

Jen k vymezení pojmu umění již byly napsány stovky knih, k charakteristice současného umění pak další tisíce článků a recenzí a filozofických úvah – které samozřejmě nemůžeme vůbec obsáhnout.

A tak nevíme, jestli je právě doba postmoderní, postkonceptuální, postavantgardní, postinformální, neoliberální, jestli je postavantgardní irealismus či už zcela nová transmodernita.

Podle naší filozofky Terezy Matějčkové již skončilo postmoderní zacyklení do sebe a mlžící teorie a ocitáme se v transmoderně, kdy už v praxi překračujeme všechny dosavadní meze.

??

S tím překračováním mezí mohu souhlasit - ale nevím, jestli v nějakém pozitivním duchu.

 

Zpochybnění všeho, relativizace všech možných cílů, veškerého smyslu konání a rozdrobenost názorů, kde hranice mezi objektivním a subjektivním se smývají tak, že není už vidět žádný jasný cíl, žádná perspektiva. K tomu vám ještě vědci třeba dokazují, že 1 elektron může být současně na 2 místech..!

Lidem dnes opravdu chybí základní jistoty – v politice, ve společnosti, v osobním životě. A když ty jistoty bourá navíc i umění, cítíme se všichni ztraceni v chaosu a zmatku.

 

Chaos, zmatek a přehnaná polarizace a individualizace současné doby zrušily všechny dosavadní normy.!!

Prožíváme doslova hodnotová zemětřesení a chaos ve významu slov. –

 - zaměňuje se právo a povinnost, překrucuje se pojem mravnost. 

Pýcha je nazývána zdravým sebevědomím.

Nestřídmost = vyšší životní úroveň.

Okrádání = svobodný trh.  

Lakomství = zájem ekonomiky.

Hulváctví = svoboda projevu. 

 

Právě tu svobodu projevu můžeme v umění dobře sledovat – a velmi často bych to opravdu nazval nejen hulvátstvím, ale nechutnými sprosťárnami bez viditelných očistných přesahů.

= jak jinak nazvat obraz Jiřího Davida – na němž není nic, než slovo kurva..??

Podobně se již dlouho vyjadřuje Václav Stratil . . .   a samozřejmě je kopírují jejich studenti…

 

Vrátím se jen 2 větami ke svému příspěvku, který jsem zde na Forfestu měl před 5 lety.

Jmenoval se OPILÁ STAŘENA SOUČASNÉHO UMĚNÍ.

    Krátce - šlo  o přirovnání vývoje v antickém umění ke dnešnímu stavu.  Tenkrát v době klasického Řecka, kdy se řecké státy formovaly a rozvíjely, vždy umělci zobrazovali pouze krásné ideály, ideální postavy bohů a heroů, kteří dodávali společenství řád a důležitosti. 

Kdežto později, v době helénismu, kdy už nastával úpadek řecké společnosti  i kultury – tu se najednou objevují i znetvořené postavy, hrbáči, karikatury, nemocní a starci – a typickým příkladem je známá Opilá stařena = škaredá, zkroucená vrásčitá postava staré ženy se džbánem vína. 

 

Kdo navštěvuje současné výstavy, které jsou plné zrůdností, násilí, šokujících zvráceností či depresivních výjevů - tak musí vidět, že se současné umění podobá daleko více těm Opilým stařenám, než nějakým krásným ideálům. 

Slovo KRÁSA či HARMONIE je už samo o sobě synonymem něčeho nemoderního, překonaného, kýčovitého a zavrženého.

Daleko modernější  (nebo postmodernější?) jsou díla vulgární, zrůdná, iritující, šokující, plná rozřezaných či deformovaných těl či jiných destrukčních výjevů…

(Často je to skryto v barevné džungli – jako např. u Borise Jirků. Jeden z našich nejznámějších českých umělců – a jaké hrůzy jsou v jeho obrazech.) jaká diagnóza se nad ním vznáší?  

Co to vypovídá o našem vědomí? O naší společnosti? O současném umění?

Nezračí se v tom rozpad a rozklad, jako tenkrát v antice???

 

Ano, podle tohoto přirovnání je naše společnost už dávno ve fázi rozkladu, dosud vžité hodnotové systémy se rozplynuly v nenávratnu a konec civilizace se blíží…

Když to tak shrnu – tak je div, že tady ještě vůbec sedíme a diskutujeme!

 +++

Ale tu otázku – proč tady diskutujeme – tu položím ještě z jiné strany:

Proč vůbec existuje nějaký festival DUCHOVNÍHO umění???

Znamená to, že je někde nějaké neduchovní umění, a tady je duchovní?

 

Samozřejmě toto je trochu zavádějící a záludná otázka, která se vrací ke vzniku umění, k jeho smyslu, k jeho významu, k jeho důležitosti a využití, někdy ke zneužití apod.

Ale dá se na ni klidně odpovědět, že ano, že mnohé dnešní umění je opravdu spíše ve sféře zábavního průmyslu či nekalého byznisu s mediálními bublinami, než opravdové duchovní umění.

 

To vede i k otázce zodpovědnosti a závaznosti každého člověka – za svůj život, za svoje postoje, za svět, který tvoříme, ale i za svoje umění – které buď produkuji, anebo konzumuji (když už použiji současný jazyk…)

 

Jakou mají zodpovědnost mnozí slavní umělci – to je vidět např. na citátu Jiřího Davida:

„..Přesto se nestačím divit, kde se berou, kde se rojejí ti další přiblblíci, … a že nás nikdo nedokáže rozkrejt, když všem blbnem hlavu a oni za to ještě solej prachy,  a když je vydržíš blbnout dost dlouho všelijakejma čistejma idejema, vznešeností, nonkonformnostma, tak solej o to víc. .. Plnej sladkobolných moudrých hoven, které dovedně vypouštíš všem těm idiotům do nastavených ksichtů a nestačíš se divit, jak ti to žerou… A když si ochočíš navíc pár odborníků, pár dalších pisálků, máš na pár let vystaráno…“

 

Jsem přesvědčen, že i kdyby tento Davidův citát neexistoval, že většině diváků na většině světových výstav je tento postoj jasný:  Dělají si z nás blázny, vypouští nám tady svoje hovna – a my jim to máme žrát?

Bohužel to množství ochočených pisálků a kurátorů převálcovalo zdravý rozum většiny galeristů a sběratelů a již po mnoho desetiletí se výtvarná scéna projevuje právě takto…

Podle Igora Malijevského  tak vznikl jakýsi VNITŘNÍ OKRUH umělců a kurátorů, kteří mezi sebe už žádné další nepustí, jen oni jsou ti vyvolení a jen oni rozhodují, co se kde vystavuje.  A aby tyto nesmysly ještě více lidí strávilo, vznikla v každé větší galerii funkce mediátora – který to má lidem patřičně vysvětlit.

K tomu však Malijevský dodává: „Zasvěcený divák by měl vědět, že to, co se vystavuje v galeriích současného umění, není umění…“

 

Jistě – ten pojem UMĚNÍ je těžko definovatelný, ale i přes různé přísliby NOVÉ DOBY vidím ve výtvarné praxi stále převažující jen ty negativní jevy. Zaměření na zrůdnosti, na šokování diváka různými nechutnostmi, brutálními výjevy, nebo naopak bezduchým omíláním vyprázdněného obsahu. 

Žádná pozitivní perspektiva, žádný vstřícný pohled do budoucnosti. Vize pokroku, kdy se hledalo nové téma, nový způsob zpracování - která byla hnací silou moderny, ta se v postmoderně přelila ve skepticismus, protože když je vše dovoleno, tak vlastně nic nemá význam a smyls, vše je vyprázdněno, bez hodnoty, bez cíle. 

 = Bez pozitivního cíle.  

Protože individuální a egoistické cíle, ty se bohatě naplňují hrou na slávu, hrou o peníze, hrou na výlučné postavení umělce – který si může dovolit všechno, každou hromadu střepů či přilepený banán na zdi může vydávat za umění.  Není zde už žádný morální konsenzus, který by to označil za hloupost, za nemístný exhibicionismus, předstírající velikost myšlenky tam, kde žádná není. 

 

A díky tomu, že postmoderna umožňuje – ba přímo vybízí k opakování, rozmělňování,  napodobování a kopírování – tak jsou v galeriích stále dokola Duchampovy pisoárové mísy, rozřezané krávy či vycpaní žraloci.  . . .

