Music of Czech Cantors as inspiration for today

__________________________________________________

Může nás hudba českých kantorů dnes inspirovat?

  Před téměř 100 lety provedl německý filosof Oswald Spengler ve své knize Zánik Západu (Untergang des Abendlandes) analýzu dějin, ve které mj. hovoří o tom, že se západní kultura vyčerpala, spěje k zániku a že ji nahradí slabošská kultura liberalismu. Za ideál tvořivosti Spengler považoval individuality osobností, jako byl kupříkladu Johann Wolfgang Goethe. Spengler zároveň vyslovil pochybnosti, zda tyto osobnosti ještě v současnosti jsou. Řešení jak ochránit budoucnost evropské kultury pak spatřoval v ochraně tradičních hodnot minulosti, udržováním a ctěním kulturních tradic.

   S řadou jiných Spenglerových názorů nemusíme souhlasit, nicméně některé jeho myšlenky, které se týkají vztahu ke kulturnímu dědictví minulosti, se nám mohou v kontextu dnešní masové popkultury zdát zajímavé. A pozoruhodná je především okolnost, že je vyslovil již před téměř 100 lety.

   Dnes jsme neustálými svědky vítězného tažení často až stupidně zjednodušující nadnárodní popkultury, která právě tímto svým zjednodušováním přitahuje obrovské množství lidí, a tváří se, že z nich dělá univerzální kulturní bytosti. Popkultura pracuje ve vzorcích s uměle vytvořeným a velmi prostým společným jmenovatelem, který nijak nereflektuje kulturní původ každého jedince. Nabízí mu univerzální kulturní a estetické moduly zbavené vazeb na původnost prostředí, ze kterého jedinec vzešel.

   Po letech často bezmezného tápání postmoderny bez pevného řádu se dnes tu a tam vyskytují první reakce, které se snaží extrémně vychýlené kyvadlo alespoň vrátit blíže ke středu. A jedním z těchto momentů je alespoň v některých názorových proudech akcentace národní kulturní historie a národního povědomí.

   Napsal-li někdo v polovině 18. století ve Varšavě kompozici a ta se zde zahrála, bylo by spíše náhodou, aby ji znal někdo z Madridu. Nyní, v době výkonných komunikačních technologií, o ní může vědět za několik okamžiků celý svět. Avšak negativem je taková přemíra informací, že ve svém důsledku unifikuje drtivou část hudební tvorby.

   Dovolím si malé ohlédnutí do jednoho úseku české hudební historie, který v důsledku již vyřčeného může být pro nás dnes zajímavý a snad

i inspirující.

   V polovině 17. století započaly první výrazné reformy školství v habsburské monarchii. Jejich hnacím motorem byla prostá, avšak velmi pokroková myšlenka:  Čím budou běžní poddaní vzdělanější, tím budou monarchii prospěšnější. Proto bylo třeba budovat školství. A to především školství základní, které bude garantem vzdělání pro nejširší vrstvy. Byly tedy ve velkém zakládány obecné školy.

   Problémem, který se jevil od začátku jako dosti zásadním, byla skutečnost, že náhle bylo potřeba poměrně velkého množství lidí, kteří by na nově vznikajících školách učili. A v ten moment se objevila skupina lidí, kteří tohoto byli schopni – tehdejší kantoři. Byli to lidé, kteří působili na církevní půdě při nácviku, realizaci a organizaci duchovní hudby. Byli to tedy lidé, kteří měli – samozřejmě vzhledem ke své době – velmi dobré jak praktické, tak i teoretické hudební vzdělání. Ale kromě tohoto to byli vesměs lidé s nadprůměrným obecným vzděláním, a tak mohli bez problémů působit jako učitelé v tehdejším základním školství. Z této doby se také termín kantor přenesl pro označení učitele.

   Skutečnost, kdy se lidé – řekněme na tuto dobu s profesionální hudební praxí – stali rovněž šiřiteli obecného vzdělání ve školách, vedla k tomu, že v curriculu povinného základního vzdělání každého obyvatele monarchie hrála velice důležitou roli výuka hudby. Její vyučování bylo jedním z důležitých a hojně zastoupených vyučovacích předmětů.  Během několika desetiletí se nebývalým způsobem zvedla celková úroveň všeobecné hudebnosti v zemích koruny české. Tento proces byl podporován i šťastnými kulturně historickými událostmi. A sice: Jedním z rysů postupně přicházejícího klasicismu byla homofomie, kadenční harmonie a periodicita. Všechny tyto prvky jsou typické i pro lidový projev v Čechách - pro českou lidovou píseň. Záměrně hovořím o písni české, nikoliv moravské. Výsledkem tohoto nastavení faktů byla situace, kdy zde existovalo takové množství velmi kvalitních hudebníků, že je země nemohla uživit. Proto odcházeli často tajně – po zrušení nevolnictví pak legálně – do ciziny. Zde měli skvělou profesionální pověst a byli velmi žádaní. Dějiny hudby je pak nazývají českými hudebními emigranty. Toto období velmi úzce souvisí se stále více přicházejícím národním uvědoměním.

   Ale vraťme se k českým kantorům. Co patřilo k jejich povinnostem:

   Vedle vyučováni ve škole byli čeští kantoři i organizátory a hlavními aktéry hudebního života v místě svého působení. Na půdě církevní dále působili jako varhaníci a regenschori v kostelích. A pokud byla v místě jejich působení hudbymilovná světská vrchnost, byli významnými členy zámeckých kapel.

