QUOD TEMPUS, QUI LOCUS

Umělecká tvorba neznamená opakování již známého. Nemá za cíl přinášet hotové odpovědi, jejím smyslem je spíše klást otázky. Dotýkat se neznámého. Dante Alighieri v Božské komedii zmiňuje plavbu do neznámých, nikdy předtím neprozkoumaných vod.

Název kroměřížské výstavy „Quod tempus, qui locus – Jaký čas, jaké místo?“ navazuje na odkaz zakladatelských osobností Sdružení Q. Myšlenkou založit mezioborový umělecký spolek se zabýval malíř Bohdan Lacina s několika dalšími profesními kolegy už od doby kolem roku 1964.  Seskupení se potom konkrétně utvářelo v několika etapách mezi říjnem 1968 a březnem 1969. Mezi zakládajícími členy byli zejména výtvarní umělci, vedle Bohdana Laciny např. Marie Filippovová, Jan Rajlich st., Vilém Reichmann a Miroslav Šimorda. Brzy se přidali zástupci dalších oborů. Básníci Jan Skácel a Bohdan Mikolášek, teatrolog Bořivoj Srba a další.
Spisovatel a básník Ludvík Kundera dal sdružení název, v němž písmeno Q evokuje latinská tázací zájmena a v širším smyslu celý civilizační okruh, který po mnoho staletí používal latinský jazyk k jednotícímu shrnutí všeho podstatného vědění.
S nástupem (ab)normalizace bylo Sdružení Q zrušeno, ale někteří členové se dál setkávali v soukromí a pokračovali v neformálních aktivitách. Tím se udržel soudržný, kolegiální duch, který napomohl obnově oficiální činnosti v r. 1989. Sdružení Q je dodnes velmi inspirativním seskupením literátů, dramatiků, fotografů, filmařů, architektů, hudebníků a výtvarných umělců. 

Smyslem tradice není uchovávat popel, je jím udržovat živý oheň a otevřenou cestu k budoucnosti.

V jaké kvalitě doby se nalézáme? A nakolik jsme schopní najít si v ní své místo? Jaká je role tvůrčích lidí v době změny? Jsme schopní najít si v takové době své vlastní, nezaměnitelné místo?
 

I když latinu razantně vytlačuje angličtina, jde především o obměnu komunikačního nástroje při pokračování kultury, která je syntézou několika dobře se doplňujících světů: židovského, křesťanského, řeckého a římského; je průnikem realizmu a vysokých idejí, racionality a emočnosti, duchovnosti, obrazovosti, definiční preciznosti, právního vědomí, technického umu, systému správy veřejných věcí, úcty k lidské bytosti, její svobodě a důstojnosti. V této civilizaci dosud žijeme. Z jejích kořenů čerpáme, jsme její součástí.  Dodnes je to syntéza otevřená, stále se vyvíjející. Dokladem toho je i obrovský rozmach přírodních věd. Bez konce však přitom narážíme na hranice světů, o nichž zatím můžeme říci pouze hic sunt leones. I když nové prostory svým poznáním uchopíme, nic tím nekončí, dotkneme se vzápětí hranice dalších neprobádaných oblastí.
Terra incognita. Ani člověk sám o sobě není provždy hotovou, definitivní odpovědí. Je celým svým bytím jednou velkou otázkou. To, čím je, nezměříte kupeckými počty. Můžete rozebrat celou šroubovici DNA na jednotlivé stavební kameny, stejně to nebude celá opověď. Analogicky byste mohli spočítat písmena knihy, roztřídit je do skupin a pak prezentovat v přehledných tabulkách, ale přitom vám mezi prsty proteče děj a úplně minete duši autora.

Šedesátá léta 20. století se nesla ve znamení optimizmu a jedním z jeho projevů se stal projekt vitálního mezioborového uměleckého sdružení. Určitě se té vitality a optimizmu nemáme vzdávat, přestože dny na konci druhé dekády 21. století pozitivními očekáváními nehýří.  Je čas znepokojivých otázek. Možná právě básníci to pochopili s předstihem, připomněl bych např. Vladimíra Holana a jeho slova z básně  s názvem „Poslední“.

co je bez chvění, není pevné

Lze vytušit, že celý náš myšlenkový a kulturní svět spěje k další syntéze, kdy všechny obory lidského poznání budou muset znovu a na novém, vyšším horizontu uznat platnost prastaré věty: „Vím, že nic nevím“. To není nihilizmus, ani rezignace, ani konec pozitivizmu. Je to jen a jen návrat k pokoře, (k pokoře před Boží tváří, chtělo by se říci). A to je ve skutečnosti velmi optimistická zpráva.


poznámky na závěr:

1/ V době, kdy se lež bez zábran šíří a staví se na roveň pravdy (údajně v zájmu vyváženosti!) je nesmírně potřebná pravdivost umělecké tvorby. Jistě, pojem pravdy je opakovaně zneužíván, přestože umění nesmí být zatahováno do bojů o prosazení té či oné mocenské a politické teze. „Umělecké avantgardy“ jako podpůrná falanga jakési „politické avantgardy“ nepřinesly nic extra dobrého a zůstává po nich pusto.  Pravdivost umělecké tvorby je úplně jiná. Kdo sám zažil, jaký je to rozdíl, když vám vyjde z rukou věc dobře odpracovaná či naopak prolhaná a povrchní, ten ví, o čem je řeč. A vězte, že rozdíl poznají i ostatní. Některé dílo „září“ a přitahuje, jiné ani náhodou.

2/ O vnitřní svobodě. V době, kdy bylo Sdružení Q zrušeno a nemohlo veřejně působit, vytvořili jeho osnovní členové prostor vnitřní svobody.  Pokračovali v neoficiálních setkáních v soukromí, mluvili spolu, rozvíjeli myšlenky, diskutovali... Doba nesvobody potřebuje zralé lidi, kteří si uhájí vnitřní svobodu. Navenek je nemožné dělat spoustu věcí, ale zároveň je možné téměř všechno. V době velké vnějškové svobody je ale vnitřní svoboda ještě důležitější. Je možné dělat prakticky cokoliv, ale je to situace velmi paradoxní, v níž člověk bez pilíře vnitřní svobody ztrácí orientaci. Výsledkem mohou být obavy a nejistota.  Ne všechno, co mohu, mohu doopravdy.

3/ Od sochaře Čestmíra Sušky jsem zaslechl tyto dvě věty: „Umění je nejvíce potřeba právě v době, která se domnívá, že umění nepotřebujeme. Doba se rychle mění, zatímco umění zůstává.“