Spirituální aspekty audiálního a grafického projevu

Doc. Hana Stehlíková Babyrádová, UP Olomouc a MU Brno

„Chápeme-li spiritualitu a duchovno jako protipól k materii, k hmotě, tedy jako něco nehmotného a bez těla (a látkovosti), můžeme navázat na myšlenku Leonarda da Vinci, kterou zaznamenal v v Codexu Atlanticus: Duchovní říkám, protože je v ní neviditelný, bezhmotný a nehmatatelný život, protože, kde on vznikne, tam se nezvětší ani tvar těla, ani nepřibude na váze.“[1](Nečas, 2006, s. 151)

Spiritualitu lze vnímat, praktikovat i vykládat různě. Odhlédneme-li od zavedených postupů demonstrace spirituality náboženské, můžeme si spirituální povahu člověka vyložit například jako osobní přesvědčení související s vírou v něco, co nás přesahuje. Nejsme-li ovšem navyklí vykonávat institucemi předepsané obřady demonstrující duchovní obsahy, jaké způsoby vyjádření spirituality se nám tedy nabízejí? V případě, že jsme dětmi, umělci nebo jen dospělými jedinci otevřenými vůči nejrůznějším experimentům, nabízí se zde grafický nebo akustický způsob vyjádření spirituálních obsahů, případně i spojení obou způsobů vyjádření spirituality v jednom. Obrazy a zvukové produkce (jde o improvizace i hudbu) můžeme takto vytvářet, ale můžeme je také pouze vnímat a tímto způsobem prožívat spirituální aspekty existence. Spiritualitu v hudbě nelze tedy chápat pouze v projevech skladeb s náboženskými účely. Spiritualitu je možné hledat například i v jazzu: Například John Coltrane cítil své skladby jako duchovní a po jeho smrti i jeho zena Alice. V jazzu je možné najít celou řadu projevů skryté spirituality jako například u hudebniků v Chicagu, kolem: Jarman, Braxton, Abrams, Art Ensemble of Chicago, kteří se odebrali směrem k africké a arabské spiritualitě a odklonili se tak od spirituality křesťanské. Dalším netradičním proudem projevů spirituality v hudbě je popsán v knize Roberta Ashleyho, Musik mit Wurzeln im Äther, vydané v roce 2001 – jde o projevy spirituality v elektronické hudbě. Jsou zde uveřejněny rozhovory s americkými skladateli, kteří zapojili elektronické systémy do kompozic a poprvé to prezentavali na univerzitě v Ann Arbor nazvaném ONCE. Pravidelné produkce na tomto festivalu přispěly k popularizaci hudby, která dále přesahovala do oblasti tance a divadla. Umělci jako například Gordon Mumma a Roberto Gerhard, kteří skládali spirituální skladby čistě na počítači. Skladatelé jako Robert Ashley a Roger Reynolds pak transformovali spirituální aspekty do vokálních improvizací.

Dle výše uvedeného citátu výtvarníka Jiřího Nečase, výtvarného umělce českého původu žijícího v Německu a vyznavače nové hudby, lze spiritualitu považovat tedy především za něco nehmotného, nepředmětného. Nehledejme z tohoto důvodu právě v umění inspirovaném duchovními obsahy žádné konkrétní motivy duchovních figur a soustřeďme se při vytváření na jakousi esenci světa, kterou lze prožívat mimo uměleckou sféru například i v meditaci, kdy neděláme prakticky cagovské „vůbec nic“.

Spiritualita v hudbě souvisí se synkretickou povahou umění jako takového. Synkretismus v nejširším slova smyslu zahrnuje splynutí jednotlivých smyslových vjemů. Pro vyjádření spirituálních obsahů je významné spojení zvuku a obrazu. O synkretismu jsem již před lety napsala: „Doba nám nabízí život mezi obrazy a zvuky, jejichž původ nám není vlastní, pohybujeme se mezi tím, co nevychází z naší tělesné podstaty, co není přímým odrazem světa a nás samých, bloudíme nikoliv mezi zrcadly odrážejícími naší podobu ale spíše mezi „zrcadly zrcadel světů“, které se naší prosté existenci stále více vzdalují. Je to specificky lidská vlastnost vnímat svět jako „svoji představu“ (A. Schopenhauer, 1818), ale uvažme sami téměř dvě stě let potom, co byla tato myšlenka vyslovena, zda krajní spočinutí v představě oddělené od fyzické existence nás od lidství spíše nevzdaluje: člověk totiž není nadán pouze viděním a sněním, nýbrž i rozvažováním. I Schopenhauer pochyboval o tom, že se dá žít pouze v představě: …jako východem slunce je tu viditelný svět, tak rozvažování svým jediným jednoduchým úkonem jedním rázem proměňuje temné, bezvýznamné cítění v názor, podobou měnlivý, co se týče hmoty po všechny časy trvalý, neboť spojuje prostor a čas v představě hmoty, tj. působnosti.“[2]

Nejblíže k vyjadřování spirituálních fenoménů skrze audiovizuální aspekty měly přírodní národy. Přírodní národy jsou společnosti, které svůj vztah k přírodě promítají do všeho, čím žijí. Jejich duchovní svět je velmi zvláštní a stal velkým zdrojem inspirace pro moderní evropské umění.

Pro výtvarnou výchovu jsou inspirativní díla umělců mezi grafikou a hudbou. Lenka Lindauerová v recenzi výstavy Milana Grygara nazvané Vizuální a akustické napsala: „Tam, kde například Zdeněk Sýkora či Jan Kubíček zkoumají nekonečnost struktur, Grygar nachází jinou kvalitu prostoru a transformaci jeho vnímání – vizuálně a akusticky zároveň. Ale ani divák, který dokáže jeho věci vnímat pouze očima, nepřijde o velký zážitek. Speciálně na této čisté výstavě, kde není potřeba o autorovi vědět vůbec nic a jen jít a dýchat v rytmu ploch a čar. Expozice nazvaná Vizuální a akustické je traktovaná do čtyř částí odpovídajících prostorovému řešení galerie akcentuje kresby a malby dřívkem, které přímo evokují zvukové vlnění, a takzvané Antifony v podobě rozměrných geometrických pláten či menších akrylů. Témata, která rozvíjí osmaosmdesátiletý autor po celý svůj život, jsou i v posledních „čerstvých“ antifonách neuvěřitelně živá. Jistě, geometrie je nadčasová, ale kdo z malířů s ní dnes obstojí?“[3]

Inspirována výše uvedenými vzory jsem v letním semestru 2015 jsem uskutečnila se studenty PdF Palackého univerzity několik experimentů, které jsem na letošním Forfestu prezentovala. Jednalo se o grafické vyjádření prožitku poslechu hudby Mortona Feldmanna. Byli jsme se studenty inspirováni zvukovou skulpturou, která se v odborných kruzích definována následovně: „Koncept nového poslouchání, rozvíjený v knize Silence, se brzy stal estetickým i poetickým nástrojem a strategií zvukového umění v podobě, v jaké ho známe dnes. Zvukové skulptury, zvuková prostředí, zvukové krajiny, zvukové procházky, zvuková ekologie apod. jsou všechno legitimní žánry a projevy současných intermédií a jako takové jsou mezi zdrojem zvuku a posluchačem“. (Marbrey, 2012, s. 197).

Hlavní workshop se odehrál opět v ateliéru šperku v Uměleckém centru Univerzity Palackého v Olomouci 19.4.2015 a zúčastnilo se jej 8 studentů a studentek. Studenti měli možnost si zvolit materiály, kterými budou hudbu zaznamenávat. Šlo tedy o vyjádření libovolnými výtvarnými prostředky, které bylo motivováno poslechem hudby Mortona Feldmanna. Studující měli zaznamenávat svůj vlastní dojem z hudby, případně mohli malovat nebo kreslit figurativní či krajinné motivy, které si při poslechu hudební ukázky představovali. K výtvarnému projevu si účastníci zvolili přírodní a umělé úhly nebo pastely a akvarelové barvy, jedna studentka se vyjádřila prostorově - udělala papírový model.

Akce byla zahájena soustředěným poslechem Feldmannových skladeb. Studenti mi později položili otázku, jaké byly důvody výběru tvorby právě tohoto skladatele. Jeho hudba jim připadala temná, smutná, pesimistická, ba dokonce děsivá. Tuto otázku jsem musela zodpovědět až po uzavření celé akce: Volila jsem právě tuto hudbu, protože dle mého názoru její poslech zavádí člověka tak trochu mimo realitu, do světa nevědomí a fantazie. Tento můj záměr souvisel s přesvědčením, že hudba by neměla být pouze zábavou (entertainment) – tedy neměli bychom ji brát pouze v té podobě, jak je dnes převážně vnímána. Charakter obrazů, které studenti podle hudby Feldmanna vytvářeli, ačkoliv byl převážně chmurný, svědčil o tom, že hudba v nich vyvolala určité emoce. Studenti a studentky začali nejprve intuitivně výtvarně improvizovat a posléze dotvářeli své kompozice do celistvých útvarů, kterým v následné reflexi přiřazovali určité významy. Experiment měl ještě navíc pedagogický cíl – dle svých obrazů měli studenti vymýšlet materiálové nebo konceptuální činnosti pro žáky různého věku. Škála nápadů byla široká – byly zde navrženy etudy v duchu bizarních Švankmajerových animací (objekty k animaci), prostorové instalace, tvorba soch, program happeningu a materiálové instalace. Poslech nové hudby je náročný, je vhodný jako motivační úvod k výtvarnému vyjadřování zejména pro studenty středních škol. Nabídka skladeb nové hudby je široká, pro začátek jsou vhodné například skladby Johna Cage. Jde o umělce, na jehož díle je možné ilustrovat propojení výtvarného a hudebního projevu, nabízejí se zde četné ukázky jeho grafických partitur. Zaznamenávat hudbu graficky nebo malířsky lze s nejrůznějšími věkovými skupinami, přiměřeně věku volíme pouze vhodné techniky (od jednoduchých kreseb tužkou nebo uhlem či tuší postupujeme ke složitější práci s barvou). Postup improvizace může být pak i opačný – žáci nebo studenti připraví grafické partitury dle své fantazie a poté zkoušejí dle obrazů hrát na jednoduché nástroje.

Na závěr tedy několik ukázek z výše popsaného workshopu.

Obr. 1, 2, 3 (uloženo v dalším souboru)

 [1] Nečas, J.: Spirituální povaha mezijazykových kreseb. In: BABYRÁDOVÁ, Hana, ed. a HAVLÍČEK, Jiří, ed. Spiritualita: fenomén spirituality z pohledu filozofie, religionistiky, teologie, literatury, teorie a dějin umění, pedagogiky, sociologie, antropologie, psychologie a výtvarných umělců: sborník transdisciplinárních esejů s mezinárodní účastí. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2006. 542 s., [8] s. barev. obr. příl. Sborník prací Pedagogické fakulty Masarykovy univerzity; sv. 200. Řada estetickovýchovná; č. 6. ISBN 80-210-4206-0.

[2] http://www.ped.muni.cz/kvv/archiv/praxe/intermed_didaktik/data/popis_grantu.html

[3] http://magazin.aktualne.cz/kultura/umeni/recenze-retrospektivy-milana-grygara-vizualni-a-akusticke/r~5f4579fa941211e49e4b0025900fea04/