K tématu Multimediální přesahy v současném umění můžu nabídnout vlastní příběh. Když jsem psal knihu pro děti, která se jmenuje Můj Golem a zpracovává pražskou golemovskou legendu, na multimediální přesahy jsem narazil. A to tam, kde bych je nečekal, a takovým způsobem, že mi vyrazily dech.

Zdálo by se, že o multimedialitě nemůže být řeč. Kniha pro děti přece potřebuje jedno jediné, starodávné knižní médium. Ještě by se dalo uvažovat o webové stránce, i když jde pořád o text a obrázky, ale tím multimedialita zdánlivě končí. Při práci na knize jsem postupně začal vidět, že golemovské téma v sobě právě různé multimediální prvky ukrývá a spojuje.

V České republice je golemovská legenda součástí Starých pověstí českých, jak je kodifikoval na samém konci 19. století A. Jirásek. Pověsti z pražského Židovského města, které jsou jejich součástí, vycházejí z folkloristických vydání pražských židovských legend z poloviny 19. století. (Tyto Sippurim neboli Příběhy vyšly prvně v r. 1846.) Mezi renesančním pražským Židovským městem, kde se měl zrodit Golem, a 19. stoletím zeje v pramenech mezera. Rabi Löw, údajný tvůrce Golema, byl historická osobnost – a podle všeho žádného Golem nestvořil. Nicméně, golemovská legenda je přirozenou součástí dnešního obecného českého povědomí. Dala by se pokládat za historickou „urbánní legendu“. Ke Golemovi patří neodmyslitelně i jeho vizuální podoba, a tady si každý řekne: Golem – no jasně – to je takový hliněný panák bez krku.

Nemusí k tomu vyvinout bůhvíjaké úsilí nebo projevit nějakou pronikavou představivost. Takového Golema přece vidí na tričkách, která se prodávají po Praze, takovou podobu mají golemovské suvernýry, takový je jeho obrys v chodníku před restaurací Golem v pražské Maiselově ulici. A především, takovou podobu kanonizoval český film Císařův pekař – Pekařův císař, který v r. 1951 traktoval golemovskou legendu jako příběh zneužití tajemných sil nezodpovědnou aristokracií, kterému naštěstí zabrání lid. Golem je tu přítomen jako sice oživlá, ale toporná hromada hlíny, zkrátka jako nedokonalý robot. (Ostatně, podobně Golem vypadá i na plakátě současné americké klezmerové skupiny Golem!, takže asi nejde jen o českou specialitu.) Řekl bych, že tato vizuální složka v současnosti zastiňuje všechno ostatní. Zatlačuje do pozadí příběh, zplošťuje jeho významy. Dnešní Golem je pouhý emblém, obrys, nebo snad znak, který toho ale moc neznamená.

Když jsem začal pracovat na své dětské knize o Golemovi, věděl jsem, že takový Golem mě nezajímá. Od začátku pro mě nebyl hliněným nemotorou, ve kterém sice dřímají tajemné síly, ale který je primitivním předchůdcem automatu. Víc mě zajímala otázka, proč rabín – tvůrce Golema – nevyrobil Golemů víc, a taky jsem měl přece jenom nějakou autorskou ambici a chtěl jsem vymyslet něco nového.

Začal jsem pročítat knihy o golemech, o životě renesančních Židů a nakonec nevyhnutelně i o kabale. Postupně jsem si uvědomil, že ten dnešní Golem je novodobým výmyslem. Golem znamenal po staletí něco jiného, ale v 19. a 20. století nabralo jeho chápání obrat, a to i ve smyslu použitého média.

Pražský Golem, kterého píšu s velkým g, byl následovníkem řetězce golemů s malým g. O vytvoření golema poprvé zřejmě vypráví starověký talmudský traktát Sanhedrin. Rabi Rava vytvořil umělého člověka – golema –, u kterého je jako zásadní rys zmíněno, že nemluvil. Když ho jeho tvůrce poslal ke svému příteli rabi Zerovi, ten podle golemovy němoty ihned poznal, o co se jedná, a nechal ho zaniknout. Tentýž traktát přináší příběh o rabi Chaninovi a rabi Hošajovi. Ti si vytvořili golema – umělé tele, a snědli ho. Nejde tu v žádném případě o vymýšlení jakýchsi starověkých automatů. Starověcí učenci se spíš pokoušeli dokázat své schopnosti, a uspěli pouze na částečné, nižší úrovni. Proto ta němota, proto ta anekdotičnost příběhu. Starověký golem je moralitou vyznívající v tom smyslu, že lidské možnosti jsou omezené. Vzniklý golem zjevně nebyl takový, jaký by měl být člověk, a ani to telecí nejspíš nebylo takové. Tehdejší golem byl tak trochu ztělesněný sen. Spíše myšlenka než skutečnost. Jídlo, které se nepovedlo a o další pokusy už není zájem. Médiem, pokud se dá o nějakém mluvit, je tedy představa.