   Řádově se stovky českých kantorů věnovaly i kompoziční činnosti. Z jejich tvorby se zachovaly skladby pro různá obsazení. Vesměs se samozřejmě nejedná o díla, která by mohla svojí úrovní konkurovat např. vídeňským klasikům, avšak úchvatné je, že zde v jeden moment existovalo úctyhodné množství lidí, kteří byli schopni napsat kompozice, které nás ani po více než 200 letech neurážejí.

   To svědčí o vysoké kulturní úrovni té doby, jejíž prioritou byla velice vysoko položená laťka hudebního vzdělání každého jedince. Zmiňovaná situace korespondovala i s pojetím vzdělávací soustavy rakouské monarchie. Jejím cílem bylo nastavení jakési minimální úrovně vzdělání, kterou by měl splňovat každý. Nejlepším garantem tohoto bylo samozřejmě státní základní školství.

   Jedním z typických rysů tvorby českých kantorů byla jejich vazba       na lidovou píseň. Jedna vrstva jejich tvorby (např. pastorely) vycházela z tohoto žánru, druhou vrstvu tvořila tzv. vysoká hudba, která byla inspirována především klasicistními symfoniemi. Vznikala ale i řada skladeb, které mezi oběma vrstvami oscilovaly.  V souladu s tímto konstatováním můžeme na území dnešní ČR sledovat zajímavou věc: Tvorba českých kantorů byla daleko více frekventována v Čechách, než na Moravě. Domnívám se, že je to způsobeno právě vazbou na lidovou píseň. Klasicistnímu myšlení daleko více odpovídá převážně durový charakter a periodičnost českých písní než často modálně zabarvené     a neperiodicky stavěné písně z východní části České republiky.

   Hudbu období českých kantorů pro její široký záběr považuje řada hudebních historiků za jeden z vrcholů české hudební kultury vůbec.

To proto, že právě z této doby pocházejí dnes opakovaná rčení „Co Čech to muzikant“ nebo „Čechy konzervatoř Evropy“.

Co bychom si ze zmiňovaného období mohli vzít pro dnešek, mohli bychom se vůbec v dnešní době tímto období inspirovat?

Hledejme objasnění v odpovědích na tři související podotázky:               

1. Co přineslo období českých kantorů dobrého?

2. Co z toho, co přineslo, my nyní můžeme dnes použít?

3. Co z toho, co potřebujeme, můžeme prakticky dnes realizovat?                    

   Jednoznačná odpověď na první otázku je - nebývale vysoká všeobecná hudební vzdělanost a nebývalá hudebnost. Položily základ toho, že v příštích stoletích zde mohly vyrůst mimořádné osobnosti jako Smetana, Dvořák, Janáček a později Martinů. Všeobecná hudební vzdělanost korunovaná zmíněnými osobnostmi postavila českou hudební kulturu   na přední místo v evropském kontextu.

   Na otázku, co ze zmíněného odkazu můžeme dnes použít, je odpověď jednoduchá . Prioritu vysoko položené laťky hudebního vzdělání každého jedince. Nastavení jakési „minimální úrovně hudebního vzdělání“, kterou by měl splňovat každý. Nejlepším garantem toho je samozřejmě státní základní školství.

 

   Dostáváme se ke třetí otázce – Co z tohoto odkazu můžeme dnes prakticky realizovat? Při této odpovědi ale už nastanou problémy.

   Fenomén českých kantorů jako šiřitelů hudební kultury mezi širokými vrstvami má v českých zemích poměrně hluboké historické kořeny. Souvisel s relativně v té době velkou obecnou touhou po liberalizaci společnosti a s výraznou touhou po vzdělávání. Určitě zde sehrála důležitou roli i skutečnost, že byl oproti dnešní době extrémně malý tok informací ze zahraničí. Tím byla zvýšena nutnost hledat ve vlastních zdrojích, což bylo utužování tradice a cizelování národního myšlení. Tím docházelo ke skutečnosti, že národ byl cílevědomě hudebně vzděláván

a tím mu bylo umožněno stoupat kulturně výš.

   Dnešní postmoderní společnost a svět popkultury jsou však již po desetiletí vedeny zcela jinými prioritami. Hudba jako zboží a předmět obchodu má jediný cíl – aby si ji posluchač koupil. A protože by trh měl být co největší, nesmí ho omezovat jakékoliv hranice. Tato hudba se stává zcela univerzální – musí oslovit masy lidí kdekoliv na světě. Nesnaží se posluchače hudebně formovat, ale snaží se mu podlézat.

Je-li běžný hudební konzument v podstatě 24 hodin denně masírován takovouto hudbou, musí se to nutně projevit na jeho hudebních prioritách. A vzhledem k funkci a zakotvení dnešních masmédií ve společnosti je za dané situace jakýkoliv boj téměř nemožný. Jak jsou uměle ideologicky smazávány kulturní rozdíly mezi národy, dochází k zániku jejich národní kultury. V dnešní době je kyvadlo tohoto vývoje výrazně vychýleno směrem k univerzalizaci kultury. A my můžeme jen doufat, že se opět vrátí a začne alespoň částečně akcentovat priority národní identity. A pak může dojít – alespoň v náznacích - i na pokračovatele českých kantorů.