Pravidelně se v myšlenkách vracím k intuicím některých myslitelů, že umělecká výpověď může mít podobnou hodnotu jako zkušenost mystiků a proroků.

Vím, je to velmi vysoký horizont. Zcela jistě to není samozřejmým atributem každého uměleckého díla. Asi nejblíže ke zmíněnému má hudba a poezie. Je až mystickým tajemstvím, jak je možné, že hudbu vnímáme jako svět ryzích harmonií, melodií, emocí a velkého monumentálního zvuku. Co je to zážitek krásy a jak se děje jeho zprostředkování skrze hudbu? Jak je to možné a jaký to má smysl? Velmi inspirativní mi připadají náznaky od astronomů. Různé kosmické objekty vysílají do prostoru svůj typický nezaměnitelný „tón“ v podobě koncentrovaného paprsku záření. Naštěstí nemáme schopnost vnímat je lidskými smysly. Prý snad „znějí“ i černé díry, ale kdoví, zda by nás jejich ryk nevyděsil. Můžeme však zaznamenat „zvukovou stopu“ hvězd přístroji a poté ji v určité analogii převést do slyšitelných vlnových délek. Snad si tedy můžeme s poetickou nadsázkou představit, že hvězdy zpívají, že mají své vlastní typické hlasy, které v celkovém souzvuku vytvářejí nekonečnou polyfonii chrámu se všemi myslitelnými nebeskými klenbami. Tím jsme znovu u prorocké intuice v umění. Jan Neruda napsal Písně kosmické dlouho před astronomickými objevy o „zpívajících“ hvězdách.

Daniel Raus řekl o Knize Job, že je to dokonale vystavěné drama, v podstatě tedy umělecké dílo. Rausův překlad do současného jazyka je výrazně básnický a zní našemu neklidnému srdci překvapivě blízce. Tím více vyniká pasáž v závěru, kdy Bůh vezme Joba na výlet napříč kosmickými sférami a ptá se ho: „Jak by ses mohl se mnou soudit? Kde jsi byl, když jsem tohle všechno tvořil?“

Kdyby se dějiny umění od počátku znovu četly (re-legere: znovu číst, jak o tom mluví Tomáš Halík) tímto pohledem, určitě by vystoupil na světlo také mystický a vizionářský duch ve výtvarném umění.

Paralelně mě to vede k úvahám, kam se ubírá naše víra v době virové pandemie. Slyšel jsem, že zavřené kostely vedou určitou skupinu lidí k vyhasnutí zájmu. Zatímco jiní objevují, jak potřebné je vnímat a rozvíjet posvátnost každého setkání člověka s člověkem a každého okamžiku všedního života. Jednoduché ztotožnění víry s tzv. "chozením do kostela" nestačí a nedává smysl. Myslím, že to byl teolog Karl Rahner, kdo řekl, že křesťané v tomto nově nastupujícím světě buď budou mystici, anebo nebudou vůbec. Má to svoji analogii také s umělci a ovšem - i se zavřenými divadly, galeriemi a koncertními síněmi. Kultura nerovná se „chození na kulturní akce“, to podstatné se děje v lidské duši, často v dramatických dialozích podobných těm z knihy Job. Zmínil bych aspoň několik svých vrstevníků a blízkých přátel malířů, kteří proměnili situaci uzavřenosti v ateliéru do nové suverénní tvorby, často ve velkých formátech a zároveň v mnohém prohloubené, promlouvající. Zdena Höhmová a její nedávná brněnská výstava v galerii Platinium. se strohým názvem „22“. Václav Vaculovič a jeho výstava věnovaná velkým formátům, ve zlínském Domu umění, jubilující Pavel Hogel a jeho expozice v Galerii města Olomouce. Petr Zlamal v Galerii Zet ve Velké Bystřici. Anebo Tomáš Rossí v Galerii výtvarného umění Hodonín v rámci mimořádně zdařilého nahlédnutí do tvorby „rodinného klanu“ Rossích. Anebo Petr Štěpán a jeho nedávná autorská výstava BEATI LOCI 2020-22 v Respiriu HAMU v Praze.. Dle mého soudu to má mnohé společné rysy: „Poustevnická“ uzavřenost v ateliéru provázaná s uzavřeností galerií. Nutnost čelit také obavám a úzkostem. Nové otázky po smyslu. A srdce, které se vzbouřilo, obrátilo se k snění a odvaze, což lze na obrazech mých přátel téměř nahmatat.

