Deprese, především ta ve formě tzv. bipolární poruchy trápí více než 300 milionů lidí.

Využití hudby při její léčbě lze rozdělit do dvou typů.

Prvním je muzikoterapie, kdy jde o zásahy směřující k individualizovaným cílům prováděné terapeutem, který má s pacienty vybudovaný blízký vztah. Terapeut většinou sám provozuje hudbu, někdy společně s pacienty.

Druhým je hudební léčba, kdy jde o poslech záznamu hudby či, vzácněji, o poslech hudby živé. Vše je řízeno zdravotníkem, který nemá bezprostřední vztah s pacienty a je zaměnitelný. V rámci hudební léčby bylo publikováno okolo 200 tisíc studií a podle německého autora Daniela Leubnera je využití vážné hudby častější u tohoto typu intervence než u muzikoterapie.

Rakouská badatelka Vera Brandesová uvádí, že výhodou využití hudby při léčbě depresí je to, že nemá vedlejší účinky. Podle ní musí použitá hudba svým rytmem, rychlostí, dynamikou, vývojem  a  sekvencí tónů odpovídat rytmům lidského těla. Při svém výzkumu provedla pokus s 203 pacienty, kteří po 10 až 15 týdnů denně poslouchali 30 minut hudbu. U 89 % z nich zjistila zlepšení na tzv. Hamiltonově škále deprese o 60 %. Problémem tohoto experimentu bylo to, že zkoumanou skupinu nebylo možné porovnat s žádnou kontrolní skupinou, která by účinkům hudby vystavena nebyla.

O to se pokusil mexický vědec Miguel Ángel Mayoral Chávez z Oaxacy, který zkoumal 79 pacientů s bipolární poruchou, kteří byli podrobeni osmitýdennímu zkoumání. Jedna polovina chodila na sezení s psychologem, druhá polovina namísto toho poslouchala vážnou hudbu. Výsledkem bylo to, že u první skupiny došlo u 12 pacientů ke zlepšení, u 16 ke zlepšení nedošlo, 10 pacientů terapii opustilo. U druhé skupiny došlo u 29 pacientů ke zlepšení, u 4 nedošlo ke zlepšení a 8 pacientů terapii opustilo.

Zřejmě nejvýznamějším centrem výzkumu účinků hudby na bipolární poruchu je finské Jyväskylä. Zde porovnával Jaakko Erkkilä reakce pacientů s depresemi podrobených standardní péči bez muzikoterapie a s ní. Zjistil, že reakce byly významně lepší u pacientů s muzikoterapií.

Kontroverzním tématem je tzv. vibroakustická terapie, kterou vynalezl Olav Skille v  Norsku. Jde o kombinaci nízkofrekvenčních zvuků (20 – 100 Hz) a hudby, která vede k resonanci, jež odpovídá přirozené frekvenci jednotlivých částí těla. Finští badatelé Marko Punkanen a Esa Ala-Ruona zjistili, že tyto vibrace vedou ke snížení krevního tlaku a k uvolnění. Doporučují, aby se při nich přehrávala pacientova oblíbená hudba. Naopak německý výzkumník Hubertus Sandler demonstroval, že vibrace nemají významně vyšší účinek, než samotný poslech hudby.

Proto Islanďanka Gudrun Agusta Sigurdadóttirová provedla pokus s 38 účastníky. Experimentální skupina chodila po dobu jednoho měsíce na vibrační terapii, kontrolní skupina nikoli. Zjistilo se, že u experimentální skupiny došlo v porovnání s kontrolní skupinou k významnému snížení symptomů bipolární poruchy.

Jiný pozoruhodný výzkum provedl v Německu Institut Maxe Plancka pro empirickou estetiku, který zkoumal 30 tisíc dvojčat. Zjistil, že ti, kdo aktivně provozují hudbu, mají vyšší riziko bipolární poruchy. Otázkou ovšem je, co to znamená. Interpretace totiž mohou být protichůdné. Mají deprese, protože provozují hudbu? Provozují hudbu, protože ta je léčí? Provozují hudbu kvůli výhodám manické fáze? Existuje genetická souvislost mezi predispozicemi k hudbě a depresemi?

Obdobný výzkum provedla nizozemská badatelka Laura Wesseldijková působící ve Stockholmu, která měla k dispozici údaje o 5600 dvojčatech. I ona zjistila, že sklon k hudbě zvyšuje pravděpodobnost deprese.

Stejně nevyřešenou otázkou je problém obliby smutné hudby u některých lidí trpících bipolární poruchou. Suvi Saarikalliová z Jyväskylä říká, že jedním z hlavních důvodů, proč lidé poslouchají smutnou hudbu, je – paradoxně – to, že jim zlepšuje náladu. To se pokusil vysvětlit výzkumný tým Olivera Herdsona, Amira-Homayouna Javadiho a Tuomase Eeroly. Ti smutek rozdělili na 3 stavy a 2 procesy.

 

1) Stavy:

1a) Povrchový smutek – nehluboký stav, který nemá zásadní důsledky pro reálný život a osobní význam.

1b) Empatický smutek – zprostředkované emoce, vysoký stupeň vcítění, s tím je spjata obliba dosud neznámé smutné hudby.

1c) Bezútěšnost – beznaděj, absence věcí, které by dotyčnému poskytovali naději.

 

2) Procesy:

2a) Udržování smutné nálady – snaha o udržení či posílení smutku

2b) Bloumavý smutek – dovmitř zaměřené uvažování, snění.

 

Povrchový a empatický smutek podle nich nemají na člověka trpícího depresemi ničivý účinek a tak  není nutné tyto dva typy smutku u pacientů eliminovat.