U nás v menším měřítku jsou to aspoň kočky zalité v epoxidu anebo vlci v galerijní kleci.

 

Umění je dnes spíše byznysem, bojem o prestiž, jakoby nějaké ŠOU – kde se musíme předvádět v tom nejhorším světle, aby si nás někdo všimnul.  A navíc je tu to neustálé zrychlování. Už nestačí obraz nebo fotografie, už ani video – protože vše musí být zrychlené, klipovité, stroboskopické…

 

Bohužel tyto projevy můžeme vidět po celém světě.  Od Prahy, Vídně, Berlína či Paříže, přes Benátky, New York po Tokio či Soul. 

Byl jsem nedávno v Jižní Koreji a Japonsku – a nenašel jsem téměř žádnou galerii, kde by se vystavovalo něco jiného, než varianty a rozmnoženiny těchto nesmyslů.

Po rozhovoru s mladým výtvarníkem v Soulu, který vystavoval umělohmotné slepeniny různých medvídků, balónků a plastických brček,  mi řekl, že on se cítí být velkým umělcem, protože dělá to, co se dělá v Evropě.

Globalizace opravdu pokročila do všech koutů světa, bohužel ty negativní ukázky jsou vidět na každém kroku… 

 Všude je vše jako přes kopírák.  

I když postmoderna umožnila obrovskou pluralitu, mnohotvárnost a proměnlivost názorů i vyjadřovacích prostředků, při bližším pohledu však převažuje spíše jen kopírování a bezduché napodobování nějakých aktuálních trendů, které pak jsou v danou chvíli vidět po celém světě. Tak to byli donedávna různí medvídci a plyšáci na obrazech všech „velkých“ umělců. Stejně tak jsou již 1000x napodobovány jakési neurčité špinavošedé rozmazané plochy s občasnými barevnějšími skvrnami. Někdy se jim nedá upřít nějaká abstraktní estetika, ale smysl těchto rozplizlých skvrn se hledá jen velmi těžce.

(zde uvedu historickou analogii = Michelangelo údajně také pozoroval náhodné skvrny na zdech a jeho fantazie v nich hledala  konkrétní tvary, kompozice a inspiraci pro další tvorbu. 

Jenže současné cíleně vytvořené mazanice žádnou fantazijní intelektuální hru nenabízejí a jsou pravým opakem Michelangelova tvůrčího přístupu.

Jakási neurčitá plocha by teoreticky mohla něco značit či naznačovat, ale nic neznačí, protože už tak byla vlastně vyrobena - aby jen něco opakovala a předstírala . . .

 

Podobně je po celém světě vidět rozmnoženiny zlatých, stříbrných či lesklých zelených zajíčků či labutí od Jeefa Kunze. Jsou malé, velké, v různých barvách a různých cenách. Ale jinak všechny stejné..!

Někdy tyto rozmnoženiny nějakých vzorů rozšiřují další umělci svým napodobováním, jindy si slavný umělec vystačí sám – jako Damien Hirst.  Ten v r. 2016  vytvořil  (na takové skoro tovární lince) desetitisíce puntíkovaných obrázků, jeden jako druhý, a nyní znovu šokoval tím, že tisíce těchto neprodaných obrázků spálil.  

 

Pluralita  postmoderny se opravu jen zacyklila do různých intelektuálních problémů a zmatků, konceptuální roztříštěnost nemůže najít žádnou soudržnost, sjednocující myšlenku či přijatelnou perspektivu a kulturní vizi.  Stále se hledá nějaká „Nová identita“ – a stále se nemůže najít.

Převládá chaos neslučitelných výkladů a vše se vzájemně popírá a překřikuje.

 

 Ve výtvarné tvorbě pak vše přehlušuje právě ta hra na velké umění – ačkoliv jde pouze o nové pisoárové mísy či Opilé stařeny +

 

Kdyby už tu tak byla ta slibovaná TRANSMODERNA – snad by se dalo najít nějaké východisko a třeba by se ten blázinec uklidnil. Takto musíme bohužel přijmout diagnózu nemocné doby – ale diagnózu musí přijmout i každý sám za sebe… 

 

Je tu ale otázka, jestli to množství různých pohledů, perspektiv a zmatků bude dále pokračovat – až snad do úplného sebezničení a apokalypsy,  anebo se v tom bohatém kvasu najde životaschopná myšlenka s novým světonázorem, která nás přenese do zcela jiné éry, do nějaké nové civilizace, s nějakými novými principy a ideály. ??

