Tradiční mezinárodní konference „Duchovní proudy v současném umění“ se letos v Kroměříži konala ve dnech 19. – 21. června. Není náhodou, že pro letošní jednání bylo zvoleno příhodné téma „Možnosti mezinárodní spolupráce“. Zahraniční kontakty jsou asi největším „rodinným stříbrem“ festivalu Forfest včetně rozvíjející se spolupráce s mnoha zahraničními umělci, často návštěvníky kroměřížských koncertů. Po mnoho let se například rozvíjí spolupráce s izraelským skladatelem Maxem Sternem, s profesorem Kalifornské univerzity Northridge Danielem Kessnerem, se skladatelem Massimilianem Messierim ze San Marina a s mnoha dalšími interprety z Evropy i zámoří. Festival Forfest má také dlouhou tradici spolupráce s mnoha evropskými i zámořskými institucemi. Pravidelně bývá vybrán mezinárodní porotou EFFE (Europe for Festivals, Festivals for Europe) pro širší evropský projekt „EFFE Label 2017–2018“, je dlouholetým členem v evropských asociacích typu ECPNM (European Conference of Promoters of New Music), spolupracuje s International Society for Contemporary Music (Mezinárodní společnost pro soudobou hudbu se sídlem holandském Utrechtu).

Zaměření letošního kolokvia charakterizovali pořadatelé těmito slovy: „Letošní bienále festivalového kolokvia, na které přijala pozvání řada osobností evropského hudebního života, přináší téma mezinárodní spolupráce. Dá se očekávat, že při současné napjaté situaci v Evropě budou možnosti mezinárodní spolupráce spíše ubývat než přibývat. Z hlediska globální společnosti je jasné proč – nás však zajímají skryté duchovní posuny, které tyto jevy paralelně provázejí.“ Vyhlášené téma letošního kolokvia pojali účastnící velmi různě. Někteří zkoumali historické souvislosti, hledali paralely se situací umění v minulých staletích, jiní se zabývali současnými problémy, nebo budoucností umění v naší perspektivě. Jednání přihlášených účastníků konference řídila Elena Letňanová, pokusím se přiblížit obsah alespoň některých zajímavých příspěvků z třídenního intenzivního programu.

Základní a souhrnné historické informace poskytl Michal Košut v příspěvku Hudba českých kantorů jako inspirace pro dnešek. Připomněl hudebnost českých kantorů-skladatelů, kteří dokázali držet krok s Vídní i dalšími evropskými hudebními centry a stali se budovateli hudebnosti českého národa. Fundovaný příspěvek s názvem Kouty nad Desnou, Slezské Rudoltice a Třebovice – světla a stíny mecenášů moravsko-slezského pomezí připravil Marek Pavka. Zasvěceně hovořil o době mecenášů (šlechticů a průmyslníků), kteří podporovali celou řadu evropských umělců. Na zámku Slezské Rudoltice hrabě Albert Josef Hoditz podporoval umělce z celé Evropy, například skladatele Karla Ditterse z Dittersdorfu a jeho zámek navštívil sám hudbymilovný pruský král Bedřich II. Spisovatelka a mecenáška Maria Stonawska (známá pod uměleckým jménem Maria Stona) na zámku Třebovice podporovala začínající talentované hudebníky, aby mohli hudbu studovat. Mecenášské aktivity ovšem skončily nástupem komunismu, průmysl byl znárodněn, šlechtici vyhnáni a zámky vyvlastněny. Mezinárodní spolupráce byla potom na mnoho let zpřetrhána.

Severoirský výtvarník Tommy Barr se ve svém příspěvku Un beau refuge (Krásné útočiště) obrátil k době ještě dávnější. Připomněl pohnutou historii hugenotů v 16. a 17. století. Francouzský král Ludvík XIV. roku 1685 ediktem z Fontainebleau prohlásil hugenotské náboženství za protiprávní, což vyvolalo masovou vlnu emigrace do protestantských zemí Evropy, Ameriky a jižní Afriky. Malíř Tommy Barr na svých obrazech připomíná tyto dějiny a snaží se ukázat přínos tehdejší emigrace pro šíření demokratických myšlenek do celého světa. Téma představuje výstavami v mnoha evropských městech, Barrova putovní výstava už navštívila například irská města Lisburn, Cork, Portarlington, Waterford, Dublin, západofrancouzský přístav La Rochelle a nyní i Kroměříž.

Také italský skladatel Massimiliano Messieri se ve svém příspěvku History repeats itself with infinite variations (Historie se opakuje s nekonečnými variacemi) obrátil k historii. Vybral si životopisy šesti známých skladatelů (Monteverdi, Scarlatti, Boccherini, Rossini, Puccini a Dallapiccola) a na jejich životních osudech dokazoval, jak nejen jim bylo prospěšné cestování mezi různými evropskými kulturními centry (Benátky, Madrid, Lisabon, Vídeň, Brusel, Florencie ad.).

Americký skladatel Laurence Sherr překvapil zcela jiným pohledem na historii. Jeho příspěvek International Engagement through Holocaust Remembrance Events (Mezinárodní spolupráce prostřednictvím připomínky událostí holokaustu) se zabýval utrpením milionů židů v době druhé světové války. Sherr seznámil posluchače s mnoha rodinnými i dobovými fotografiemi (řada jeho předků nepřežila věznění v Osvětimi), on sám se zapojuje do programu, který vyhledává pamětníky osvětimských událostí a snaží se jejich svědectví a vzpomínky zaznamenat a uchovat pro příští generace. Laurence Sherr napsal na toto téma skladbu Elegy and Vision, v níž zaznívají originální písně, zpívané v osvětimském táboře. Sherr se snaží organizovat vzdělávací besedy s americkými studenty, na nichž vždy tato skladba zazní a pak promluví některý z pamětníků. Je třeba mladým lidem přinášet svědectví o utrpení tisíců vězňů, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo. O skladbě Laurence Sherra Elegy and Vision podrobně promluvili Rebecca a Friedrich Edelmannovi v příspěvku Music is one of the most international of all the arts (Hudba je nejvíce mezinárodní ze všech uměleckých oborů). Skladba byla původně napsána pro sólové violoncello, později ji autor přepracoval pro obsazení violoncello a fagot. Rebecca a Friedrich Edelmannovi ji s velkým úspěchem zahráli v Kroměříži na koncertě v Obrazárně Arcibiskupského zámku.

O soustavné spolupráci moravských výtvarníků se zahraničím referoval Jan Rajlich v příspěvku Hra s písmem a kresbou. Autor informoval o činnosti brněnského uměleckého Sdružení Q (založeno již 1968) a o Sdružení Bienále Brno (založeno 1991), zejména o zahraničních výstavách a dalších aktivitách sdružených umělců. Sdružení Bienále Brno bylo také od počátku svázáno s Mezinárodním bienále grafického designu. Ve druhé části příspěvku autor předvedl některé své grafiky a plakáty (jejich barevné reprodukce v sále promítal) a prozradil svou pracovní metodu – jeho plakáty jsou obvykle založeny na kresbě a ručně psaných textech. Texty zpravidla jen volně souvisejí s obsahem plakátu nebo grafiky jako celku, velkou úlohu zde hraje náhoda a texty jsou vytvářeny tzv. automatickým psaním. Mohou se proto považovat za tzv. konkrétní texty, nebo dokonce za automatickou poezii.

Příspěvek manželů Eleny a Romaina Petiot Artistic collaborations: An interpreter’s view (Umělecká spolupráce z pohledu interpretů) pojmenoval velmi konkrétně různé současné problémy hudebníků. S ohledem na vcelku mladý věk obou těchto hudebníků bylo překvapivé, že se poměrně kriticky stavěli ke globalizaci, internetu a sociálním sítím. U nás si asi zatím mnohé souvislosti tolik neuvědomujeme, ve Francii však jsou zřejmě před námi a mají nejen s internetem větší a ne právě uspokojivé zkušenosti. Proto jejich příspěvek byl velmi zajímavý a místy vyzníval až prorocky. „Od nedávné doby, s rozvojem internetu, pozorujeme, že převládající význam dostávají různé všudypřítomné ‚obrazy‘. Tak i pro hudebníky, což je paradox, ‚obrazy‘ anebo ‚vystoupení‘ dostávají větší význam než samotná hudba. […] Pro profesionální hudebníky je internet a přítomnost na sociálních sítích zároveň skvělým přínosem i prokletím. Často zapomínáme na to, že internet je sice reflexe našeho bytí, ale docela deformovaná, protože je manipulována lidmi, kteří mají velmi odlišné cíle a zájmy. […] Internet je zároveň nástrojem pro demokratizaci hudby a rozšíření hudebních horizontů, ale také zabijákem vlastního názoru, což je škoda, protože víme, že jednomyslnost nebo celosvětový jednohlasý názor jsou jen zřídkakdy synonymem pro rozvoj umění.“

Letošní festival Forfest připomněl výročí narození skladatele Josefa Adamíka (1947) a na program koncertů bylo zařazeno provedení několika jeho významných skladeb. Shodou okolností i kolokvium přineslo několik velmi zajímavých příspěvků o tomto předčasně zemřelém skladateli. Nejprve představila Josefa Adamíka studentka Masarykovy univerzity v Brně Tereza Kudelová v příspěvku Josef Adamík – krátký životopis a přehled tvorby. Vycházela při tom ze své bakalářské práce o tomto skladateli. Na Josefa Adamíka vzpomínají jeho přátelé jako na veselého, vždy dobře naladěného a žertujícího člověka, je nepochopitelné, že jeho životní pouť se skončila sebevraždou. Osud každého člověka do jisté míry obestírá tajemství. Adamíkovy skladby, jeho korespondence i třeba audio nahrávky z premiér, zkrátka celá pozůstalost je nyní v majetku skladatelovy sestry Evy Dlabajové. Další zajímavý příspěvek o Josefu Adamíkovi přinesl Jaroslav Šťastný: Josef Adamík – studentská léta. Přednášku doplnil poslechový koncert, na němž byla uvedena dobová nahrávka z premiéry slavné Adamíkovy skladby Dechový kvintet s dětskými hračkami. Jaroslav Šťastný seznámil s okolnostmi vzniku této skladby (vznikla v roce 1971), přesvědčili jsme se, že tato avantgardní hudba je právem označována za mezník v tehdejší hudební tvorbě. Vzpomínání na Josefa Adamíka završila houslistka Zdenka Vaculovičová v příspěvku nazvaném Josef Adamík – nástin života a tvorby prostřednictvím korespondence. Manželé Zdenka a Václav Vaculovičovi byli celoživotními přáteli Josefa Adamíka, jejich vzájemná korespondence trvala řadu desetiletí. Z dopisů jsme poznávali mnohé těžkosti, které Adamíka provázely nejméně posledních 15 let jeho života. Z tohoto úhlu pohledu se jeví již jako pochopitelnější příčiny jeho bolestného a předčasného odchodu ze světa.

Z úsporných důvodů bylo nutno vybrat jen některé zajímavé příspěvky, týkající se tématu mezinárodní spolupráce umělců, které bylo hlavním mottem letošního kroměřížského kolokvia. Každopádně je toto setkání specifickým druhem konference s mezinárodní účastí, kde zaznívají myšlenky evropského i světového významu. Zájemci najdou celé příspěvky (i z minulých ročníků) na www.forfest.cz anebo v tištěném sborníku, který je připravován a vyjde pravděpodobně na podzim 2017.