Hudba byla v mé rodině dávno domovem. Můj pradědeček Antonín Radkovský byl varhaníkem ve Staré Říši, rodišti mého otce. Tehdy neměli ještě učitelé - varhaníci - na růžích ustláno. Musili své příjmy doplňovat hrou o muzikách, ale k tomu pradědeček si psal vždy celou partituru, ne jenom řídící hlas. Jeho dcera, moje babička byla výborná zpěvačka.

Hudbě jsem se začal učit, když mi bylo pět let. V sousední Nové Říši, sídle premonstrátské kanonie, se pěstovala dobrá chrámová hudba a byly tam krásné, dosud zachovalé varhany. V okresním městě Telči působil učitel, varhaník a skladatel Jan Kypta, o němž mi otec často vyprávěl. Otec, bývalý žák Leoše Janáčka, byl dobrý houslista a také pěkně improvizoval na varhany. Byl velmi nadaný, ale učitelem jen na vesnici. Pěstovala se tam hudba dosti přízemní. V jiném prostředí mohl vyspěti ve výborného hudebníka.

Studia v Brně

Když jsem přišel do Brna na gymnasium, probudil se ve mně rodový muzikant. Koncert na krajinské výstavě konané v Třebíči rozhodl o mém povolání. S bratrem houslistou jsme absolvovali skoro celou literaturu pro housle s průvodem klavíru. Ale o nějakém soustavném studiu nemohlo být ani řeči, byl jsem prostě pytlákem v muzice.

V Brně jsem zažil premiéru Janáčkovy Jenůfy, Charpentierova Života básníkova, Pergolesiho Vzkříšení Lazara, Straussovy Symfonie domestiky, d´Astorgovy Stabat Mater (pod Janáčkem), Dvořákovy Svatební košile a Rekviem.

V Německém domě bývala nedělní varhanní matiné proložená klasickou komorní hudbou, Ta se pěstovala též v Besedním domě. Hráli František Ondříček, České kvarteto, Kocián, nebo byla produkce z iniciativy houslisty prof. Rudolfa Reissiga, který řídil také oratorní koncerty Filharmonického sboru Beseda brněnská.

Reissig byl geniální organizátor a dovedl z orchestru vykouzlit pravé zázraky - nikdy jsem neslyšel tak krásnou interpretaci Griegovy suity „Z časů Holdbergových“. Přitom se jeho orchestr z poloviny skládal z jeho žáků na hudební škole Filharmonického spolku BB.

Studia v Praze

Do Prahy jsem přišel až do oktávy. To už jsem měl za sebou praxi v kvartetní hře jako violista a tak jsme se s bratrem přihlásili do Orchestrálního sdružení řízeného Otakarem Ostrčilem. Tam jsem se konečně trochu seznámil s instrumentační technikou. Ostrčil byl tehdy mladý krásný muž jiskrných očí a vybraného chování. Ještě by profesorem na obchodní škole, ale již byl znám jako silný operní skladatel. V jeho Orchestrálním sdružení jsme mimo jiné hráli také Smetanův Shakespearský pochod a Zichovy písně „Na mělnické skále“. Otakar Zich a Otakar Ostrčil byli jak známo věrní přátelé a také téměř zároveň zemřeli. Zich byl profesorem matematiky a vypadal se svou huňatou beranicí jako medvěd, břitkým kontrastem k elegantnímu Ostrčilovi.

Jestliže jsem měl v Praze nesmírnou radost z pravidelných koncertů České filharmonie, zklamalo mě tam Národní divadlo, jenž při všech vymoženostech velké operní scény dávalo převážně kasovní kusy. Pružnější bylo rodící se Vinohradské divadlo.

S Prahou se mne zmocnila vášeň poslouchati chorál. Je nutno říci, že tehdy byly Emauzy na vrcholu své slávy. Opat Schachleiter byl absolventem lipské konzervatoře a vyžadoval naprosto dokonalý výkon. U varhan byl ještě Max Sprinter, výtečný improvizátor a znalec chorálu. V chóru zpívalo 50 patres a stejný počet chlapců v talárech a rochetách. Kostel byl stále plný, o svátcích a poutích někdy museli pořádek udržovat i strážníci.

Z ostatních pražských kostelů plnil se ještě sv. Ignác, sv. Kajetán, občas i sv. Ludmila nebo sv. Václav. Jiné kostely byly poloprázdné, neřku-li úplně bez věřících. Ač se na svatovítském Dómě konaly slavné bohoslužby, navštěvovalo jej málo lidí, s výjimkou národních poutí o sv. Janu nebo sv. Václavu. Hudebníci tíhli k Emauzům. Nejvíc jsem v Emauzích miloval kompletář. Chodil jsem na něj po celodenní práci a celý ten obřad měl do sebe cosi poetického, vonícího středověkem, ba krásou jerusalémského velechrámu.

Po maturitě mi konečně otec dovolil věnovat se hudbě. Chodil jsem na klavír do ústavu profesora Mikeše a studoval jsem soukromě harmonii podle Riemannovy metody. Po roce jsem byl přijat do třetího ročníku kompozičního oddělení, který byl přípravou na mistrovskou školu Vítězslava Nováka.

Zpočátku jsem byl na konzervatoři velmi šťasten, ač jsem měl dosti dohánět z předchozích ročníků. Ale brzo jsem se ideově utkal s tehdejším učitelem pedagogiky Bezecným. Ten mi otrávil celý život svými výpady proti náboženství, svou licoměrností (chodil na hostiny do Emauz) a svou šklebivou skepsí. Několik dní před školním rokem jsem praštil oficiální školou a vkročil na dráhu Absolutna. Sesypaly se na mne výtky ze všech stran, sám Novák se prý zajímal o můj případ, ale já jsem neviděl jiného východiska, nechtěl-li jsem zradit, co mi bylo nejsvětějšího.

Odešel jsem ke staroříšskému vydavateli Josefu Florianovi, který zavrhoval tehdejší školské metody. Jeho heslem bylo navrátit se k pramenům a nepřebírat kulturu znetvořenou. Proto Florian vyhledával a se spolupracovníky překládal díla s tímto zaměřením. Začal jsem tedy překládat z francouzštiny. Ve Staré Říši jsem zůstal až do dubna 1917, kdy jsem narukoval. Byl jsem odveden ke strážné službě, ale ve skutečnosti jsem strávil vojnu v kanceláři a ve vojenském kině, kde němé filmy doprovázela celkem ucházející hudba. Ale tehdy se tvořila nová Evropa a hlas po samostatnosti se vkrádal i do nás.

V Paříži na Schole cantorum

Uzrál ve mně záměr dokončiti svá studia v Paříži na Schole cantorum, řízené Vincentem D´Indy. S výčitkami opustil jsem Florianovo Dobré dílo a po dosti dlouhé odyssei jsem se ocitl na pařížské Schole cantorum. Konečně jsem se dočkal, že jsem přišel k odborníkovi, který také hlásal obrodu umění návratem k pramenům, ke gregoriánskému chorálu a k lidové písni. (Je známo, že d´Indyho první symfonie je komponována na téma horalské písně, kterou si sám zapsal.) Na Schole jsem studoval chorál, varhany a skladbu. Za dvě léta jsem nabyl tolik vědomostí, že jsem se mohl stát ředitelem kůru. Ale po roce jsem se ještě vrátil, abych předělal své harmonické a kontrapunktické vědomosti. Byla to tvrdá práce, ale „vypsal jsem si ruku“ a šel bezpečně za svým cílem. Končilo se osmihlasými úkoly na chorální témata. To mi otevřelo netušené obzory: psát diatonicky a přitom objevovat zcela nové kraje. Bylo to cosi specificky francouzského, cosi jasného a noblesního podle zásady, že je největším uměním docílit nejvyšších účinků co nejjednoduššími prostředky. Bylo to také tažení proti chromatice a již se objevující čtvrttónové skladbě.

V té době se v Československu o starou hudbu téměř nikdo nezajímal a v Německu byl přístup k ní příliš chladný a jen historický. Pochopil jsem, že neznat hudbu 16. - 18. století znamená nemít ponětí o jedné z nejzávažnějších etap hudby vůbec. Právě na chorálu, který v sobě soustřeďuje moudrost staro a středověku a potom na polyfonních školách ze 14.-19. století spočívá celé hudební umění. Nová hudba se může zdárně rozvíjet jen pod tou podmínkou, že bude logicky vycházet z bohatého a silného pně a větvoví hudby předchozí.

Francie

S těmito znalostmi a zkušenostmi jsem se dostal do Švýcarska, ale připomenu ještě, co vše jsem zažil v Paříži.

Nejprve mě zajímal Svatogervásský sbor. Byly to vlastně koncerty polyfonní vokální hudby, jež se konaly při nedělní mši v 11 hodin. Tam jsem se seznámil se stěžejními skladbami z Bordesovy Anthologie. (Bordes byl jedním ze zakladatelů Scholy cantorum a v kompozici žákem Césara Francka, jehož pedagogické zásady pak realizoval Vincent d´Indy.) Schola pořádala každý rok několik velkých koncertů. Dávala se velká vokální díla s orchestrem, Bachovy pašije, Mše h moll, d´Indyho Píseň o zvonu, Monteverdiho Orfeus, Weberův Čarostřelec, Beethovenova Devátá apod. Nebo série drobnějších sborových skladeb (zejména z doby renesance), a něco komorního. V neděli odpoledne bývaly v sále Scholy pravidelné komorní koncerty, na nichž účinkovali profesoři Scholy a jejich žáci. Velmi dobře a s dobrým pochopením hráli také Smetanův kvartet „Z mého života“.

Nejlepší orchestrální výkony podával spolek absolventů konzervatoře. Tam jsem poprvé slyšel Petrušku, Šehrezádu, Ravelův Valčík. Také přijelo České kvarteto. Zahrálo mimo Smetanu i Ravelův kvartet a ten zvlášť zdařile, jak to ani Francouzi nedovedli zahrát. V životě jsem neslyšel nic krásnějšího...

Po první světové válce jezdil od nás kdekdo do Francie: studenti, horníci, zemědělci. Většinou byli spokojeni, ale moji dva kolegové neměli štěstí. První, Jan Paulík, bývalý žák Vítězslava Nováka těžce onemocněl vodnatelností plic, druhý se musel vrátit pro nedostatek finančních prostředků. Mně se podařilo překonat počáteční nesnáze díky znalosti francouzštiny a ovšem také tím, že moje paní byla Francouzka. Když v roce 1926 Němci přestali platit válečné reparace, ve Francii nastala hrozná inflace a hrozila politická revoluce. V té době jsem rád přijal místo varhaníka a učitele hudby na gymnáziu ve švýcarském Lausanne.

Švýcarsko

Mé desetileté působení ve Švýcarsku se mi zdá nyní jako sen. Rozhodně to byla doba, kdy se mi nejlépe pracovalo, ač i tam mi bylo přemáhat dosti překážek. Chrámová hudba tam byla ve vleku německých ceciliánů, zatímco já jsem horoval pro chorál a vokální polyfonii. Přesto díky přátelství Aloise Forneroda, profesora na konzervatoři a hudebního kritika téhož založení jako já, dobyl jsem si v tamním hudebním světě významného místa.

V tomto novém prostředí jsem si získal důvěru také svým příbuzenským vztahem k Léonu Bloy. Autor Poutníka Absolutna tam byl vysoce ceněn.

Téměř každý měsíc jsem měl relaci v místním rozhlasovém studiu, kde se objevily i moje skladby. V kostele jsem měl tři sbory: francouzský, německý a dívčí. Soukromých hodin jsem měl velký počet. Mohu říci, že moje moravská přívětivost se dobře snoubila se švýcarskou.

Překvapilo mě, když bylo zařazeno do programu mezinárodního kongresu pro duchovní hudbu moje moteto „Postula me“ a v Paříži u Senarta vyšel můj Kvartet b moll. Zvlášť mě dojal abbé Bovet příznivou kritikou mého kvartetu, ještě než vyšel tiskem a než byl odborně proveden Kvartetem lausanneské konzervatoře. Abbé Bovet, tento výborný hudebník a organizátor vynikal teké schopností udržovat v přátelství někdy problematické vztahy mezi katolickým kantonem fribourským a protestantským kantonem bernským. Nakonec jsem se stal i dirigentem na krajském sjezdu katolických chrámových sborů. Avšak právě tehdy se ode mne odvrátil blízký přítel prof. Fornerod, což mi velmi ztížilo práci.

Vzpomínám na milé Švýcary, jako bych je byl včera opustil a když je ještě dnes po třiceti letech navštívím, jsme týmiž přáteli, ostatně i duchovně spřízněnými, buď že jsme byli s mojí manželkou kmotry jejich dětem nebo oni našim...

Dómským kapelníkem u sv. Víta v Praze

V té době se uvolnilo místo dómského kapelníka v chrámu sv. Víta v Praze. Dr. Antoním Stříž, vyšehradský kanovník, intervenoval v můj prospěch. Zarmoucen, ale s novou nadějí vrátil jsem se s rodinou do Prahy. Zde mi však nastala situace krajně nepříznivá. Měl jsem mnoho závistníků, ač pro mou sedmičlennou rodinu byl plat 500 Kč chabou záplatou. Z toho důvodu jsem musel psát odborné články o chrámové hudbě a pořádat duchovní koncerty. Radost mi přinášelo Sdružení pro duchovní hudbu (40 intelektuálů, mezi nimi deset statečných tenoristů!). V roce 1943 na ojedinělém koncertě z mých skladeb mi toto Sdružení pod taktovkou dr. Jaromíra Hrušky úspěšně zpívalo moje moteta. Ale jinak jsem v Praze nemohl přerušit ceciliánskou a cyrilskou tradici, naopak bylo třeba na ně logicky navázat.

Vokální symfonie byla již na dóm v Praze zavedena Josefem Försterem a Karel Douša ji pietně zachovával. Sbor, který jsem zdědil, byl vynikající, ale trvaly potíže materiální. Byly funkce, které jsem zpěvákům musel platit ze svého. Tytéž nesnáze měla tehdy např. i Česká filharmonie. Což by nesloužilo ke cti národa, kdyby byl u sv. Víta 50ti členný stabilní sbor, o jehož vydržování by se nemusel starat dirigent, který je dokonale otráven, když místo studia partitur musí shánět zpěváky po všech sborových tělesech a nakonec je zaplatit ze své kapsy? Svatovítská kapitula prý měla osm miliónů na vázaných vkladech, když se r. 1945 vyměňovaly peníze. Co za to mohlo být krásných hudebních výkonů a kolik důležitých knih se za to mohlo vydat...

Moje působení u sv. Víta se dost kritizovalo. Je možné, že jsem někdy soustřeďoval své úsilí víc na Sdružení pro duchovní hudbu nebo později na konzervatoř, kde jsem měl výborný 30ti členný sbor, ale vždy mi záleželo na tom, aby náš výkon byl modlitbou. I když třeba technicky ledacos vázlo. Přiznám se, že jsou mi milejší nadšení hudební amatéři než blaseovaní profesionálové, kteří zpívají jen za peníze.

Můj repertoár u sv. Víta se skládal z bývalého Doušova plus několik novějších mší a několik polyfonních. Dlužno říci, že akustické podmínky u sv. Víta jsou sboru velmi nepříznivé; je-li kostel prázdný, zní sbor výborně, ale je-li dole příval cizinců, jak tomu bývá v létě, jsou výkony sboru skoro zbytečné. Řadu mší jsem dával s žesťovým kvintetem. To dobře odpovídalo architektuře katedrály. Smyčce v té velké prostoře zní filigránně, naproti tomu sbor a cappella se vždy uplatní.

Svatovítský sbor často hostoval u sv. Jakuba, kde bylo jeho umístění i umístění orchestru mnohem snazší. Tam znějí nejkouzelněji pianissima, jež u sv. Víta úplně zanikají. Ke sv. Jakubu jsem často chodil se svým konzervatorním sborem, který býval zván i do rozhlasu. Jednoho roku jsem nechal dirigovat u sv. Jakuba posluchače konzervatoře z posledního ročníku. Museli sami nacvičit chorál i polyfonii a výkon byl zároveň zkouškou z dirigování. To však pominulo k veliké škodě věci i posluchačů.

Po dobu 25ti let se mnou u sv. Víta spolupracoval prof. Antonín Janda. Když jsem přišel, choval se ke mně rezervovaně. Až později jsem se dozvěděl, že též kandidoval na místo ředitele kůru, zejména proto, aby dostal lepší byt. Skoro do smrti musel bydlet s kostelníky na Hradě ve věži Mihulce, jež byla sice obklopena Jelením příkopem, ale mizerně reprezentovala byt dómského varhaníka. Profesor Janda byl na jedno oko slepý, a na druhé viděl jen málo. To možná bylo příčinou, že byl hodně uzavřený. Jen náhodou jsem se dozvěděl, že je autorem několika mší. Ihned jsme jednu hráli a též dr. Hruška pokračoval se svatojakubským sborem v objevování jejich krás. Nejvíc se uplatnila Jandova mše „Staroslověnská“. Janda byl výborný improvizátor, měl tu neobyčejnou schopnost, že jeho improvizace se čím dál tím více rozvíjela, ač je obecným zjevem, že improvizátoři časem bývají spíše vyčerpaní. Profesor Janda byl zároveň ředitelem kůru v bazilice sv. Jiří. Tam zněly jeho skladby nejlépe, protože svatojiřské intimní prostředí nejlépe odpovídalo povaze jeho hudby.

Kvůli úplnosti bych se měl zmínit i o vlastních skladbách provozovaných u sv. Víta, ale ty se lépe ocení z většího časového odstupu.

Budou-li se přesně realizovat ustanovení Druhého vatikánského koncilu, vyvstanou nové kompoziční problémy a dosavadní chrámová hudba bude odsunuta na koncertní pódium. Doufejme, že to veliké kulturní bohatství zůstane nadále váženo a ceněno, neboť dobrý hospodář vybírá ze svého skladu „věci nové i staré“.

(vlastní vzpomínky Otto Alberta Tichého, dosud nepublikováno, uspořádala Tereza Sumová)

Festival Forfest Kroměříž 23. 6. 2009

Skladatel, varhaník a pedagog Otto Albert Tichý (1890 - 1973) byl 37 let ředitelem kůru v chrámu sv. Víta v Praze.

Autorka tohoto příspěvku, paní Tereza Sumová, je dcerou O. A. Tichého. Neúnavně v Praze usiluje o uvádění hudby svého otce, vyhledává a získává nové interprety; seznamuje zájemce

s partiturami a dokonce vlastními silami pořádá již 14 let vynikající hudební podvečery v sále B. Martinů na Malé Straně.

Skladby O. A. Tichého hráli již na těchto koncertech např. varhaníci Michal Novenko, Tomáš Flégr, Jaroslav Vodrážka, soubory Nostitz Quartet,, Piccolo coro a Piccola orchestra, Smyčcový orchestr Konzervatoře v Pardubicích, Smyčcový orchestr Konzervatoře v Praze, sbor Pražští pěvci i jednotliví hráči předních pražských orchestrů.

Díky dlouholeté snaze paní Sumové tak byly znovu provedeny i náročnější partitury

O. A. Tichého, např. Missa in honorem scti Alberti Magni, Concertino pro varhany a orchestr, Mariánský triptych, smyčcové kvartety, rozsáhlé mešní proprium Tui sunt caeli, pět sborových skladeb na text Tantum ergo a další liturgická díla. Paní Sumová také na vlastní náklady pořídila živé nahrávky všech realizovaných skladeb.

Hudebniny, nahrávky, dopisy a další materiály z pozůstalosti O. A. Tichého jsou nyní uloženy v Hudebním oddělení Národní knihovny v pražském Klementinu. (pozn. Jan Vrkoč)

 Tereza Sumová - Otto Albert Tichý /CZ/