V  roce 2022 jsme si připomněli výročí 80. let od vyhlazení středočeské obce Lidice nacisty, události, která ve své době otřásla světovou veřejností dosud nevídanou brutalitou a dodnes vzbuzuje silné emoce. Tento válečný zločin byl nacisty míněn jako součást okamžité odvety za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Kromě toho, že události spojené s atentátem, stanné právo, lidická i ležácká tragédie a další represe stály život mnoho českých vlastenců, měly tragické události také dalekosáhlé politické i historické důsledky. Právě vyhlazení Lidic a následná celosvětová vlna solidarity byly jedněmi z důležitých hybných momentů, které vedly britskou vládu (a rovněž francouzskou exilovou vládu) k anulování Mnichovské dohody a plnému uznání Československé exilové vlády Edvarda Beneše. To znamenalo také to, že v poválečném uspořádání střední Evropy se začalo počítat s obnovením státu Čechů a Slováků v původních hranicích, což až do léta 1942 nebylo spojenci vůbec garantováno. Jak napsal v jednom ze svých dopisů Jan Masaryk:  „V době Lidických událostí jsem byl v USA a nedařil se mi jakýkoliv pokrok v propagaci našich záležitostí, protože jsem zde vyčerpal již všechny možnosti. Pak přišly Lidice a já získal novou chuť k životu. Československo bylo opět na mapě.“

Co vlastně se onoho osudného 9. 6. 1942 stalo? Hlavní iniciativu ohledně odvetných nacistických opatření měl tehdejší tajemník úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank, který ve snaze ukázat tvrdou ruku navrhl vyhlazení Lidic na Heydrichově pohřbu v Berlíně přímo samotnému Adolfu Hitlerovi. K této akci dostal od vůdce okamžitý souhlas. Znaky absurdního dramatu nesla oficiální záminka - vykonstruované obvinění Lidických občanů z odbojové činnosti, jež vznikla na základě zachycení milostného dopisu naznačujícího napojení na odbojovou síť. Jak ukázalo pozdější vyšetřování, gestapo velmi dobře vědělo, že autor dopisu svou příslušnost k odboji pouze fabuluje, přesto tento dopis jako hlavní podnět pro uskutečnění akce nacisté neváhali použít. K večeru Lidice obklíčily jednotky wehrmachtu a policie a zablokovaly přístupové cesty. Obyvatelé byli přinuceni odevzdat veškeré obecní cennosti a nedlouho po půlnoci začali být odváděni ze svých domovů. Shromážděni byli muži starší patnácti let a odděleni od žen a dětí, které byly nad ránem 10. 6. odváženy směrem na Kladno. Muži byli postupně přiváděni ke zdi stodoly Horákova statku obložené matracemi a tam popravováni. Celkem nacisté na místě popravili 173 mužů, včetně faráře a starců. Budovy pak byly polity benzínem a zapáleny. V následujících dnech bylo popraveno dalších 26 občanů (těch, kteří osudné noci byli mimo Lidice, nebo byli zadrženi již dříve). 17 dětí bylo vybráno k poněmčení, zbylých 82 dětí nacisté odvezli do koncentračního tábora Chelmno a tam je bez milosti zplynovali. 184 žen bylo posláno do koncentračního tábora Ravensbrück. Útrapy spojené s vězením nepřežilo 53 z nich. Celkově zahynulo 340 lidických občanů - 192 mužů, 60 žen a 88 dětí. Nacisté byli také velmi důslední, co se týká srovnání vesnice se zemí. V několika týdnech dokázali vyhodit do povětří zbytky staveb, vykácet stromy, sutí zavést rybník, exhumovat a zničit hřbitov, nebo přesunout koryto potoka. Jméno obce mělo být navždy vymazáno z map…

Pro nacisty však bylo zřejmě velmi důležité, aby se svět dozvěděl o jejich tvrdé reakci jako o odstrašující odvetě za atentát (na rozdíl od jiných válečných zločinů, např. dlouho tajeného Holocaustu, nebo zničení mnoha vesnic a měst při tažení na Ukrajině, v Rusku aj.), proto o zničení Lidic oficiálně a okamžitě informovala jejich propaganda a média. Pro pochopení tohoto zdánlivě iracionálního zveřejnění je třeba si také uvědomit, že v polovině roku 1942 byla nacistická moc na svém vrcholu – Rommelův Afrikakorps stále ještě dosahoval značných úspěchů v Libyi a červnová ofenzíva Wehrmachtu na východní frontě měla zanedlouho zamířit na Krym, Kavkaz a Stalingrad – jednoduše řečeno, Čechoslovákům se atentátem na Heydricha podařilo trefit nejen protektora, ale svým způsobem také přepjaté sebevědomí nacistického totalitního režimu v citlivém místě a tento systém pak nedokázal reagovat střízlivě. Nacistům se sice zveřejněním informací podařilo vytvořit atmosféru strachu uvnitř protektorátu, ale z globálního hlediska dosáhli paradoxně toho, že se z Lidic vzhledem k vzedmutí mezinárodní vlny solidarity stal okamžitě symbol odporu a jeden z velmi důležitých spojujících momentů protinacistického boje. Jak prohlásil tehdejší tajemník U. S. Navy Frank Knox: “If future generations ask us what we are fighting for [in World War II], we shall tell them the story of Lidice.” („Až se nás příští generace zeptají, za co jsme ve válce bojovali, měli bychom jim povědět příběh Lidic.“).

