Úvahy, o které bych se s vámi ráda podělila, jsou jen malou částí permanentního hledání duchovního obsahu a duchovního smyslu umění.  Věřím, že nejen svými prožitky hudby, které tady společně sdílíme, ale i některými svými myšlenkami o ní a o tvorbě obecně si uvědomujeme stále zřetelněji a hlouběji, že umění, které každý z vás tvoří nebo zkoumá, má obrovský význam pro člověka samotného, pro druhé lidi a pro život jako celek. Hned na počátku bych chtěla říci, že podle mého názoru k tomuto uvědomění dochází nejen na základě myšlení člověka, ale i jeho srdce a duše; a dosahuje toho díky zvláštnímu vnitřnímu probuzení. Je velmi důležité si to uvědomit.

Existují minimálně tři věci, které jsou nám všem jasné a nezpochybnitelné. První z nich je, že kultura a vůbec lidský život na naší planetě jsou momentálně v krizi - hluboké, univerzální, podivné a vážné - vážné ve smyslu osudové. Druhou věcí je, že jediný přijatelný způsob, jak se z této krize dostat (jako z každé jiné), je transformace. Čím je krize hlubší a masívnější, tím samozřejmě radikálnější musí být transformace. Ta pochopitelně vychází z vědomí. Nám, lidem dneška, je potřebná přesně taková transformace - transformace ve způsobu myšlení a života. Mluví o ní všichni současní duchovní učitelé, myslitelé, badatelé, vizionáři. Třetí věcí je, že absolutně nejdůležitější roli při transformaci vědomí mají tvůrci - tvůrci obecně, ale nejvíce tvůrci v umění. Proč?

Umění jako celek existuje minimálně ze dvou důvodů. Prvním důvodem je, aby vyjadřovalo a uspokojovalo pravou přirozenost člověka - tvořivost, to, co ho utváří „k obrazu a podobě Boží“. Druhým důvodem je, že umění obývá, oživuje a chrání jedno velmi důležité „teritorium“ - místo, kde se setkávají Duch a Hmota, kde se setkávají viditelné a neviditelné, osobní a kosmické. Bez přístupu k tomuto „teritoriu“ je člověk ztracen. Zde, přesně v tomto prostoru, se rozvíjí a pěstuje vše, co člověk má: smysly, city, rozum, srdce, osobnost, vztah ke světu, a vůbec vědomí. Setkání Ducha a Hmoty - to nejdramatičtější setkání v lidském světě - se prostřednictvím umění proměňuje v pramen vědění a chápání, ve zdroj tvořivé energie, radosti, významu. Umění nám dává příležitost být stále více lidmi a aby se náš svět stal stále lidštější. A tak jde-li teď o otázku duchovní a fyzické záchrany, současné umění k tomu dává mnoho šancí a velkou zodpovědnost.

Hned úvodem bych chtěla říct, že při svých úvahách jsem měla na zřeteli především hudbu. Je to umění, které je mi nejbližší, a možná proto se domnívám, že právě hudba - tím, že je součástí našeho života a ovlivňuje ho - je nejuniverzálnější umění. Její význam pro transformaci vědomí je proto obrovský a hudebníci mají dnes neobyčejnou odpovědnost za to, co se v životě kultury děje. Myslím, že i přes svou subjektivnost nemá tento názor daleko k jistotě. Základní myšlenka, o kterou se chci s vámi podělit, je tato:

Abychom zachovali tuto planetu, musíme se změnit: musíme změnit způsob, jakým vnímáme svět, způsob, jakým se k němu a k sobě chováme, to znamená způsob, jakým žijeme. Aby mohlo dojít k této změně, musíme si uvědomit jednotu života - že život je celostní, tzn. všechno je v něm propojeno jako v každém živém organismu. Abychom si uvědomili a prožili tuto jednotu, je pro nás nezbytné Umění. Proto je tak důležité.

Už před 1500 lety neoplatonik Proclus předpověděl jednu základní pravdu, kterou dnes věda potvrzuje: „vše je ve všem, ale pokaždé - svým zvláštním způsobem.“ Geniální jsou jak Proclusova jasnozřivost, tak samotný výrok. Vše je propojeno! Podle mě uvědomění si této pravdy může být základním kritériem duchovnosti. Další jeho výrok: jak žiješ - tedy nejen co myslíš, co mluvíš, co tvoříš… ale i - jak žiješ.