 

Zatím je toto ale zdaleka v nedohlednu a když se to všechno řečené shrne, tak opravdu zbývá malé procento umělecké tvorby, která se dá nazvat duchovní.

Těžko se hledá, je tichá, skromná, je zasunutá pod horami sebevědomých manažerů a uměleckých gangsterů, kteří si přivlastnili všechny velké světové galerie, všechny milionové aukční síně, všechen byznis a slávu.

 

Takže si velmi vážím toho, že mohu být součástí DUCHOVNÍHO FESTIVALU – a že zde můžeme hledat nějaké smysluplnější cíle a opravdu jiné duchovní rozměry tvorby, než neustálé opakování nechutných výjevů a obehraných provokací.

 

Bude to ale hledání těžké.  Je daleko jednodušší přilákat pozornost diváka nějakou extravagancí, nějakým výstřelkem do tmy, než dobrat se hloubky myšlenky, přiblížit se základům lidství, sdělit patřičnou formou nějaký zásadní nový názor.

A nějaký nový cíl pro celý svět opravdu už potřebujeme..!

 

Nevím, proč si všichni neuvědomují, že žijeme na velmi malém kousíčku vesmíru, že život na naší planetě je zázrak v okolní mezihvězdné entropii a že je potřeba ho chránit.

Vše ve vesmíru je z hvězd, my všichni jsme také prachem z hvězd, který se náhodou spojil ve velmi nepravděpodobné uskupení – a tak tu náhodou žijeme, máme svoji vůli a inteligenci.  Jsme pravděpodobně jediná civilizace v okolním vesmíru – a nevážíme si toho, stále o něco bojujeme a ničíme přírodu i sebe.

 

Lidstvo se už konečně musí dostat z tohoto neurotického a sebedestrukčního kolotoče někam dál, musí najít novou cestu, nový smysl života, musí nabrat sílu k nějaké očistě a nové integraci..

Už bylo dost válčení, boje všech proti všem, ničení planety a matení lidstva.

Už jsme snad jako civilizace dospěli k nějaké rozumnější myšlence, k nějakému smysluplnějšímu cíli.  Musíme se už shodnout na společných hodnotách a přijmout rozumnou společenskou smlouvu. Je to v zájmu lidstva.

Jen překročit ten Rubikon…!

 

A umění se tohoto hledání může účastnit, spíše musí zúčastnit.!!

Musí se vypěstovat nový smysl pro pravdu a krásu, znovu se k ní vrátit jako k pramáti, k praformě, prapodstatě vesmíru.

 

A pokud už dnes v okolním všeobecném chaosu nacházíme nějaké nové duchovní myšlenky, nové proudy poctivého uměleckého vyjádření, nějakou novou arteterapii, pak jsme na správné cestě.

 

Ale je to celé o vyzrálosti lidstva, a v individuálních případech o vyzrálosti každého jednotlivého umělce.

Protože každé dílo umělce vypovídá o jeho rozpoložení, o jeho názorech, o jeho duchovním životě. Každé dílo zračí vnitřní hlubinnou rovinu autora i jeho aktuální myšlenky.

Proto můžeme při pohledu na dílo vyjádřit diagnózu tvůrce samého, i společnosti, kterou zastupuje. 

A někdy opravdu stačí jen pohled na dílo – a diagnóza se sama nabízí…

 

Ale bohužel – stále je vidět spíše ta hraniční porucha osobnosti, než nějaká empatie a zdravý filosofický nadhled a směřování ke zdrojům duchovnosti.

                                                     Antonín Gavlas,  2024

 

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,

José Pijoan:  Dějiny umění, 2. díl, str. 180

Dirk de Wachter :  Hraniční doba

Tereza Matějčková: z knihy Bůh je mrtev, nic není dovoleno

Igor Malijevský: Vnitřní okruh,  z knihy Něco se muselo stát (Novela bohemica 2014)

Jiří David: katalog výstavy Nová intimita, Praha, 1991