Lidice v hudbě

Z hudebníků jako první zareagovali zřejmě pěvkyně Jarmila Novotná a výše zmíněný diplomat Jan Masaryk (coby klavírista). Ještě před lidickými událostmi totiž v květnu 1942 nahráli pro RCA Victory Record Company album 15 českých a moravských lidových písní, které záhy po tragédii citlivě pojmenovali Lidické písně. Díky vydání alba se tato spontánní hudební reakce rozšířila po celých Spojených státech, jak vzpomíná zpěvačka ve svých memoárech My life in Song. Česká exilová vláda v Londýně měla také své plány. Požádali Bohuslava Martinů, tou dobou žijícího v emigraci v New Yorku, aby k tragické události vytvořil hudební monument. Skladatel začal okamžitě skicovat, ale přemožen emocemi projekt pozastavil a místo toho použil tyto počáteční skici ve svém ponurém Largu ze Symfonie č. 1, kterou dokončil v červenci 1942. Novou motivací se stala výzva American League of Composers k napsání krátkých skladeb reagujících na válečné události, k čemuž oslovili renomované autory té doby (např. Henry Cowell, Charles Ives, William Grant Still, Walter Piston, Roger Sessions, Darius Milhaud aj.) Díky této výzvě se Martinů k myšlence monumentu vrátil a vytvořil svůj Památník Lidicím – jednu z prvních dokončených artificiálních skladeb této události věnovaných. V památníku využil řadu hudebních odkazů – můžeme zde nalézt např. upravenou verzi „osudového“ tématu z Beethovenovy 5. symfonie, nebo fragmenty ze staročeského chorálu Svatý Václave. Skladba byla dokončena v srpnu 1943 a premiérově provedena 22. 10. 1945 v podání The New York Philharmonic za řízení Artura Rodzinského. Dalším z českých skladatelů, který se k události hudebně vyjádřil, byl Klement Slavický, který roku 1945 zkomponoval expresivní dvojsbor Lidice na texty básníka Františka Halase. Zajímavostí této interpretačně náročné skladby je dle dostupných zdrojů také to, že premiéra proběhla až roku 1960, tedy 15 let po jejím napsání. Ze zahraničních autorů, kteří na lidické události zareagovali, ještě ve 40. letech je dobré zmínit britského skladatele, dirigenta a levicového aktivistu Alana Bushe, který roku 1947 zkomponoval skladbu Lidice - for unaccompanied mixed Chorus. Skladba byla premiérově provedena v podání sboru The Workers Association za řízení autora v rámci 1. světového festivalu mládeže, který se konal v létě roku 1947 v Praze. Od konce 40. let 20. století až do současnosti pak vzniklo mnoho dalších skladeb, které Lidicím vzdávaly hold, ovšem na prostoru toho krátkého článku není možné je všechny shrnout. Rádi bychom však zmínili alespoň ty, které jsou v českých zemích nejznámější – Odyssea lidického dítěte, kterou napsal Miloslav Ištvan pro sólový klavír roku 1963, orchestrální Balada o červnovém ránu - Lidice 1942 z pera Václava Lídla dokončenou roku 1972, nebo působivý melodramatický obraz pro sóla, mužský a ženský sbor, dva recitátory, bicí nástroje a orchestr na verše Karla Šiktance z roku 1973, který jeho autor, ostravský skladatel Milan Báchorek nazval prostě Lidice.

Lidice v umění

Na vyhlazení Lidic samozřejmě zareagovala celá řada umělců z nejrůznějších oborů, nejen hudebníků. V tomto článku jsme se zaměřili především na ta díla, která jsou součástí Památníku Lidice a jsou veřejně přístupná. Začněme od architektury. Roku 1955 byl z podnětu poslance britského parlamentu a člena spolku Lidice Shall Live Barnetta Strosse vybudován na místě tragédie slavný Růžový sad. Autory původního návrhu jsou architekti František Marek a Bohumil Kavka. Růžový sad byl ovšem bohužel v porevoluční době kvůli nedostatku financí velmi zanedbán, až nakonec zcela zanikl. Znovuobnoven byl až v letech 2001-2003 podle návrhu Pavla Bulíře. V současnosti je zde zasazeno na 200 odrůd růží z celého světa. Součástí sadu je také fontána se sousoším chlapce a dívky nazvaným Mír, které roku 1955 vytvořil sochař Karel Hladík.

Objekt Památníku Lidice a Muzea vznikl dle návrhu architekta Františka Marka roku 1962 k dvacátému výročí událostí. Roku 1995 byl z nařízení vlády České republiky objekt jmenován Národní kulturní památkou. Velkou reorganizací a postupnou rekonstrukcí prochází Památník od roku 2001. Současný Památník Lidice je příspěvkovou organizací spadající pod Ministerstvo kultury. Jeho posláním je obnovení péče o historické objekty a areál národní kulturní památky. Ve zrekonstruovaném Muzeu je návštěvníkům od roku 2006 zpřístupněna oceňovaná multimediální expozice A nevinní byli vinni… Kromě toho se stala součástí organizace také Galerie Lidice, která byla umístěna do objektu bývalého Kulturního domu (taktéž postaveného dle návrhu Františka Marka) v nových Lidicích. Podobně jako sad byl i tento objekt v 90. letech značně zchátralý. Lepšího osudu se dočkal až po odkoupení státem a následné rekonstrukci v letech 2002 – 2003. Veřejnosti je přístupná stálá expozice nazvaná Remember Lidice, kterou tvoří dary umělců z celého světa. Sbírky Galerie Lidice jsou unikátní a obsahují jak malby a díla významných českých, respektive československých umělců (např. František Gross, Jitka a Květa Válovy, Václav Kiml, Pravoslav Kotík, Jan Smetana, František Foltýn, Adolf Hoffmeister, Eva Kmentová, Olbram Zoubek, Rudolf Uher aj.), tak práce mnoha zahraničních autorů (např. Joseph Beuys, Wolf Vostell, Hans-Peter Alvermann, Sigmar Polke, Thomas Ruff, Renato Guttuso, Emilio Vedova, Marian Bogusz, Roman Opalka, Endre Nemes, Karin Sander aj.).

Velmi sugestivní jsou plastiky a sousoší rozmístěné v místech, kde stála původní vesnice. Zmiňme určitě sochaře Bedřicha Stefana, který je autorem soch  Matka s dítětem a Truchlící žena, Karla Lidického a jeho sochu Žena chránící si obličej před plamenem, nebo Marii Uchytilovou s Jiřím Václavem Hamplem a jejich slavné sousoší Pomník dětským obětem války symbolizující 82 dětí zavražděných v Chelmnu, které vznikalo průběžně více než 30 let. Na poli literatury bychom si z nesčetných děl dovolili zmínit alespoň dokumentární publikace Lidice: Příběh české vsi Eduarda Stehlíka, Jako chlapce by mě zastřelili Jaroslavy Skleničkové, nebo Osudy lidických a ležáckých dětí týmu autorů Jolany Mackové, Ivana Ulrycha a Přemysla Veverky. Z toho co vzniklo ve filmové tvorbě je nutné zmínit alespoň legendární britský protiválečný dokument The Silent Village režiséra Humphrey Jenningse z roku 1943, vynikající československý dokument Lidice režiséra Pavla Háši z roku 1965, nebo celovečerní film Lidice režiséra Petra Nikolaeva z roku 2011.

Závěrem bychom rádi představili výběr z nejdůležitějších vzpomínkových akcí, které se k 80. výročí vyhlazení Lidic konaly. V rámci Pietního aktu pořádaného Památníkem Lidice, proběhla celostátní přehlídka dětských sborů nazvaná Světlo za Lidice a Děkovný koncert pro Lidice, na němž vystoupila řada renomovaných českých umělců. Pietní akt byl zakončen společnou modlitbou. Ještě předtím, přímo v den výročí, 9. 6. proběhly vzpomínková akce v zámoří - mj. Vzpomínkový večer k 80. výročí vyhlazení Lidic, kterou pořádalo v New Yorku tamní České centrum. V rámci akce proběhlo promítání dokumentu In the Shadow of Memory režisérů Jerri Zbiralové (dcery jedněch z přeživších tragédii) a jejího manžela Alana Tellera. Jako součást večera živě vystoupili také autoři tohoto článku – Katelyn Bouska provedla Odysseu lidického dítěte Miloslava Ištvana, načež společně v duu se Štěpánem Filípkem provedli světovou premiéru Filípkovy skladby Lidické ženy. V neděli 12. 6. navázali Bouska s Filípkem uvedením workshopu a celovečerního recitálu nazvaných stejně jako tento článek Repercussions of the Lidice tragedy in Art, které uspořádalo ve své rezidenci Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu.