Následující reflexe se týká současné křesťanské víry a jejího postavení ve společnosti. Otázka by pravděpodobně mohla znít takto: Zda existuje a skutečně vychází zevnitř – z duše a ze srdce žité víry – autentická kulturotvornost: autentická potřeba vyjadřovat se například uměním a skrze ně se darovat světu, v němž žijeme. Je jiné zpívat si doma v koupelně a úplně jiné je umět a chtít zpívat tak, aby to obdařilo jiné. Otázkou je, zda si tedy náhodou netvoříme, co do řeči, spíše jen určitý slovník sami pro sebe. A ve vztahu k umění, zda nám nejde spíše jen o jakýsi náš interní soubor devocionálií, instrumentů a předmětů pro vlastní potřebu, k promlouvání k sobě samým. Jak dbáme o vlastní vnitřní svět, aby vůbec byl schopen být darem pro jiné?

 

Křesťané v antické společnosti brzy pochopili, že se budou muset stát rovnocennými partnery v rozhovoru s tehdejší vzdělaností a kulturou. Proto se zrodili apologeté, kteří svým vzděláním i rétorickými schopnostmi obsáhli antickou filosofii, literaturu, umění a celkové pojetí společnosti. Tito lidé pak formulovali obhajobu křesťanství, vyvraceli předsudky o jakési "sektě nevzdělaných prosťáčků", psali dopisy vladařům, senátorům, soudcům…

Vzdělanost a umění úzce patří k víře; velice dobře to chápali například olomoučtí arcibiskupové minulých dob. Je to vidět i na historii Kroměříže a na její podobě. Zůstala zde nepřehlédnutelná stopa až dodnes.

...

 

Když se počátkem 90. let 20. století rodila myšlenka založení olomouckého Arcidiecézního muzea, objevil se také názor, že je to šance, aby se taková instituce (vedle krásného a jistě potřebného, pozitivního úkolu péče o sbírky) systematicky věnovala současnému duchovnímu umění, pořádala pravidelné výstavy a každoročně udělovala cenu autorům význačných počinů v této oblasti. Významná současná díla by pak také mohla být zakoupena, čímž by se na jedné straně pokračovalo v dávné sběratelské činnosti, původní arcibiskupské sbírky by se tím dál rozšiřovaly. A na druhé straně by podobné veřejné ocenění bylo motivací a povzbuzením pro současné umělce. Nestalo se tak, snad ještě na to nebyla doba zralá, nebo mysl lidí připravená…

Nicméně, vznikla velmi zajímavá institucionální soustava olomouckého Muzea umění a Arcidiecézního muzea. Dvě systematická zaměření vedle sebe: Jedno na moderní umění a jeho vývoj; druhé na historické, církevní umění, včetně souvislostí. Tato soustava se opakovaně ukazuje jako životaschopná a přínosná. Rád připomenu nedávnou výstavu s názvem „Posvátné umění v nesvaté době“, která se konala v Muzeu umění. https://muo.cz/vystavy/posvatne-umeni-v-nesvate-dobe-ceske-sakralni-umeni-1948-1989/
 

...

 

Víra bez vzdělanosti a kvalitního umění v současném světě neobstojí. Až příliš dobře to věděli komunisté, proto se po uchvácení moci zaměřili na likvidaci vzdělaných lidí. Osobnosti jako Josef Zvěřina, Oto Mádr, Růžena Vacková a mnozí další strávili ve vězeních strašlivě dlouhou dobu a stát s nimi zacházel, jakoby to byli nějací vrazi. Můj kmotr, hluboký a vzdělaný člověk, znalec francouzské kultury a malíř, byl naprosto bez viny ve vězení řadu let. Básníci  jako např. Václav Renč, Jan Zahradníček, Zdeněk Rotrekl a další, byli také na řadu let zavřeni, jakoby byli zločinci. Stěžejní umělecké osobnosti, jako např. Bohuslav Reynek se svojí paní, Suzanne Renaudovou, byly režimem odkázány žít v naprostém ústraní.
Na církev zbavenou vzdělaných, kultivovaných lidí se pak komunistům snadno útočilo jako na spolek údajně zaostalých, údajně hloupých a nevzdělaných.