V raném středověku nabralo chápání golemů jiný směr. Židovští učenci, kteří se zabývali kabalou, tedy mystickým učením, uvažovali nad možností stvoření golema. Vycházeli přitom ze zázračných možností jazyka. Jazyk byl pro ně nástrojem Božího Stvoření, hlásky byly v jejich chápání posvátné, a nejvíc nadpřirozené síly se skrývalo v hláskách nevyslovitelného Božího jména. Hlásky byly zároveň stavebním materiálem světa, takže při jejich patřičném zkombinování by mělo být možné zázrak Stvoření zopakovat. Kabalisté věřili, že pokud by člověk náležitým způsobem vyslovil příslušné kombinace hlásek, život by mohl vstoupit do neživé hmoty. Opět nešlo o žádné vymýšlení automatů. Jak tomu rozumím, snažili se prostřednictvím těchto úvah zdůraznit Boží přítomnost, Boha jako Stvořitele. Jazyk tu hraje podstatnou roli stejně jako v příběhu němého golema, jenže v pozitivním smyslu. Kabalistický golem už není ztělesněný sen, je to stvoření vyskytující se v jazyce. Ten je tu médiem.

V renesanci se pak objevují příběhy, které popisují stvoření golema fokloristicky. Tyto legendy, které se vyskytují v prostředí aškenázského židovstva, tedy v Německu, v Polsku, v Čechách, mají podobnou strukturu. Rabín v nich stvoří golema (Golema), který mu pak obrazně a někdy i doslova přeroste přes hlavu. Přestane plnit rabínovy příkazy a ovládne ho ničivá zuřivost, jak to známe z pražské verze, případně se jako v polské chelmské legendě začne nekontrolovaně zvětšovat. Tyto příběhy věnují pozornost spouštěcímu mechanismu Golema. V některých případech je to nápis EMET (hebrejsky pravda) na čele Golema. Když se z něj umaže jedna hláska, vznikne nápis MET (tedy mrtev) a Golem se zastaví. V jiných případech jde o papírek – „šém“ (šém hebrejsky znamená jméno ), který se vkládá Golemovi do úst. A chelmský rabi už nedosáhl rostoucímu golemovi na čelo, aby mohl nápis změnit. Médiem je jazyk a text.

Úloha jazyka v golemovské legendě v následujících staletích zeslábla, v 19. století už z ní zbyl jen šém v golemových ústech. Golem přestával být důkazem účinnosti Božského jazyka a měnil se ve výsledek jakéhosi experimentu, v předobraz automatického sluhy v domácnosti. Na počátku 20. století se pak ve zřejmě podvrženém textu J. Rosenberga z Varšavy vynořil jako obránce Židů před obviněním z rituální vraždy. Takovou roli přitom až dosud neměl, jedná se o novodobý vynález, související zřejmě s tehdejším zesílením antisemitismu. Z oblasti, kde hrálo mimořádnou rolu médium jazyka, jsme se dostali někam do sociálně-politických sfér.

Počátek 20. století zároveň přinesl potřebu golema nějak zobrazit, ať už pro potřebu knižní ilustrace nebo ve filmu. Ve filmech (např. z let 1920 a 1936) i v knize (na obrázcích od H. Steinera-Prag v Meyrinkově románu z r. 1915) Golem vypadá jako nemotorný kolohnát, podivný člověk, případně jako poněkud vytřeštěný, vyzáblý přízrak. Důležitost jazyka se v chápání golema vytrácí, je docela charakteristické, že ve filmu Císařův pekař – Pekařův císař ho ovládá už jenom kulička. Tedy jakýsi mechanický nástroj, klíč, ne slovní kód.

Současné české knižní a výtvarné zpracování (např. E. Hudečková a T. Bím: Bratříček Golem /1993/, H. Neborová a A. Born: Golem /2006/) pokračují v sekulárním pojetí Golema jako „skoročlověka“. Golem ztrácí na děsivosti, sice mu chybí trochu fištrónu, ale jinak se s ním dá jako s dobromyslným nemotorou celkem vyjít. Výtvarné pojetí se obvykle odráží od Golema jako hliněného panáka, jaký byl k vidění ve filmu Pekařův císař – Císařův pekař (T. Bím), anebo zdůrazňuje jeho skoro lidskou podobu (A. Born). V Meyrinkově románu byl Golem popisován ještě nejasně, spíše jako přelud dráždící čtenářovu imaginaci. V průběhu 20. století jeho zobrazování nabralo materialistickou podobu, a ta hlína z něj čouhá jako sláma z bot.

Všechno to, co jsem nastudoval, mě vedlo k tomu, že můj Golem musí vypadat jinak než ta ustálená představa. Až do knižních ilustrací a filmového ztvárnění bývá Golemova podoba v legendách obvykle stručně odbyta. Vypadá skoro jako člověk, a tím to končí. Postupně mi začalo připadat, že nebylo důležité, jak se Golem jevil svým tvůrcům. Pro ty totiž hrál roli dokladu Božího zázraku. Pro lidi zvenčí, mimo židovskou obec, znamenal něco úplně jiného. Důkaz tajemných židovských schopností, nadprůměrného nadání, nebo nečistých kouzel. Každý si mohl vybrat podle vlastní imaginace, v představách každého asi vypadal jinak. Proto můj Golem, když dojde na jeho zjevení v akci, nemá ani podobu člověka, ani hliněného panáka. Je spíš projekcí jednotlivých strachů nepřátel Židovského města. Nepohybuje se před očima, ale za nimi. – Ve chvíli, kdy píšu tento esej, ilustrace ke knize teprve vznikají, a musím říct, že jsem zvědav, jak si má ilustrátorka s tímto úkolem poradí…

Vtip je v tom, jak už jsem naznačoval, že Golem je v dnešních představách skoro jen vizuální záležitost, zatímco ve své podstatě po staletí takový nebyl. Kresba nebo film se v každém případě musí o vizuální zachycení pokusit. Stejně jako já jsem pracoval při psaní příběhu s jazykem-češtinou a jiné médium jsem neměl k dispozici. Uvědomil jsem si ale, že u golemovského tématu se každé médium dotýká svých hranic. Pochopení Golema leží za pevnými obrysy příběhu, za hranicí jazyka, stejně jako jeho podoba nabere na důležitosti tam, kde se ničemu nepodobá. Pokus napsat dětskou knížku o Golemovi se mi postupně začal jevit jako multimediální projekt, jenom zdánlivě odkázaný na dvě média.

Konečně, po prostudování dosažitelné literatury jsem si uvědomil ještě další rovinu pokusu zpracovat golemovský příběh. Musel jsem si všimnout, nakolik se jedná o náboženskou záležitost. Jestliže stvoření Golema bylo potvrzením Božího zázraku, čím může být má světská kniha, určená přísně vzato pro kratochvíli? Cítil jsem tuhle myšlenku jako rozpor, který musí být překonán, z úcty k duchovním zdrojům příběhu. Nastudoval jsem si tedy ze života rabína Löwa, který je považován za tvůrce Golema, co jsem mohl. Pokusil jsem se dostát maximální věrohodnosti, co se týká života pražské židovské obce na přelomu 16. a 17. století. Přečetl jsem si, co se dnes dá dozvědět o kabalistických představách o golemech.

Pomohla mi zkušenost, kterou zná snad každý praktikující spisovatel nebo básník. Jde o zvláštní moment, kdy hlásky a slova začnou odhalovat jakousi skrytou strukturu. Zdá se, jako by příběh nebo báseň, která právě vzniká, byla už dávno napsána a někde čekala na své zhmotnění. Jako by se podařilo odhrnout závěs, pootevřít dveře, nebo otevřít nějaké jiné oči, a před píšícím se otevřel vesmír souvislostí. Neříkám, že zkušenost novodobého spisovatele je stejná jako zkušenost středověkého kabalisty, jenom říkám, že každý z nich má svou zkušenost se zvláštním významem jazyka jako systému, který odkazuje k dalšímu systému (nebo systémům). Psaní není jejich pouhým odrazem. Každý spisovatel touží po tom, aby svým čmáráním po papíře nebo ťukáním do klávesnice něco doopravdy vytvořil, a každý tuhle možnost tuší. Kabalistické představy o moci jazyka mi přišly velmi povědomé. Když kladu slova vedle sebe, vyvolávám něco k životu. Na druhou stranu, Boží jazyk a světský jazyk jsou zřejmě dva úplně jiné jazyky. Opravdu jsou?

Golemovský příběh tedy pod mýma rukama narazil na hranici jazykového média, utkal se s hranicemi výtvarného média a ještě k tomu se chápání toho jazykového média znejednoznačnilo. Možná, že to beru trošku příliš vážně a že něco takového platí pro všechno psaní. Tedy to, že psaní sklenuje možnosti a protiklady různých médií. Snad je multimedialita přirozenou, nebo snad dokonce nutnou součástí textu. Jeho utajenými možnostmi, bez kterých by ani nemohl vzniknout. A prostředím, kde se ona multimedialita znovu přihlásí o slovo, je ovšem čtenářova imaginace.

 Mgr. Marek Toman - básník, spisovatel /CZ/