Jak známo, poslové špatných zpráv nikdy nebyli mnoho chváleni, spíš bývali trestáni. A tato zpráva není nijak milá, příjemná a vůbec se mi nechtělo do toho tématu pouštět. Přesvědčilo mě až setkání s dílem kanadského psychiatra Jordana B. Petersona. Ten ve svých knihách formuloval tzv. „12 pravidel pro život“ Čím se máme řídit, abychom dosáhli spokojeného života? Co jsou ty nejdůležitější věci, které by měl vědět každý? Jedno z pravidel mi připadlo velmi vhodné pro naši dnešní post-covidovou situaci. Peterson píše: „Naslouchejte v úctě druhým, jako by oni věděli něco, co vy nevíte.“ (pozn. 1)**

Právě schopnost naslouchání a dialogu pokládám za jednu z nejdůležitějších, nezbytných věcí, často se ale teď, bohužel, z našich životů vytrácí. Je potřeba se za každou cenu domluvit s druhými! Je potřeba komunikovat!

Jako jeden člověk, osamocený ostrov ve světě, nevíme a nezmůžeme nic.

Ale pokud se jako lidstvo a lidské společenství domluvíme, pokud dokážeme využít a spojit zkušenosti, které má v útržcích paměti každý z nás, pak společně víme všechno a dosahujeme nesmrtelnosti…

 

Spisovatelka Kateřina Lachmanová nedávno řekla: „Zdá se mi, že virus covidu snad ještě víc zamořil naše srdce než naše zdraví. Rozhodně nechci banalizovat ztrátu zdraví, životů… Ale ta nákaza v srdcích se mi zdá ještě mnohem horší. Je potřeba to vše přenést před Boží tvář a prosit o odmoření, „detoxikaci“ Božím slovem.“ (pozn. 2) **

 

Pro umění a celou kulturu v naší zemi patrně neznamenal příchod covidu nějaký velký zásadní zlom, nějakou výraznou změnu. Daleko víc – myslím si – zasáhl například do školství (s potřebou vyučovat distančně) nebo do průmyslové výroby (při uzavírání celých podniků). Ve srovnání s tím se kultura dokázala během těch tří let (2019-2022) s pandemií vcelku vyrovnat. Ano, i v umění teď zaznamenáváme různé těžkosti, ztráty a prohry. Ale ty jsou podle mého názoru spíš výsledkem dlouhodobějších změn k horšímu, výsledkem dlouhodobě nedobrých tendencí, které se v kultuře připravovaly dávno před covidem a nikdo je moc neřešil. V pandemii se pak problémy a napětí ještě víc zvýraznily. Covid tedy zafungoval jen jako katalyzátor, urychlovač dějů.

 

V kultuře posledních desetiletí mám na mysli tyto neblahé tendence:

a) doba blahobytu skončila a i v umění se musí šetřit, podpora se musí omezovat. To je stále se opakující mantra, neříká se ovšem, že klasická hudba se už dnes podporuje jen velice selektivně, nesystémově a nedostatečně. Lépe řečeno, skoro se nepodporuje. Pamatuje snad někdo z nás nějakou „dobu blahobytu“ v kultuře? Kdy byla?! Zamlčuje se, že v umění se u nás šetří už celých 30 let nepřetržitě, Třeba menší komorní soubory nemají možnost podpory téměř žádnou. V jiných zemích je podpora umělců a souborů nesrovnatelně lepší. Například ve Francii už přes sedmdesát let mají umělecké soubory státní stipendium i zdravotní a důchodové pojištění. Žádná pravicová vláda nikdy nedokázala tuto štědrou podporu umělcům zrušit.

Jak řekl houslista Václav Dvořák, člen Doležalova kvarteta, „zajímavý je francouzský model, kdy jsou výborné soubory placeny státem za splnění určitých kritérií. Proto se Francie v posledních letech tak zvedla v oblasti komorní hudby.“ (pozn. 3) **

Ptám se – proč by to podobně nešlo u nás?

 

b) Dalším problémem je, že společnost se neúnosnou měrou štěpí, touha po spolupráci a začlenění do řádu společnosti se nahrazuje posilováním individuality, samostatností, falešnou nezávislostí.

Proto ubývá i velkých uměleckých souborů, případní mecenáši nechápou, proč by měli podporovat např. symfonický orchestr nebo operní dům, raději sponzorují třeba sportovní kluby nebo úspěšné televizní pořady. V době před 25 lety bývalo ještě obvyklé, že velké průmyslové podniky podporovaly „své“ umělecké těleso. Tak dřív fungoval například pražský Symfonický orchestr SUDOP, sponzorovaný Českými drahami. Symfonický orchestr Válcoven plechu ve Frýdku-Místku patřil mezi špičková amatérská tělesa, mnohá lázeňská města si hýčkala své promenádní orchestry – vzpomeňme na zaniklé stálé orchestry v Poděbradech a Františkových Lázních. Profesionální úrovně dosahoval Smíšený pěvecký sbor ČKD v Praze, dirigovaný několik desetiletí Zdeňkem Košlerem. Vysokou úroveň držely také vojenské posádkové kapely, zrušené ministryní Vlastou Parkanovou. Na to všechno dneska můžeme jenom vzpomínat.

„Je třeba šetřit a podpora uměleckých souborů skončila.“ Mnohé velké orchestry a pěvecké sbory zanikly, některé se ekonomicky osamostatnily (třeba Plzeňská filharmonie) jiné se přesunuly do příležitostného nepravidelného režimu a živí se především zahraniční zájezdovou činností (třeba Symfonický orchestr FISYO v Praze nebo Český národní symfonický orchestr). Samostatnost je vždy pouze zdánlivá, žádný umělecký soubor nemůže být plně samostatný a nezávislý. Ekonomicky se sice drží nad vodou, nemůže ale prosazovat pestřejší dramaturgii, repertoár je žalostně závislý na objednávce agentur. Obehrávají se stále stejné osvědčené a žádané kusy, soubory mohou nabídnout jen málo odvážného, progresivního, nového. Některé, kdy\si výborné soubory přešly do amatérské sféry nebo se přetransformovaly třeba na kostelní soubory – nestálé a neprofesionální. Je to škoda.

 

c) Přirozené – nejenom v uměleckém světě – jsou ztráty plynoucí z úmrtí umělců. Velké osobnosti odcházejí, ale není, kdo by nastoupil na jejich místo. Noví umělci rostou pomalu. V covidové době se to ovšem zesílilo a urychlilo, zemřeli například skladatelé Juraj Filas, Stanislav Jelínek, Jan Kasal, Jaroslav Šaroun, s úmrtím Jiřího Linhy po 60 letech patrně končí působení souboru Linha Singers, odešla dr. Hana Jarolímková a s ní skončil celý odborný časopis Hudební rozhledy.

Velkým tlakům na zrušení čelila třeba Státní opera Praha. Po dvouleté rekonstrukci budovy soubor sice opět funguje, ale stavební práce poškodily akustiku v sále natolik, že není možné opery provádět bez zesilovací audiotechniky! Žalostná situace, kdy vedení divadla má velmi podivnou koncepci a dopouští se řady manažerských pochybení, vyústila až v otevřený dopis umělců za odvolání současného šéfa opery Národního divadla Nora Per Boye Hansena. (pozn 4) ** Stále jsou bohužel slyšet i hlasy volající po zrušení Státní opery.

Po covidové odmlce opět obnovují svou činnost další soubory, např. Pražákovo kvarteto nedávno zahájilo v novém složení (dva členové odešli) (pozn. 5) **

Podobně se obměnilo i České filharmonické kvarteto. (pozn. 6) **

 

S rostoucím individualismem a malým pochopením pro společné zájmy bohužel roste i vzájemná lhostejnost mezi umělci, někdy až nevraživost. V pražské pobočce Společnosti českých skladatelů se na podzim 2021 uspořádala přehlídka z díla Karla Husy. Ke 100. výročí narození nositele Pulitzerovy ceny zaznělo 9 jeho komorních skladeb, při každém z 9 koncertů 32. ročníku festivalu „Dny soudobé hudby“ se hrála vždy jedna jeho skladba (obvykle to byla česká premiéra). (pozn. 8)**

Podle mého názoru osobnost Karla Husy je jistě natolik významná, aby si aspoň malou přehlídku zasloužila. Mnohé z diváků proto překvapilo, že Ministerstvo kultury tento projekt vůbec nepodpořilo, a potom ty ohlasy na koncerty – kolik přišlo nedobrých, nevraživých reakcí! („Proč Husu hrajete tolik? Hrajte radši něco jiného!“) Od hudebních kritiků anebo i od skladatelů! Inu, jak se říká, každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Že ani jeden z kritiků nevěnoval stoletému výročí Karla Husy ani řádku v odborném tisku, to už se jaksi dalo předpokládat.

 

Na rostoucí individualismus a neporozumění mezi lidmi upozornil už před více než 60 lety anglický spisovatel a badatel Charles Percy Snow (1905-1980). On byl na jedné straně autor několika klasických románů, na druhé straně fyzik, dobře tedy věděl, o čem mluví. Ve své slavné přednášce „Dvě kultury“ (pozn. 2) ** v roce 1959 vyjádřil obavu, že většina jeho kolegů z humanitních věd je vědecky negramotná, a že většina jeho kolegů z exaktních věd se zas nestará o literaturu. A tak zatímco úžasná „budova“ moderní fyziky roste, většina těch nejchytřejších, kulturně založených lidí fyzice rozumí asi jako jejich předkové
v neolitu.

Snow prohlásil, že toto schizma způsobili ve 30. letech 20. století literáti, kteří se začali považovat za „intelektuály“ a nenápadně si přisvojili právo na výklad světa, jakkoli o jeho fyzikálním fungování nevěděli zhola nic. No, a vědci zase výklady literárních „krasoduchů“ pokládali za „žvanírnu“. Lord Snow velmi naléhal, že existence dvou oddělených kulturních světů brání efektivnímu řešení problémů. Doufal, že vzájemná bariéra časem padne, a do druhého vydání textu své přednášky vložil úvahu „o sjednocení a brzkém zrodu kultury třetí, která propast neporozumění překlene“.

Dnes vidíme, že oddělené kulturní světy nejen, že se vyvíjejí dál, ale ony se vývojem dál štěpí, takže dnes už ve vědě patrně neporozumí ani jeden matematik druhému matematikovi. Společný základ všech vědeckých (i umělec-kých) „minisvětů“ se bohužel vytrácí.

Slova Charlese Snowa asi dobře vystihují naši dnešní situaci, v jaké je kultura
i dnes, v době po pandemii. (pozn. 9) **

Dostali jsme se i my do situace, kdy si nerozumí skladatel s interpretem, operní pěvkyně s violistou z orchestru? Dirigent nepochopí operního režiséra a nezajímá se o jeho názory? Ředitel divadla si neporozumí s televizní redaktorkou, která přijela natáčet reportáž? Jaképak naslouchání, dorozumívání, vždyť tady jde „jenom“ o kulturu a ta má dneska pro nás cenu asi jako to „páté kolo u vozu!“

V jakém stavu předáme jednou umění a kulturu našim potomkům?

Bojím se domýšlet to dál, trochu se podívat dopředu: Co až jednou, dejme tomu, bude opravdu zle? Představme si to! Třeba přijdou skutečné a velké problémy, krize, nebudou peníze nejen na kulturu, ale ani na teplo nebo na bydlení. A v té situaci nebudeme schopni ani ochotni se mezi sebou domluvit, porozumět si, pomáhat si, spolupracovat? Proboha, co budeme dělat pak?

__________

 

poznámky:

1. Peterson Jordan B. „Dvanáct pravidel pro život“, protilátka proti chaosu, str. 253- 275. ISBN: 978-80-257-2792-8

 

2. Lachmanová Kateřina, „Uchovat si nebeskou firemní kulturu“, Katolický týdeník, dvojčíslo 27-28/ červen 2022 strana 4

 

3. rozhovor s primáriem Václavem Dvořákem, „Doležalovo kvarteto jde vždy svou cestou“, časopis Harmonie, červen 2022, str. 28.

 

4. „Nor Per Boye Hansen je příkořím páchaným na stočtyřicetileté operní tradici Národního divadla.“ Otevřený dopis Richarda Koláře ministrovi kultury ČR, dne 23.5.2022. in: https://richardkolar.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=786015

 

5. in: https://www.prazakquartet.com/o-nas/

 

6. in: https://www.czechphilquartet.com/bio-cz

 

7. záznam premiér z díla Karla Husy je ke shlédnutí na webu Společnosti českých skladatelů Praha

https://www.youtube.com/watch?v=RJ8zY7PagqM

 

8. Dne 7. května 1959 přednesl Snow na University of Cambridge veřejnou tzv. Redeovu přednášku nazvanou „Dvě kultury“, která vyvolala „rozšířenou a vzrušenou debatu“. Následně byla publikována pod názvem „Dvě kultury a vědecká revoluce“.

Viz anglická wikipedie: https://en.wikipedia.org/wiki/C._P._Snow

 

9. cenné postřehy též in: Bauman Zygmunt, „Individualizovaná společnost“

ISBN: 80-204-1195-X