            Život je jedinečný. Všechno, k čemu v něm dochází, má svůj význam. Lidé se nejen svým dílem, ale i všemi svými myšlenkami, city a stavy reálně účastní života a ovlivňují ho skrze svá neviditelná a ve značné míře i neuvědomělá spojení. Znamenitý režisér Andrej Tarkovskij řekl v jednom interview: „Velkým neštěstím člověka je, že si sebe představuje jako uzavřený systém. Například si myslí, že  sám sobě neškodí, když se potají dopouští zla, a ani ve snu ho nenapadne, že se tím sebedestruuje. Člověk je spojen s Vesmírem. Jsem přesvědčen o tom, že podstata člověka, jeho intelekt a energie jsou propojené nejen s druhými lidmi, ale že se tato propojení táhnou přes hranice naší planety, a dokonce přes hranice Sluneční soustavy.“

Tím, že si uvědomujeme hlubokou jednotu života, rozšiřujeme své vědomí. Tím rozšiřováním ale není to, kterého se nám dnes dostává díky ohromnému toku informací.  Ralph Waldo Emerson burcoval už před 100 lety: „Kam odešla naše moudrost ztracená kvůli vědění? Kam odešlo naše vědění ztracené kvůli informaci?!“ Skutečné rozšíření vědomí nastává nejen v horizontálním, ale i ve vertikálním směru. Oba směry jsou spojené: horizont se rozšiřuje, když vystupuješ. Rozsah a hloubka prostoru, který jsi prošel a prostudoval, jsou přímo úměrné výšce, do které jsi vystoupal. Platí to nejen ve smyslu vnějším, geografickém, ale i vnitřním, kulturním.

Hovořím o této totální provázanosti věcí, protože na ní lze jasněji pochopit neobyčejnou úlohu umění. Vše, co je v umění obsaženo a co vyjadřuje - celý proces tvorby a prezentace uměleckého díla, tvůrce (autor i interpret) jako individualita a osobnost - všechno to je realita, je to přítomné, působí to, má smysl, význam.

Existuje vnitřní, hlubinná rovina přijímání a chápání umění. Existuje díky smyslům duše. Díky tomuto nivó je možné porozumět všemu, co vytrysklo v hudbě z duše hudebníka (autora i interpreta), nebo v obraze z duše výtvarného umělce. Na tomto nivó jeden, druhý i třetí jsou tvůrci tvořící - hmatatelně i nehmatatelně - duševní realitu, energetický vliv, jenž je tím silnější, čím upřímnější je tvorba a čím otevřenější a připravenější je posluchač. Tento vliv existuje, nezávisle na hmatatelných a uvědomělých výrazech a reakcích, a je to fakt. Vychází z pravdy, že „vše je ve všem“. V této jistině je obsažena reálná síla umění. Velmi výrazně ji zvyšuje odpovědnost tvůrce.

Má smysl, proč a co skutečně děláš ty, který děláš umění: jestli jím léčíš sám sebe, a zbavuješ se tak něčeho bolavého, stinného - prostě abys to ze sebe vyhodil a osvobodil se, nebo si tím něco dokazuješ sobě a světu, nebo pláčeš nad svým osudem a bouříš se proti strašnému, hrubému a chaotickému světu… anebo nabízíš něco nového - nový, povznášející prožitek, nový duchovní objev, nový pohled na skutečnost, nový „průzor“, kterým lze uvidět věci prostě, čistě a nádherně, jako nějaký malý zázrak… Je rozdíl, jestli tvoje hudba/obraz/socha tvoří, nebo boří; jestli nabízí chléb, anebo chemii…

Mudrci říkají, že každý čin, do kterého se vědomě vloží určitá idea, myšlenka, cit, má magickou sílu. To se váže obzvláště na dělání umění. Proto je tak důležité, jakou ideu, myšlenku a cit vyjadřuje daná hudba nebo tvorba. Ale kromě vědomě vloženého obsahu není o nic méně důležité, jaký je stav - fyzický, duševní, duchovní, v němž autor tvoří dílo. A nejen jeho aktuální stav - v jeho tvorbě se odráží v netušené míře také jeho charakter, jeho duševní a duchovní tvář. To si asi neuvědomuje, ale je to v jeho díle přítomné a působí. Odtud pramení obrovská zodpovědnost tvůrce.

Způsob, jakým dnes žijeme, je nepřirozený, zatížený, pro mnohé lidi dokonce trýznivý. Máme potřebu vzduchu, prostoru, přirozenosti. Tvorba občerstvuje a osvěžuje náš život, který je jinak vtlačován do těžkých, blokujících schémat materialistického myšlení a žití zúženého jenom na fyzické přežívání. Tvůrčí úsilí z principu vyžaduje vysoké a čisté energie, protože přes ně vlastně povoláváme Tvůrce. Každá tvorba je Boží dílo. Ale na hudebníkovi/výtvarníkovi závisí, zda a jak přijme, prožije a dodá smysl těmto energiím, jak je zorganizuje a zhmotní do odpovídající formy. Víte, že inspirace, bez níž není umění možné, přichází díky darům; schopnosti, talent - to jsou dary. Pokud tvůrce všechno toto prožívá a uvědomuje si opravdu jako dar, jeho umění bude také darem pro ty, kdo jsou jeho příjemci. Vztah tvůrce k samotné tvorbě se odráží na kvalitě a síle, jakou jeho dílo působí.

            Jeden velký bulharský mudrc říká: „Když hudba dosáhne svého nejvyššího bodu, mění se v modlitbu.“ To se myslím vztahuje na každé umění.

To, co od pradávných dob dělali kněží a proroci, to, co dělali Kristovi apoštolové, je stejné, co dělají dnes - nebo by měli dělat! - lidé umění. Jsou to mediátoři, kteří převádějí do srdcí a vědomí lidí duchovní impulzy, duchovní světlo. Jsou ve skutečnosti apoštoly svobody - hlásají ji svým životem tvůrců, protože tvorba je projev Ducha a „tam, kde je Duch, tam je svoboda.“ Vlastně - to je přesně to, co lidé čekají od umění - a dnes s obzvláště vyostřenou potřebou - svobodu, svobodu ducha!

Kultura je živý organismus, ve kterém a skrze nějž se v různých dobách a na různých teritoriích uskutečňuje lidská evoluce. Všechno je v ní propojené, všechno je dynamické, nic se neztrácí. Je to tvorba, přes niž tento organismus dýchá. Kultura dýchá skrze tvůrce. Jinak zmírá.

Obrazně řečeno v tomto organismu můžeme rozeznat ducha, duši a tělo. Duch je ten, kdo rodí ideje a přináší inspiraci. Duše přijímá ideje, dává jim výraz, dělá je hmatatelné, tzn. zhmotňuje je do „těla“ kultury - to je ona tvorba, to je to samotné „dýchání“. Na tvůrcích závisí, jaký vzduch bude kultura dýchat - zda čistý, bohatý na kyslík či dokonce ozón, anebo nečistý, zatuchlý, s různými výpary, snad až s jedovatými plyny… „Filtry“ jsou v rukou tvůrců. Samotné dýchání probíhá v nich, skrze ně - skrze jejich srdce, rozum a duši.

Formy kulturního „těla“ jsou výsledkem tvůrčích procesů. I trans-formace tohoto „těla“ je jejich výsledek. Mnoho procesů v kultuře, a tedy i ve společnosti, závisí na tvůrcích mnohem více, než si obvykle myslíme a než si vůbec dokážeme představit! Neustále se ve svém vědomí držíme představy, že tvůrci jsou závislí - na společenských pořádcích, zákonech, náladách, módě, financích apod. Ale jednou z věcí, se kterou je třeba začít transformaci života, je změna tohoto akcentu v našem vědomí. Protože z duchovního pohledu je v podstatě mnohem reálnější a silnější opačná závislost. Základní hermetický princip „co je nahoře, to je i dole, co je uvnitř - to je i vně“ má i zde váhu a velkou sílu. Každé tvůrčí úsilí, každá vnitřní transformace, třebaže neviditelná, je již přítomná, pracuje v kulturním prostoru a má význam. Každé tvůrčí poselství ovlivňuje život. Proto velký tvůrčí podnět pro tvůrce je v uvědomění si a přijetí této „mise“ - „sycení“ kulturního prostoru čistými, pozitivními energiemi, tvořivými ideami a významy.

Těžká je tato mise. Její úspěch závisí na neobyčejně mnoha faktorech. Jeden je mezi nimi obzvláště důležitý - jazyk, kterým si pomáhá dané umění. Nejsem odborník, a nemohu proto komentovat kompetentně tento problém, ale vím, že jazyky různých umění mají různé možnosti v závislosti na své abstraktnosti a způsobu použití. Jako každý kontaktní prostředek jsou nutně vystaveny změnám, někdy uvědomělým, jindy neuvědomělým. Tyto změny mají vliv na sílu působení.