 

Žel, něco podobného hrozí i teď, přestože jsme se politické moci komunistů už dávno zbavili. Přetrvává totiž interní, trošičku nevzdělaná „lidová“ obliba podob a forem výtvarného snažení tzv. „pro kostelní potřeby“, která jakoby existovala sama pro sebe, bez potenciálu rozmlouvat navenek, se současnými lidmi a jejich světem, kulturou a uměním. K ilustraci takového stavu mimo jiné vznikl také televizní pořad (na kanálu ČT Art) s názvem,„Katolické volavky a predátoři, aneb jestlipak víte, co je to „Karela“. https://art.ceskatelevize.cz/inside/katolicke-volavky-a-predatori-aneb-jestlipak-vite-co-je-to-karela-gFpWf

Daný cyklus, v ironické narážce na tzv. socialistický realizmus (sorela), zkoumá jednu dosti citelnou a viditelnou tendenci ve výtvarném pojetí oficiálních církevních zakázek. Ať chceme nebo nechceme, nemůžeme se v takových momentech uzavřít do obranného kruhu; kritické zkoumání je namístě.

 

Zcela určitě zde nejde o vzdychání nad dávnou historií, kdy bylo církevní prostředí výhní zrodu mnoha dodnes obdivovaných uměleckých slohů. Doba se proměnila, společnost je mnohohlasá. Ale přesto, skutečnou váhu mají ty hlasy, které vycházejí z vlastní autentické zkušenosti, které mají něco až na dřeň prožité. Pokud by tedy například církev nežila hlubokou duchovní kulturu, vzdělanost, umění, atd. z vlastní bytostné potřeby, tak riskuje, že její hlas se téměř vytratí; možná se sama vlastním přičiněním stane nesrozumitelnou. Těžko kdo jí bude rozumět, natož, aby byla schopná vést fundovaný a zároveň do hloubky lidský dialog. Velmi potřebujeme, aby promlouvali lidé, kteří mají patřičné vzdělání a jsou dialogu schopní. Je však třeba nejenom umět držet krok, jde o mnohem víc: Do hloubi žít, či přímo dýchat s novými naléhavými civilizačními tématy a také umět je předvídat, aktivně jim vycházet vstříc.

 

K dnešní době, teď konkrétně k situaci v naší zemi (ale také např. na Slovensku) považuji za důležité hledat a utvářet systematické vztahy mezi tvůrci současného výtvarného umění a církevním prostředím.
Žel, takové systematicky utvářené vztahy směrem navenek, k současnému profesionálnímu výtvarnému světu v církvi prakticky neexistují a není viditelný cílevědomý, skutky podložený zájem o ně.

Určitý (různě limitovaný a nahodilostmi protkaný) zájem se když tak soustřeďuje na tzv. „své vlastní“ umělce. Věci se přitom vyvíjejí „nesystematickým ostrovním způsobem“: souhrou náhod a víceméně náhodných průsečíků osob disponovaných k vzájemné komunikaci. Na praktickém poli (viz např. v práci pro sakrální prostory) se věci téměř vždy odvíjejí od náhody, kdo koho nějakou náhodou osobně zná, anebo od toho, jak je momentálně disponovaný ten který tvůrce a jak je momentálně disponované určité konkrétní církevní společenství, farnost, duchovní komunita: jaké má momentální personální obsazení. A stejně tak žel existuje a funguje vrtkavá nahodilost v tom, jaký další osud bude mít konkrétní umělecké dílo osazené v určitém církevním kontextu nebo objektu. Někdy totiž stačí změna osoby (např. faráře) a může znenadání dojít až ke katastrofě ve vzájemné komunikaci. Např. až po více nebo méně skryté či otevřené tendence k ikonoklazmu; přinejmenším k značně necitlivému zacházení se stávající uměleckou výzdobou kostela či s některým konkrétním výtvarným dílem pro daný sakrální prostor vytvořeným. Nepsal bych o tom, kdybych sám podobné věci nezažil a kdyby se mnohé podobné věci opakovaně nestaly řadě mých kolegů.

 

                                                           ...

Závěrem několik příkladů. Jeden z nich je součástí letošního Bienále v Benátkách (viz příloha pod čarou, na konci textu)
Oslovil mě zvláště životní a umělecký příběh Cority Kentové (1918-1986  https://www.corita.org/), americké řeholnice, tvůrkyně podivuhodných serigrafií,
(k vidění např. zde:  https://collection.corita.org/  )

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          

 

 

 

 

 

Corita Kent, Jako libanonský cedr, serigrafie, 1953

 

 

Výše zmíněný „nahodile ostrovní systém“ občas funguje – díky Bohu – docela dobře. Opravdu se najdou lidé obdaření potenciálem úcty jednoho k druhému, k jeho roli a práci = službě, již zastává. Domnívám se, aniž bych znal podrobně úplně všechny detaily, že mohu zmínit kněze z Brněnské diecéze, Pavla Hověze, který léta žil a osobně se nasazoval pro vybudování kostela bl. Marie Kafkové Restituty v Brně. A nalezl přitom úspěšnou spolupráci s architektem Markem Štěpánem. Snad bych zde mohl zmínit i některé další zdařilé kostely od téhož architekta. Anebo tvorbu výtvarných umělců jako Otmar Oliva, Jan Jemelka, Petr Štěpán, Pavel Šlegl (atd.) A také opravdu rád zmíním letitou systematickou práci kunsthistorika Ivo Bindera na mapování vývoje moderního sakrálního umění v českém a moravském prostředí; mimochodem též spoluautora (se Šárkou Bělšíkovou) výše zmíněné výstavy „Posvátné umění v nesvaté době“.
Významným ostrovem, možná už pevninou systematického zájmu o soudobé duchovní umění, natož s mezinárodním věhlasem, je festival FORFEST a stejnojmenná umělecká iniciativa se sídlem v Kroměříži.

 

Psáno v květnu a červnu 2024
Marek Trizuljak

 

______________________________________________________

 

Summary:

 

This reflection concerns the contemporary Christian faith and its position in society. The question could probably be as follows: Does authentic cultural creativity exist and really comes from within – from the soul and from the heart of a lived faith: an authentic need to express oneself through art, for example, and to give oneself to the world in which we live.

 

Christians in ancient society soon understood that they would have to become equal partners in conversation with the education and culture of the time. That is why apologists were born who, with their education and rhetorical skills, encompassed ancient philosophy, literature, art and the overall concept of society. These people then formulated a defense of Christianity, refuted prejudices about a kind of "sect of uneducated simpletons", wrote letters to rulers, senators, judges...

 

___________________________________________

 

Příloha pod čarou: K letošní výstavě na benátském Bienále:

 

Venice Biennale 2024

We are pleased to announce that Corita Kent will be included in the Holy See Pavilion as part of the 60th International Art Exhibition of the Venice Biennale, which will take place from April 20 to November 24, 2024.

Cardinal José Tolentino de Mendonça, Commissioner and Prefect of the Dicastery for Culture and Education of the Vatican, has appointed Chiara Parisi and Bruno Racine as the pavilion curators. The title of the exhibition, With My Eyes, refers to a sonnet by Shakespeare and echoes the Book of Job.

Focusing on the theme of human rights and the diverse experiences of marginalized communities, the pavilion will be presented on Giudecca Island at the Casa di Reclusione Femminile, in collaboration with the Department of Prison Administration of the Ministry of Justice. The pavilion is located on a 12th-century historical site, which was transformed into a women's prison in 1859.  In this extraordinary context, the Holy See Pavilion represents a site of artistic dialogue that goes beyond the Venice Biennale’s usual exhibition boundaries, intending to cultivate a culture of encounter, a central theme to Pope Francis’ Magisterium.

Alongside works by Corita Kent, the pavilion will include contributions from internationally renowned artists Maurizio Cattelan, Bintou Dembélé, Simone Fattal, Claire Fontaine, Sonia Gomes, Marco Perego & Zoe Saldana, and Claire Tabouret, with a special contribution from Hans Ulrich Obrist. Bringing together artists and poets alongside the women’s prison inmates and staff, the project aims to create a constellation of unique artistic experiences and practices.

The Holy See Pavilion is one of ninety national presentations taking place at the Giardini, the Arsenale, and throughout the city of Venice. More information about the 60th Venice Biennale here.

An official press conference will take place in early March at the Holy See Press Office, where more details about this exciting project will be unveiled.