Hned v úvodu tohoto textu se musím velmi omluvit – jeho dominantní většina totiž spadá na právě opačný pól, než jsou duchovní aspekty umění, tedy téma tohoto symposia. Bylo by jistě krásné pro nás pro všechny tvůrce pohroužit se do ryze duchovních sfér a věnovat se tvorbě a interpretaci. Bohužel – umění se ocitá v situaci, kdy bez radikální změny pohledu – zejména ze strany těch, kteří rozhodují o tocích peněz v našem státě – mu hrozí postupné vyklizení pozic ve prospěch komerčního pseudoumění. Cílem tohoto textu je proto nutnost upozornit na některé aspekty postavení umění v současné společnosti a zejména pak uměleckého vzdělávání jako nezbytné základny pro jeho další budoucnost v naší zemi. Přestože od sametové revoluce již uplynulo bezmála čtvrtstoletí, stále se – a žel, ne zřídka – setkáváme z názorem velmi blízkým pohledu marxisticko-leninské teorii o základně a nadstavbě, tedy o tom, že si na umění musíme napřed vydělat ve sféře ekonomických aktivit a poté – cituji jednu dosti známou osobu:“...vám platit ty vaše symfónie“. Ostatně blízko k této teorii má i náš bývalý prezident, když chtěl umění vystrčit na balkon, kde se o sebe postará samo. Je pozoruhodné, jak v těchto úvahách i z nich odvozených činech za Evropou pokulháváme – řekl bych spíš, že se vlečeme na totálním chvostu – a to i za zeměmi, na které jsme zvyklí pohlížet z řady hledisek poněkud shůry.

 Celá řada myšlenek a názorů, které v dalším prezentuji, je převzata z materiálů, ke kterým se Česká republika (v různé míře závaznosti) přihlásila - závěrů 2. světové konference UNESCO o umělecké výchově, která proběhla v roce 2010 v korejském Soulu a na které jsem měl možnost též vystoupit a následné Soulské deklarace, výstupů závěrečné zprávy Evropského programu pro kulturu a Bonnské deklarace z roku 2011- nebo jsou přímo materiály vlády – Koncepce účinnější podpory kultury a Koncepce státní politiky pro děti a mládež.

Pro úspěšný a vyvážený rozvoj společnosti je umění životně důležité a nezbytné, jediné totiž funguje jako kompenzace naprosto dominantního racionálního vnímání současného světa. A je to právě umění, které je schopno poskytnout ekvivalentní emoční i estetickou stránku vnímání a dohromady tak spoluvytvářet harmonický rozvoj člověka, dětí a mládeže v první řadě.

Umění a kultura jako veřejné statky produkují tzv. pozitivní externality pro společnost jako celek – ať již je jimi udržení kulturního dědictví pro budoucí generace, vzdělávací a kultivační efekty, posílení národní identity, vytváření inovačního potenciálu nebo prevence rizik – od různých forem kriminality a drogové závislosti přes sociální otázky a jejich řešení – např. zapojováním minorit a problémových komunit do uměleckých programů, vytvářením platformy pro komunikaci mezi minoritní a majoritní společností a v neposlední řadě i prevencí - v tom nejširším slova smyslu, jakousi prevencí „nelidství“. Přesto přezevšechno je umění u nás Popelkou.

Daleko lépe je na tom u nás věda a výzkum – a to navzdory tomu, že má s uměním tak mnoho společného. Umění i věda totiž hrají stejně zásadní roli v poznávání světa. A potřebujeme obojí – ostatně - jak uvádí Sheldon Richmond [1]:“...moje teze říká, že nestojíme před dvěma samostatnými obory, ale jde o interakci mezi uměním a vědou, která vede k analogickému rozvoji“.  Ještě zřetelněji se vyslovil T.G. Masaryk[2]:“Dílo umělecké je výronem zvláštního poznávání světa i pravím dále, že je právě tak samostatné a oprávněné jako poznávání vědecké“. Stěžejní je i možná interakce, kdy prostřednictvím uměleckého vzdělávání je aktivizována kreativita zužitkovávaná ve vědeckém poznávání. Jak říká Arjo Klamer [3]:„Civilizovaná společnost potřebuje kulturu a umění stejně jako vědu – jako zdroj vědění a kreativity“. Pro vyvážený rozvoj osobnosti jsou oba dva vzájemně se doplňující způsoby poznávání světa – vědecko-racionální a umělecko-emoční zcela nezbytné. Umberto Eco je přesvědčený, že věci můžeme poznávat buď prostřednictvím definic nebo prostřednictvím příběhů. Jen vyvážením obou způsobů v procesu vzdělávání dětí, mládeže i dospělých lze dosáhnout jejich plnohodnotného a harmonického duchovního rozvoje a připravenosti pro život. S plnou vážností je nutno vzít toto břímě na sebe – a to co nejrychleji, protože jak píše Weizsäcker [4]:“...sestylizovali jsme svou společnost takovým způsobem, jaký neodpovídá ani vnímání citovému, ani vnímání rozumovému. Následkem je rozklad citů a oněmění rozumu“.