            Absolutní virtuóz slovesného umění Rainer Maria Rilke říká, že „existuje Prostor, do kterého nemá přístup jediné slovo“. Ale prostor, který není dostupný slovům, je dostupný například hudbě. Když před stoletím Rilke zaznamenal bezmoc jazyka v oblasti Ducha, co máme říct dnes, kdy je jazyk tak neuvěřitelně atakován elektronickými technologiemi, médii a celkovou nekulturností? Kolik starých, krásných a hlubokých výrazů přestalo být užíváno! A kolik nejsilnějších a klíčových slov v našem životě - jako láska, nebo dokonce Bůh - jsou vystaveny devalvaci a nevědomé nebo vědomé záměně jejich smyslu! Ale podle mě Prostor Ducha, který se stává pro slova stále nedostupnější, zůstává ještě stále dostupný pro hudbu a možná také pro vizuální umění. I když i tady je očividná a zřejmá invaze technologií, médií a finančních zájmů, znehodnocování „jazyka“ ještě stále není, jak doufám, tak nebezpečné a hudba ještě není tolik ohrožená; doufám, že se to do jisté míry týká i krásných umění.

            Každý skutečný hudebník ví, jak ho hudba, kterou dělá, utváří - buduje jeho vnitřní svět, jeho vlastnosti, myšlení, vědomí a vůbec jeho život. To samé dělá s těmi, kdo ji poslouchají, ačkoliv jinak a na jiném stupni. A čím ji přijímají otevřeněji, uvědoměleji, celým svým srdcem, tím více je „utváří“. Proto si myslím, jak je důležité, abyste vy, hudebníci, nepřipustili tuto devalvaci „jazyka“, nedovolili jí, aby se dostala  do vaší „tajné zahrádky“, ale abyste chránili „svým srdcem“, úsilím a odpovědností toto magické umění, abyste je chránili jako něco posvátného. Protože totální krize hodnot v současné kultuře má původ v tom, že jsme ve velké míře ztratili cit pro svaté věci, pro posvátné hodnoty, cit úcty a pokory. Velkou hudbu není možné dělat ani ji přijímat bez těchto citů. Je tomu tak kvůli magicky bezprostřední blízkosti hudby lidské duši. Tak je i u každého velkého umění.

 

            Zakončím návratem k počátku, kdy jsem vzpomněla, že k uvědomování - o němž tolik mluvím - dochází nejen rozumem, ale účastní se na něm i srdce člověka. Je důležité to pochopit, protože se ukazuje, že bez srdce se neuskuteční vysněná transformace.

Před sto lety Rudolf Steiner předpověděl, že největším objevem 20. století bude objev, že srdce je něco víc než pumpa, a že výzvou nové epochy lidstva bude, že necháme své srdce, aby nás naučilo myslet novým způsobem. Tomuto proroctví dávají za pravdu desítky let probíhající výzkumy významných vědců v oblasti molekulární a buněčné biologie, neurofyziologie a neurokardiologie - jména jako Karl H. Pribram, Bruce Lipton, Joseph Chilton Pearce a desítky dalších. Pearce, dlouholetý vášnivý badatel v oblasti rozvoje inteligence, prohlásil už před 15 lety: „Myšlenka, že můžeme myslet srdcem, již není jen metafora, ale zcela reálný fenomén.“

            Neurokardiologové zjistili, že 60-65 % buněk srdce jsou nervové buňky plně identické s mozkovými nervovými buňkami pracujícími naprosto stejným způsobem. Takže srdce se ukazuje jako velké centrum rozumnosti, které pracuje „ve stálém dialogu s mozkem.“ Pearce tvrdí, že výsledky bádání a objevy v neurokardiologii jsou ještě mnohem více ohromující než v kvantové mechanice. Dokonale odkrývají nečekané pravdy o lidské přírodě a možnostech.

            Zcela jistě tyto nové znalosti promění naše možnosti pochopit a proměnit sebe a svět a s pomocí „inteligentního srdce“ dosáhnout nové vize pro život, a také pro kulturu, která ho neohrozí, ale obnoví.

(Překlad Jan Grossmann)