1Úvod

Jádrem mojí připravované magisterské diplomové práce je vytvoření katalogu děl Josefa Adamíka. Některé z kapitol se ovšem budou věnovat jeho životu, osobnosti a skladatelskému stylu. Ačkoliv by takový obsah dost možná pro diplomovou práci stačil, rozhodl jsem se zeditovat a pro koncertní provedení připravit jeho kompozici Song, jejíž partitura[1] mi byla laskavě nabídnuta manželi Vaculovičovými ke zpracování. Edice bude zhotovena včetně všech partů v notačním programu sibelius. V následujícím textu se budu věnovat výhradně této skladbě, informacím o ní, popisu pramenu a kompozici se pokusím přiblížit pomocí analytických sond. Text je doplněn notovými ukázkami, které jsou bez výjimky vyňaty z kopie Adamíkovy rukopisné partitury.

2Song

2.1Informace o skladbě

Kompozice Song Josefa Adamíka, s podtitulem Cantata for mixed choir, oboe, trombone and percussion instruments, vznikla v roce 1976 na tři různé texty Walta Whitmana. Skladba je napsána pro smíšený sbor (SATB), přičemž hlasy se ještě dělí na další skupiny a každý hlas potřebuje zastoupení šesti zpěváků. Ke sboru je dále napsaný hoboj, trombon a perkuse. Pro obsluhu perkusí je zapotřebí čtyř hráčů. Jeden hraje na 3 tom-tomy, druhý na 3 tom-tomy a jazzový buben[2], třetí na velký buben a čtvrtý na tympány, jejichž ladění je volitelné.

Song je třívětá kompozice, přičemž jednotlivé věty jsou označeny římskými číslicemi I., II. a III. a nenesou žádné další označení. V první větě vystupuje pouze hoboj a sbor, v druhé pak všechny nástroje a ve třetí pouze sbor. Skladatel předepsal požadovanou duratu explicitně s přesností na sekundy. I. věta 4‘ 20‘‘, II. 7‘ 40‘‘ a III. 3‘ 37‘‘, celková dálka by pak měla být patnáct minut a třicet sedm sekund. Audio vytvořené notačním programem sibelius se liší pouze o několik sekund a jeho délka je 15‘ 21‘‘.

2.2Text

Kantáta Song je napsána na texty amerického básníka Walta Whitmana (1819–1892).[3] Všechny tyto básně pocházejí ze sbírky Leaves of Grass (Stébla trávy), ovšem pouze poslední věta zhudebňuje báseň celou.

 

2.2.1I.

První věta zhudebňuje první sloku básně Out of the cradle endlessly rocking (Z kolébky věčně se houpající), vynechává ovšem 20. a 21. verš.

originální text:

Out of the cradle endlessly rocking,

Out of the mocking-bird’s throat, the musical shuttle,

Out of the Ninth-month midnight,

Over the sterile sands and the fields beyond, where the child

     leaving his bed wander’d alone, bareheaded, barefoot,

Down from the shower’d halo,

Up from the mystic play of shadows twining and twisting as
     if they were alive,

Out from the patches of briers and blackberries,

From the memories of the bird that chanted to me,

From your memories sad brother, from the fitful risings
     and fallings I heard,

From under that yellow half-moon late-risen and swollen
     as if with tears,

From those beginning notes of yearning and love there in
     the mist,

From the thousand responses of my heart never to cease,

From the myriad thence-arous’d words,

From the word stronger and more delicious than any,

From such as now they start the scene revisiting,

As a flock, twittering, rising, or overhead passing,

Borne hither, ere all eludes me, hurriedly,

A man, yet by these tears a little boy again,

Throwing myself on the sand, confronting the waves,

A reminiscence sing.[4]

český překlad:

Z kolébky věčně se houpající,
Z hrdélka drozda, z melodie člunku,
Z půlnoci uprostřed září,
Nad neúnosnou písčinou a daleko v polích, kde dítě vstalo
     z lože a bloudí samo prostovlasé a bosé,
Dole z deště měsíční záře,
Nahoře z tajemné hry stínů tančících a kroužících, jako by
     byly živé
Z porostů hloží a ostružiní,
Ze vzpomínek na ptáka, který mi zpíval,
Ze vzpomínek na tebe, zarmoucený bratře, z křečovitého                    
     stoupání a klesání hlasu, který jsem slyšel
Zpod toho žlutého půlměsíce, pozdního, oteklého jako od slz,
Z prvních znamení touhy a lásky tam v mlze,
Z tisícerých odpovědí mého neumlkajícího srdce,
Z myriád od této chvíle vyburcovaných slov,
Ze slova silnějšího a lahodnějšího než cokoliv,
Z těch, již nyní vystupují a znovu navštěvují ta místa,
Jak šveholící, vzlétající hejno nebo táhnoucí nad hlavou,
Unášené sem, rychle, rychle, až mi vše unikne,
Já, muž, však těmito slzami znovu malý chlapec,
Vrhám se do písku a nastavuji se vlnám,
[...]
Vzpomínku zpívám.[5]

2.2.2II.

Druhá věta zachází s původní Whitmanovou básní nejvolněji. Ze 76 veršů, rozdělených do osmi slok, rozsáhlé básně The Mystic Trumpeter (Tajemný trubač) vybral Adamík veršů 15 – první dva z první sloky a poté celou strofu pátou. Jako zajímavost uvádím, že tato báseň byla zhudebněna také například Gustavem Holstem

originální text:

Hark, some wild trumpeter, some strange musician,
Hovering unseen in air, vibrates capricious tunes to-night.

Blow again trumpeter! and for thy theme,

Take now the enclosing theme of all, the solvent and the

     setting,

Love, that is pulse of all, the sustenance and the pang,

The heart of man and woman all for love,

No other theme but love—knitting, enclosing, all-diffusing

     love.

O how the immortal phantoms crowd around me!

I see the vast alembic ever working, I see and know the

     flames that heat the world,

The glow, the blush, the beating hearts of lovers,

So blissful happy some, and some so silent, dark, and

     nigh to death;

Love, that is all the earth to lovers—love, that mocks

     time and space,

Love, that is day and night—love, that is sun and moon

     and stars,

Love, that is crimson, sumptuous, sick with perfume,

No other words but words of love, no other thought but love.[6]

 

český překlad:

Slyš, nějaký divoký trubač, nějaký podivný hudebník

Vznáší se ve vzduchu neviděný a rozechvívá rozmarné

     nápěvy dnes večer

[...]

Trub dál, trubači! a za námět

Zvol si ten všeobsažný, v němž je řešení i doprovod,

Lásku, která je tepem všeho, živinou i souzněním,

Srdce muže a ženy naplněnou láskou,

Žádný jiný námět než lásku – svazující, zahrnující

     a vše prostupující lásku.

Ó jak se kolem mne tísní ty nesmrtelné přízraky!

Vidím to neutichající čerpadlo, vidím a znám ty plameny

     zahřívající svět

Ten žár, ruměnec, tlukoucí srdce milenců,

Někteří tak blažení a šťastní, někteří tak zamlklí, temní

     a blízko smrti;

Lásku, která je jediným srdcem milenců – lásku, vysmívající

     se času i prostoru,

Lásku, která je dnem i nocí – lásku, která je slunce, měsíc

     i hvězdy,

Lásku, která je šarlat, nádhera i závrať z vůní,

Žádná jiná slova mimo slova lásky, žádnou myšlenkou mimo

     lásku.

[...][7]

2.2.3III.

Poslední věta jako jediná zhudebňuje Whitmanův text, báseň The Voice of the Rain (Hlas deště), bez dalších zkracování a úprav. I tato Whitmanova práce vyšla jako součást jeho rozsáhle sbírky Stébla trávy.

originální text:

And who art thou? said I to the soft-falling shower,
Which, strange to tell, gave me an answer, as here
     translated:
I am the Poem of Earth, said the voice of the rain,
Eternal I rise impalpable out of the land and the
     bottomless sea,
Upward to heaven, whence, vaguely form‘d, altogether
     changed, and yet the same,
I descend to lave the drouths, atomies, dust-layers
     of the globe,
And all that in them without me were seeds only, latent,
     unborn;
And forever, by day and night, I give back life to my
     own origin, and make pure and beautify it;
/For song, issuing from its birth-place, after fulfilment,
     wandering,
Reck'd or unreck'd, duly with love returns./[8]

český překlad:

A kdo jsi ty? zeptal jsem se tiše padajícího deště,
Který, k údivu, dal mi odpověď, kterou překládám:
Jsem báseň země, řekl hlas deště,
Věčně stoupám, nehmatatelný, z půdy a bezedného moře,
Nahoru k nebi, odkud neurčitě ztvárněn, naprosto změněn,
     a přece týž.
Sestupuji opláchnout sucho, vyschlá těla, prachové vrstvy
     zeměkoule
A vše, co je v nich, bylo by beze mne jen skrytým
     a nenarozeným semenem;
A na věky, dnem i nocí, vracím život svému vzniku
     a očišťuji jej a krášlím
(Neboť zpěv, který vychází ze svého rodiště, po naplnění
     a putování,
Povšimnut, nepovšimnut, po zákonu s láskou se vrací.)[9]

 

 

 

2.3Popis pramene

Rukopisná partitura je vyhotovena na velkém formátu o něco menším, než je A3. Jelikož se mi do rukou dostal zatím pouze sken rukopisu, je těžké odhadnout přesný formát, na kterém byl původní rukopis zhotoven. Partitura čítá 67 stran včetně strany titulní, obsazení a vysvětlivek k provozu. Před každou větou se také nachází její text v anglickém originále. První věta se rozkládá stranách 4–19, druhá na 21–53 a třetí pak na stranách 54–67. Titulní strana je opatřena jménem autora, názvem skladby, jejím podtitulem, jménem autora textu a datem vzniku.

ukázka titulní strany:

 

 

 

ukázka strany s obsazením a vysvětlivkami:

 

 

 

Adamíkův rukopis je krásně čitelný. Ve většině případů se dá bez problému určit, o jaké tóny se jedná. Míst, kde se vyskytují nejasnosti je v celé partituře pouze pár, a i u nich se dá ve většině případů, například podle pozice posuvky, odhalit správný tón. Jako ukázku předkládám 34. takt I. věty. U sopránů 4, 5, 6 není u třetí noty naprosto zřetelné, zda se jedná o gis nebo fis. Podle pozice křížku se dá ale s velkou pravděpodobností určit, že jde o fis.

 

Chyby, alespoň ty jasně rozpoznatelné, se dají ve všech případech opravit logickým uvažováním, popřípadě podle průběhu ostatních hlasů. Jedná se především o chybně napsané délky, přebytečné nebo naopak chybějící tečky u not. Jako ukázku předkládám 23. takt III. věty. U šestého sopránu je chybně napsána půlová nota. Podle vedení ligatury je ovšem naprosto zřejmé, že se jedná o chybu a nota má být celá.

 

 

 

V zápisu textu byla chyba také objevena. Konkrétně ve 13. taktu I. věty v Altech tutti, které v tu chvíli přednášejí čtvrtý verš básně. V notovém zápisu je napsáno: „Out of the sterile sands...“, ačkoliv v originální básni začíná tento verš slovy „Over the sterile sands...“. Jelikož má Adamík správné znění napsáno v úvodu skladby, jedná se s největší pravděpodobností o nepozornost, kterou opravím. Vzhledem k sedícímu počtu slabik se ani lehce nezmění hudební vyznění.

Ačkoliv je samotná edice teprve v začátku, už nyní vím o několika aspektech rukopisu, které budu upravovat. V rukopisu se několikrát objevují nadbytečná taktová označení, která délku taktu nijak nemění – ty budou odstraněny. Pravděpodobně největším zásahem, do kterého se
v edici chystám, je změna způsobu zápisu předznamenání. Adamík na druhé straně partitury uvádí, že posuvky platí vždy pouze pro notu, před kterou jsou napsány. Pro zápis více not se stejnou posuvkou používá styl předložený v následujících obrázkových ukázkách. Na první fotce ukázka ze strany s vysvětlivkami, na druhé použití v praxi.

 

 

Ke změně jsem se rozhodl především kvůli přesvědčení, že zavedený systém funkce posuvek funguje dobře, a především jsou na něj muzikanti zvyklí. Adamíkův způsob může být matoucí, zbytečně graficky zahlcuje partituru a v několika případech je velmi nepřehledný. Viz například následující ukázka druhého sopránu 27. taktu III. věty.

 

K úpravám dojde pravděpodobně i v zápisu bicích. Všechny perkuse jsou v rukopisu zapsány do pětiřádkové osnovy bez klíčů. Jednotlivé party budu v budoucnu konzultovat s hráči na bicí nástroje, abych našel nejschůdnější a nejpřehlednější cestu, jak perkuse zapsat. Je ale možné, že nakonec bude původní zápis vyhovovat nejvíce. Jsem ale přesvědčen, že především u zápisu velkého bubnu by mohla změna na jednořádkovou osnovu partituru graficky odlehčit.

 

 

2.4Analytické sondy

V následující subkapitole se pokusím přiblížit jakým způsobem Adamík s hudbou a textem ve své kompozici Song pracoval. Zde je potřeba zdůraznit, že se nejedná o komplexní analýzu ale pouze o nastínění a vytažení, dle mého názoru, nejzajímavějších hudebních postupů a prací s textem. Pro potřeby mé diplomové práce bude analýza značně rozšířena.

2.4.1I. věta

Jedním z prvních výrazných hudebních prvků, které Adamík v průběhu celé I. věty využívá, je postup, kdy první z hlasové skupiny začíná s přednesem první slabiky a ostatní zpěváci se k němu postupně přidávají s určitým zpožděním, ovšem v průběhu fráze se všechny hlasy, v rámci jednoho hlasového oboru, sjednotí. Jako ukázku předkládám alty v taktech 5–7.

 

Jak je z ukázky patrné, vedení jednotlivých hlasů si je velice podobné, ale malými výchylkami vzniká velká sekunda. Tato disonance je ještě umocněna sopránovými hlasy, se kterými Adamík pracuje podobným způsobem. Tyto postupy jsou poté v různých místech opakovány i ostatními hlasy. Vychylování hlasů jsou pak v některých částech rozšiřována a postupně je dovedeny až ke sborovým clusterům.

 

 

V první větě Adamík pracuje několika způsoby s přednesem textu:

1. Text jednotlivých veršů je přednášen všemi znějícími hlasy zároveň.
2. V přednesu jednotlivých veršů se hlasové skupiny střídají tak, že například první verš přednesou soprány a na ně s druhým veršem navážou alty. Někdy dříve, než předchozí verš skončí.
3. Jedna hlasová skupina verš začne a jiná ho dokončí.
4. Jednotlivými hlasy je přednášen stejný text, ale každý začíná jinak a vzniká tak způsob podobný renesanční polyfonii.
5. Každá hlasová skupina přednáší v ten samý moment jiný verš a vzniká tak způsob podobný středověkému motetu.

Zejména u posledních dvou způsobů vystává otázka, jestli bude text srozumitelný, nebo budou hlasy vytvářet „pouze“ zvukovou barvu. Tento moment pravděpodobně nastane například v pasáži, která začíná 39. taktem. Zatímco soprány přednášejí homofonně text 15., 16. a později 17. verše, tenory a basy zpívají zkrácene a spojené verše 18 a 19: „A man, (yet by these tears a little boy again), Throwing myself on the sand, (confronting) the waves.“[10][11] Tato slova jsou přednášena tak, že každý hlas, z 12 mužských, začíná vždy o dobu později, než hlas předchozí. Každý z hlasů pak přednese čtyři krát stejnou melodii. Jelikož se ve všech mužských hlasech objevují šestnáctinové trioly a sextoly, vytváří se v této pasáži zvukomalba připomínající vlnobití.

 

Sbor v první větě doplňuje pouze hoboj, který ze začátku přednáší dlouhé tóny, občas obohacené trylkem, který je zde jeden z nejvýraznějších hobojových motivů.  Právě trylek, který je v různé podobě v první větě mnohokrát zopakován, vytváří iluzi ptačího zpěvu. Ta je následně dotvářená také osminovými triolami, které jsou obohaceny o vzdálené přírazy.

 

 

2.4.2II. věta

Druhá věta je ze všech částí nejdelší a zároveň je jediná, která je předepsána pro kompletní nástrojové obsazení. Hned v úvodu zaznívá výrazná znělka v trombónu, která je založena na tónu b ve třech oktávách. Tento výrazný motiv prostupuje v obměnách celou větou a zajisté odkazuje na název zhudebňované básně The Mystic Trumpeter.

 

Do znělky následně vstupuje hoboj, opět s výrazným trylkem a poté s rychlým sextolovým během. Ten se poté dvakrát zopakuje, ovšem pokaždé od jiné doby. Podobným způsobem Adamík pracuje se sborem ve větě III., kdy je při opakování celá část přesně přenesena, ovšem začíná na sudé místo liché době. Na hobojové běhy navazuje trombón běhy kvintolovými, mezi jejichž notami jsou z velké části glissanda. Do těchto běhů vstupují synchronními vstupy perkuse, které posléze doplní sbor rozdělený do dvou skupin z každého hlasu (S 1, 2, 3 a S 4, 5, 6 etc.). Tyto krátké vstupy opět pracují se souzvuky velkých sekund, které jsou později rozvedeny do clusteru.

Oproti první větě využívá Adamík mnohem více homofonního vedení hlasů. Přesto je toto vedení často rozbito alespoň jedním hlasem. Častá je homofonie například mezi soprány a alty a oproti tomu tenory s basy drží souzvuk na vokálu a poté se vystřídají. Dále se sborem pracuje velmi podobně jako v první větě, časté je předávání si veršů mezi jednotlivými hlasovými obory. Oproti první větě ovšem Adamík pracuje mnohem více s rozsáhlejšími melismaty. Velice zajímavou zvukovou plochu tvoří v části E, kde text hovoří o přízracích.

O how the immortal phantoms crowd around me!

I see the vast alembic ever working, I see and know the

     flames that heat the world,[12]

Adamík využívá možností vždy na dvě skupiny z oboru rozděleného sboru, kdy je melisma na samohlásce O rozvedeno do zbytku verše, v každém hlasovém oboru o něco později. Spolu s použitím opakovaně se zesilující a zeslabující dynamiky tak vzniká zvuková plocha připomínající rej přízraků. Tato pasáž je poté zopakována v části G. Iluze zhudebnění šílenství je ještě umocněno triolovými pochody v hoboji. Tyto postupy demonstruje následná rozsáhlejší ukázka:

 

 

 

 

Ještě dále dotáhnul Adamík ve II. větě předávání částí veršů mezi jednotlivými hlasy. V pasáži F sbor přednáší:

I see the vast alembic ever working, I see and know the

     flames that heat the world,

The glow, the blush, the beating hearts of lovers,

So blissful happy some, and some so silent, dark, and

     nigh to death,[13]

Tato slova postupně prochází celou sborovou fakturou tak, že začne bas a na něj postupně navazuje tenor, alt a soprán. Sbor si tak předává části veršů, přičemž hlas který začínal, občas odstartuje další verš, aniž by ten předchozí skončil. V partituře je k neobvyklému vypsání dynamiky poznamenáno, že dirigent se má postarat o perfektní kontinuitu „pramenů“, čímž Adamík zajisté myslel perfektní návaznost jednotlivých hlasů. Na následující ukázce prvních dvanáct taktů části F.

 

 

Velice výraznou roli hrají ve druhé větě perkuse, které kromě výše zmíněných vstupů do zbytku instrumentace tvoří také kratší či delší interludia, ve kterých vystupují výhradně bicí. Pasáží v tomto stylu je také celá věta zakončena. V těchto částech lze vystopovat výrazný vliv Miloslava Ištvana. Bicí party jsou specifické častým střídáním drobnějších skupin (trioly, šestnáctiny, kvintoly, septoly), náhlými zahuštěními či naopak odlehčeními faktury
a využíváním polyrytmů. Jako ukázku předkládám úplný závěr, poslední tři systémy II. věty.

 

 

 

2.4.3III. věta

Závěrečná věta je ze všech částí nejkratší a oproti dvěma předchozím patří výhradně sboru. Hned v samém úvodu přednáší části veršů jednotlivé hlasy. Společně se znějící slabikou vždy zaznívá další úsek verše, aniž by předchozí dozněla. Hlasy se posléze spojí do homofonního přednesu.

 

 

 

Poté následuje opět výrazná práce s melismaty v kombinaci s přednesem textu, která je podobná oddílům E a G II. věty. Adamík v této pasáži nepoužívá rozdělení všech hlasů po třech, ale soprány a alty se dělí na šest a jsou doplněny tutti tenory. Melismatické postupy jednoho hlasu ze skupiny jsou podloženy polyfonním přednesem a doplněny homofonním přednesem altů. Jako ukázku předkládám 23.–26. takt III. věty. Podobný postup je poté zopakován v části L.

 

 

 

I ve III. větě Adamík pozoruhodně pracuje s předáváním textu jednoho verše mezi jednotlivými hlasy. Tentokrát hlasy začínají s přednášením své slabiky postupně, noty ale drží a v jeden moment tak zní „všechny“ slabiky naráz. Jako ukázku předkládám začátek části K, kde sbor přednáší verš:

I descend to lave the drouths, atomies, dust-layers of the globe,[14]

 

Slovo globe zaznívá v tenorech na následující straně.

 

V závěrečné části pak Adamík používá postupy podobné těm, které použil na samém začátku I. věty. Hlasy se rozeznívají s určitým odstupem a vzniká vychylovaný jednohlas, ve kterém zní nejčastěji interval velké sekundy. V samém závěru, na poslední straně partitury se pak všechny sjednotí, aby homofonně přednesli druhou polovinu posledního verše: (Reck'd or unreck'd) duly with love returns.[15]

 

 

 

3Závěr

Adamíkova kantáta Song pro smíšený sbor, hoboj, trombon a perkuse na texty Walta Whitmana je bezesporu podivuhodnou kompozicí. Ať už jde o samotné souzvuky ve sboru, které občas znějí až jazzově, jindy vytvářejí clustery, nebo o práci s ostatními nástroji. Dle mého názoru je ovšem nejpozoruhodnější Adamíková práce s textem. V ní využívá několik různých postupů, které buď střídá nebo skládá dohromady. Otázkou, na kterou odpověď nalezneme snad až při případném provedení, zůstává, jaká bude míra srozumitelnosti textu a zda to byl vůbec autorův záměr. Kdo by se chtěl provedení ujmout také zůstává nejisté, neboť je skladba napsána pro ansámbl, který není úplně typický a od interpretů, především od zpěváků bude dílo vyžadovat velkou intonační zdatnost.

 

 

 

 

[1] Jedná se o sken rukopisné partitury. V dalších částech bude o pramenu psáno jako o rukopisu.

[2] V originálu označeno jako cassa di jazz. Není blíže specifikováno, o jaký přesně buben se jedná, pravděpodobně to ale bude nástroj o průměru 16–18 palců a hraný bude nohou pomocí šlapky.

[3] Walt Whitman. in: poets.org [online]. cit. 25. 4. 2024. dostupné z: https://poets.org/poet/walt-whitman.

[4] ADAMÍK, Josef. Song. Rukopisná partitura. s. 3.

[5] WHITMAN, Walt. Stébla trávy. Přeložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. s. 225. Praha: Odeon, 1969. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:f65e4d50-a2c1-11e3-b833-005056827e52.

[6] ADAMÍK, Josef. Song. Rukopisná partitura. s. 20.

[7] WHITMAN, Walt. Stébla trávy. Přeložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. s. 410–411. Praha: Odeon, 1969. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:f65e4d50-a2c1-11e3-b833-005056827e52.

[8] ADAMÍK, Josef. Song. Rukopisná partitura. s. 53.

[9] HITMAN, Walt. Stébla trávy. Přložili Jiří Kolář a Zdeněk Urbánek. s. 459. Praha: Odeon, 1969. Dostupné také z: https://www.digitalniknihovna.cz/mzk/uuid/uuid:f65e4d50-a2c1-11e3-b833-005056827e52.

[10] Já, muž, (však těmito slzami znovu malý chlapec),
Vrhám se do písku (a nastavuji se) vlnám,

[11] V závorkách jsou části textu, které Adamík v této pasáži z veršů vynechal.

[12] Ó jak se kolem mne tísní ty nesmrtelné přízraky!

Vidím to neutichající čerpadlo, vidím a znám ty plameny

    zahřívající svět

 

[13] Vidím to neutichající čerpadlo, vidím a znám ty plameny

    zahřívající svět

Ten žár, ruměnec, tlukoucí srdce milenců,

Někteří tak blažení a šťastní, někteří tak zamlklí, temní

    a blízko smrti;

[14] Sestupuji opláchnout sucho, vyschlá těla, prachové vrstvy
             zeměkoule

[15] (Povšimnut, nepovšimnut) po zákonu s láskou se vrací.