Měl jsem také vzácnou příležitost organizovat společně s mojí paní v Městské galerii v Hustopečích dvojvýstavu z tvorby členů Sdružení Q, Unie výtvarných umělců Olomoucka a zahraničních hostů, pod názvem QUAERIMUS, v níž se projevily reakce řady kolegů, výtvarných umělců a básníků na život za pandemie a na bezprostředně poté následující tragedii ruské agrese proti Ukrajině. 

Rád bych nahlédl aspoň do jednoho úseku historie důležitého pro vývoj evropského umění. Je absurdní myslet si, že prožíváme zvlášť výjimečnou a nikdy nebývalou dobu velkých problémů a existenčních nejistot. Není to pravda. Doba, kdy se rodila italská renesance, byla mnohem více nejistá, nebezpečná a turbulentní. Dante Alighieri musel uprchnout z Florencie a už nikdy se tam nevrátil, natolik nebezpečné byly úklady jeho rodáků. V Rimini zasaženém morovou epidemií vymřela polovina obyvatel, včetně umělců, což mělo za následek zánik slibné „riminské školy“, která se převážně formovala z mimořádně talentovaných Giottových žáků.
Následovalo quattrocento. Století převratných změn až po nástup globalizace na závěr, v důsledku objevu Ameriky. Někteří umělci zářného talentu umírali tak brzy, že se málem ani nestačili více zavést a proslavit. Jedním z nejsilnějších momentů je Masacciova freska Vyhnání z ráje. Až na kůži odhalený obraz bolesti a tragického smutku. Člověk jako žíznivý nahý bezdomovec, avšak se srdcem vztahujícím se k nebi. Jako bychom coby lidský rod žili den co den v napětí mezi propastí vyhnanství a nekonečnými výšinami: Světlo a radost. Umělecké objevy quattrocenta otevíraly novověk.
Pokročím do cinquecenta k jedné z Michelangelových scén na stropě Sixtinské kaple. Ve stejnou chvíli, kdy Bůh dává život Adamovi mocným gestem pravé ruky, ukrývá pod svojí levicí ženskou postavu. Prý dlouho převládal názor, že je to alegorická postava Naděje. Také by to mohla být Eva. Ale jezuitský historik umění Heinrich Pfeiffer míní, že je to Maria – nová Eva. To mi přijde mnohem silnější a odpovídá to velikosti Michelangelova ducha.
 

…………………………………………………………………………..

        Závěrem ještě jednou k tématu o mystické, vizionářské dimenzi umění. V teologii Tomáše Akvinského směřuje krása filozofie a jejích definic k poznání Nejvyššího; ústí do teologie. Avšak ani teologie by nic nezmohla a zůstala by uzavřena do sebe, kdyby neměla za rodnou sestru mystiku - strhující, zneklidňující, hřejivou Boží blízkost. A tedy, pokud se filozofie zastaví u svých definic, byť vypilovaných do velké elegance, mine se svým skutečným cílem. Podobné je to s přírodními vědami. Antropologie, genetika, biologie, fyzika, matematika, astronomie, astrofyzika, atd., jsou čtením počátečního klíče, z nějž člověka jímá závrať. V přiměřené analogii platí totéž i pro uměleckou tvorbu. Krása umění směřuje k Nejvyššímu. Až po mystiku, až po strhující, zneklidňující a hřejivý Boží dotyk.