Umění přirozenou cestou vychovává. Umělecké vzdělání poskytuje člověku skrze jeho vnímání další rozměr jeho bytí – a to i u pasívního přístupu. Nebojím se říct, že dělá člověka lepším, a to v celé řadě aspektů. Zkušenosti z rozvojových zemí, kde do uměleckých projektů byly zařazeny děti ze slumů a dalších rizikových prostředí, ukazují zásadní změny v jejich chování již v průběhu dlouhodobějších programů. Děti i dospělí dělající umění mají navíc ještě jednu zcela zásadní výhodu – nenudí se – a je prokázáno, že právě nuda je jedním z rizikových faktorů – ostatně předloňské „prázdninové“ události v Evropě to jen dokazují.

Ale málo známá a velmi významná jsou i fakta o obrovském přímém ekonomickém přínosu kreativního sektoru v rámci EU (studie The Economy of Culture in Europe), který má obrat větší než sektor např. potravin, tabáku nebo chemický průmysl, a v němž „umělecká díla tvoří zhruba třetinu celé hodnoty tohoto sektoru (Michael Hutter [5] z Technické univerzity v Berlíně). Je tedy zřejmé, že dotace do této sféry je v ekonomickém kontextu vysoce návratná a měla by se rekrutovat ze spojených prostředků rezortů, do nichž přichází příjmy, nikoliv pouze ze zdrojů MK a MŠMT. A příjmy z kulturních akcí plynou v duchu multiplikačního efektu, který umění vytváří, masivně do kapes služeb všeho druhu (cestovní kanceláře, doprava, hotely, taxislužba, kadeřnictví, pohostinství, aj), ale i prodejců zboží apod. Žádným jiným způsobem než přes státní rozpočet se však tyto zisky do umění nevracejí, a touto cestou jich proudí stále méně (viz klesající podíl MK) – na rozdíl od zisků výše zmíněných oblastí. Zkusme si jen představit příjmy Prahy, kdyby zde nebylo umění…

Celoevropsky se stále hledají cesty, jak zvýšit konkurenceschopnost, jak vychovávat

 výjimečně schopné lidi pro všechny oblasti, kdy jedním z hlavních atributů kvality

 takovýchto jedinců je mimořádně rozvinutá kreativita. Někdo je kreativní více, jiný méně.

Nicméně je prokázáno, že kreativitu lze aktivovat. A umění je pro to jedním z nejlepších

katalyzátorů. I z tohoto důvodu jsou v posledních letech ve světě (a už i v rozvojových

zemích) rutinně a samozřejmě využívány umělecké postupy a přístupy pro stimulaci

a rozvoj kreativity s pozitivními výstupy v oblastech od umělecké činnosti daleko

vzdálených - zejména v oblasti vědy, výzkumu a vývoje, sociálních vztahů, ale i ryze

podnikatelských aktivit, kdy umělci jsou rutinně bráni do projektových týmů v činnostech

s uměním nijak nesouvisejících. I této sféře byla věnována na Soulském zasedání mimořádná

pozornost. V ČR je tato možnost zatím velmi upozaděna a žádným způsobem nevstupuje ani

 do systému výuky ani není podporována. Možnosti rozvoje kreativity s využitím postupů

hudební improvizace a týmové kompozice sleduje i projekt Slyšet jinak, který již po více než

 10 let rozvíjí Pedagogická fakulta UPOL a Hudební fakulta JAMU, v posledních letech i

v rámci projektu Grantové agentury České agentury GA ČR r. č. 408/09/0121 Výzkum post-

indeterministických kompozičních metod: komponování v hudebních animačních programech

 a v hudební výchově. Výsledky dokazují úspěšnou cestu v této oblasti (více např. v 6)

Politika státu se vyvážeností obou výše zmíněných typů duchovního rozvoje člověka prakticky nezabývá, ve vzdělávacím procesu pak jen zcela marginálně.

A pak je zde ještě jedna věc – dle mého názoru zcela zásadní. Tou je zodpovědnost za budoucí duchovní vývoj generací našich dětí a vnuků. Mám teď na mysli zejména rizika obrovského boomu internetové komunikace a zábavy. Rozhodně nechci tvrdit, že v této sféře není celá řada aktivit, které kreativitu rovněž rozvíjí. Na druhé straně je samozřejmé, že internetové firmy sledují komerční cíle, potřebují, aby lidé u počítače seděli, pokud možno co nejvíce, a jejich zásadní strategií je ukazovat věci podobné těm, které uživatel chce vidět, které se mu líbí; stále více věcí je vám uděláno na přání, stále více se podbízí. Tak se paradoxně svět, který máme poznávat, stává naším odrazem. Lidé, ale zejména děti, stále více utíkají z reálného světa do virtuální reality, kde je vše tak, jak si přejí nebo se to dá pár stisky tlačítek udělat – a v nejhorším případě je zde vždy undo, cancel nebo exit... Nebude-li existovat pro jejich potěšení a zábavu alternativa, kdy budou něco samy – nejlépe vlastníma rukama – vytvářet, zkoumat a objevovat, budou zde zanedlouho celé generace „tlačítkových dětí“, jejichž kreativní potenciál bude velmi zúžený. A právě sféra umění je jednou z mála možností pro udržení kreativity jedinců v její mohutnosti a zejména šíři i do budoucna. Je chybou, že v analýzách NERVu není umění a kultura reflektována jako celek – z pohledu strategického významu, uměleckého vzdělávání ve všech jeho podobách ani zmíněných multiplikačních efektů a pozitivních externalit a není ani naznačena potřeba spolupráce resortů pro tuto oblast v souvislosti s integračními procesy ve společnosti.

Výše uvedenou mikroanalýzu potřebnosti umění pro budoucí generace a jeho vztah k vědě a výzkumu – či koexistenci obou – řešila společnost i v době minulé a jistě ne bezdůvodně zahrnovaly do své činnosti obě předchůdkyně Akademie věd v předválečném období - Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění i pozdější Česká akademie věd a umění (ČAVU) - i oblast umění, jak ostatně plyne i z jejich názvů. Rovněž pohled do zahraničí napovídá, že věda a výzkum a umění jsou pojímány dohromady – právě z důvodů uvedených výše v textu (stačí jen nahlédnout do sousedního Bavorska na tamní orgány (Bayerisches Staatsministerium für Wissenschaft und Kunst, Institut für Wissenschaft und Kunst et cetera).  Proto se naskýtá otázka, proč je v České republice nakládáno s uměním jako s Popelkou, jakoby stále platilo socialistické rčení o umění jako nástavbě – řečeno jinak – zábavě, a to navzdory výše uvedeným (a známým) faktům.

Přijmeme-li však tezi, že umění potřebujeme i v naší zemi, a že je skutečně pandánem vědy a výzkumu, pak hledejme podobné cesty k jeho financování, jaké fungují u výzkumu a vývoje. Je třeba se zamyslet, zda tzv. institucionální podpora na rozvoj výzkumných institucí nezpochybnitelně významného výzkumu, vývoje a inovací v ČR by neměla mít adekvátní paralelu v institucionální podpoře institucí uměleckých. Jde o to, aby existovala politická vůle – založená na neoddiskutovatelných, výše uvedených faktech – vzít např. zlomek ve výši několika procent z částky na institucionální podporu VaV a nasměrovat tuto sumu do oblasti umění. Tam by se rozdělovala analogicky jako je tomu u VaV (výkonnost měřená výsledky v RUVu (Registru uměleckých výkonů, který již funguje v rámci MŠMT jako ekvivalent RIVu) mezi umělecké instituce (opět analogie vědeckým institucím) splňujícím předem daná kritéria. Tím by do oblasti umění „přitékaly“ peníze ze zdrojů jiných, než jsou zdroje MK a MