Korunovační hudba 20. a 21. století

PhDr. Marek Pavka PhD /CZ/ - art historian, political scientist, Czech Television

Korunovační hudba 20.a 21. století / Coronation music of the 20th and 21st centuries in Europe

Skládání korunovační hudby ve 20. a 21. století je omezeno třemi faktory. První spočívá v tom, že mnoho monarchií bylo ve 20. století zrušeno. Druhým faktorem jsou korunovační skladby z předchozích století, které jsou využívány v moderní době. Nejstaršími jsou gregoriánské zpěvy jako Te Deum, Introit nebo Veni Creator Spiritus využívané po celé Evropě, můžeme zmínit i renesanční hudbu využívanou papeži a lucemburskými velkovévody nebo korunovační kompozice Händela, Mozarta, Liszta, Glazunova či Čajkovského.

Třetí skutečností limitující možnosti moderních skladatelů jsou politické konstelace. Někdy se monarchie snaží nevyprovokovat republikánskou reakci nebo chce dokonce získat sympatie skeptické části politické scény, takže se monarchové snaží příliš nevystrkovat hlavu. Proto ceremonie tendují k tomu, že jsou velmi jednoduché, a korunovační klenoty jsou využívány střídmě nebo vůbec ne nebo dokonce, jako v Belgii a Monaku, ani neexistují a pojem „korunovace“ je obcházen. Můžeme zmínit korunovaci španělského krále Juana Carlose v roce 1975, k níž došlo v napjaté atmosféře konce diktatury caudilla Franca, kdy se nový král snažil získat sympatie socialistů a komunistů, takže obřad byl velmi civilní. Podle britského periodika „Daily Express“ „nastolení Juana Carlose na trůn proběhlo s menšími ceremoniemi než nástup londýnského starosty.“ Obdobná strohost nástupu jeho syna Filipa VI. se vysvětluje hospodářskou krizí Španělska a skandály jeho příbuzných.

Mohou zde hrát roli i významné mezinárodní aspekty. V Dánsku se od 18. století používala královská hymna „Kong Christian stod ved højen mast“, která líčí hrdinství Dánů v bojích proti Švédsku. Když Švédsko přestalo být nepřítelem, organizátoři královských ceremonií museli ¾ hymny vypustit, protože byla příliš nepřátelská vůči Švédsku.

Choulostivou otázkou je role církve, neodmyslitelná při tradičních korunovacích, která je v dnešní éře sekularizace a laicky též podrobena politickým tlakům. I kvůli tomu jsou ceremonie jednodušší než v minulosti. Španělský král Filip VI. narozdíl od svého otce zcela vypustil všechny náboženské prvky při nástupu na trůn – takže neměl mši a při přísaze nepoužil kříž ani bibli.

Zatímco oficiální královské obřady tendují k tomu, že jsou sekularizované, jednoduché a civilní, tradiční korunovační hudba má čím dál tím větší roli v interpretaci dějin, kterou podává shobyznys. Zde musím uvést citát C. S. Lewise, který prohlásil: „Když lidem znemožníte uctívat krále, budou namísto toho uctívat milionáře, sportovce či filmové hvězdy, ba dokonce i prostitutky a gangstery.“

Takže Händelova korunovační mše „Kněz Sádok“ inspirovala hymnu fotbalové Ligy mistrů, Te Deum Hectora Berlioze bylo využito pro olympijské hry v Sidney a Te Deum Marca Antoina Charpentiera využila televizní show Hry bez hranic nebo film „Richard III.“ při fiktivní korunovaci anglického krále Richarda. A abychom nezapomněli na gangstery: komunističtí prezidenti Československa, kteří byli velmi často také generálními tajemníky komunistické strany, sídlili v tradičním sídle českých králů či dokonce římských císařů na Pražském hradě, používali korunovační klenoty podle tradičního středověkého rituálu a při nástupu do funkce jim v pražské katedrále byla sloužena mše Te Deum.

Kdo tedy měl to štěstí, že mohl psát korunovační hudbu ve 20. a 21. století?

Můžeme začít skladateli, kteří tvořili pro ty nejpompéznější královské ceremonie moderní Evropy, což byly korunovace britských vládců. Charles Villiers Stanford psal hudbu pro korunovaci Eduarda VII. v roce 1902 a Jiřího V. v roce 1911. Korunovace krále Eduarda VII. využila také hudbu Johna Stainera a Huberta Parryho. Při následující korunovaci, Jiřího V., bylo použito Parryho Te Deum, nová hymna Fredericka Bridge a skladba Edwarda Elgara. Pro korunovaci Jiřího VI. byla zvolena hudba Ralpha Vaughana Williamse, Williama Waltona, Arnolda Baxe, Arthura Blisse, Granvilla Bantocka, George Dysona, Edwarda Germana, Edwarda Bairstowa a Williama Harrise. Při korunovaci Alžběty II. zněla hudba Ralpha Vaughana Williamse, Williama Waltona, Healeyho Willana, Arthura Blisse a Arnolda Baxe.       

Také korunovace norských králů se vyznačují značným leskem. Mezi hudebníky, kteří pro ně skládali, patří Johan Halvorsen, Christian Haslerud a Egil Hovland, zatímco Edvard Grieg v roce 1906 odmítl složit korunovační kantátu pro krále Haakona VII., protože byl republikán. (Na druhou stranu švédský skladatel Carl Wilhelm Strandberg, který byl též republikán, napsal text Kungssången, kompozice používané při nástupu švédských králů na trůn). V roce 2013 Bjørn Vidar Ulvedalen napsal korunovační hymnu pro budoucí využití v Norsku. Švédsko nabízí méně možností, protože jeho královské obřady jsou střídmější a na rozdíl od Norska švédští králové nejsou nastoleni v kostele. Jejich nástup na trůn se odehrává v královském zámku, kde se pak na balkonu ukážou lidu, jenž zpívá a capella hymny z 18. a 19. století. V Lucembursku je využívána skladba Fernanda Mertense „Sonnerie Nationale“ hraná při Te Deu. V Dánsku nový panovník pouze ohlásí svůj příchod k moci z balkonu královského zámku. Jeho řeč je doprovázena zpěvem písně „I Danmark er jeg født“, jejíž text napsal Hans Christian Andersen, zatímco melodii složil v roce 1928 Poul Schierbeck.

Papežové upustili od korunovace po druhém vatikánském koncilu, ale stále existuje obřad inaugurace. Ten je doprovázen především gregoriánskými zpěvy, ale Benedikt XVI. také využil „Toccatu“ od Théodora Dubois, zatímco při nástupu papeže Františka zněly skladby Lorenza Perosiho, Maurice Duruflého, Colina Mawbyho, Domenica Bartolucciho, Massima Palombelly a Luigiho Molfina. Inaugurace papežů je jedinečná, protože na rozdíl od jiných monarchií je papež volen a do poslední chvíle se neví, kdo bude inaugurován. Proto když po zvolení Karola Wojtyly Krzystof Penderecki a Roman Palester pro něj složili Te Deum, nemohli to stihnout před jeho nástupem do funkce.

Jak už bylo zmíněno, některé monarchie se stali obětí politické konstelace, takže obřady v Belgii postrádají jakoukoli pompu i příležitosti pro skladatele. Pro Španělsko platí to samé, když Felipe V. učinil svou ceremonii ještě střídmější, než měl jeho otec, takže nepoužil korunovační hymny, které pro něj složili Jacinto Carlos Hidalgo León nebo Gaspar Ángel Tortosa Urrea.

Nejbizarnějším případem vůbec je Nizozemí. Zatímco královna Beatrix v roce 1980 použila Mozartovu „Korunovační mši“, její nástupce Vilém Alexandr, či spíše organizační výbor jeho inaugurace, najal Johna Ewbanka, který napsal text a hudbu své „Koningslied“, přičemž použil návrhy, které mu občané Nizozemí zasílali prostřednictvím sociálních sítí, a skladbu nahrál s mnoha hvězdami nizozemské pop-music, včetně rapperů, producentů hiphopu nebo účastníků televizních talentových show. Výsledek byl přinejlepším kontroverzní. Skladba vyvolala silnou kritiku, byla parodována a 38 tisíc občanů podepsalo petici proti ní.   

Budoucnost skládání korunovační hudby je nejistá. Budou monarchové podléhat politickým tlakům tak jako španělský král Filip VI. a obětují ceremonii? Budou se snažit zalíbit davu tak jako nizozemský král Vilém Alexandr? Nebo budou mít odvahu a dají šanci hudebníkům, jako je  Bjørn Vidar Ulvedalen, Jacinto Hidalgo León nebo Gaspar Ángel Tortosa Urrea?

To nevíme. Víme však to, že zatímco někteří panovníci se uchylují k popkultuře, popkultura se uchyluje k monarchiím. Členové současných vládnoucích dynastií se snaží držet při zemi, ale jejich dvojníci ze světa showbyznysu jsou nyní hvězdami televizních seriálů nebo hollywoodských filmů. A to není všechno. Sportovci, popové hvězdy a dokonce Stalinovi pohunci imitují krále. Jinými slovy, bez ohledu na politický a historický vývoj je jisté, že stále existuje latentní poptávka po královské pompě a rituálech – a pravděpodobně i po korunovační hudbě.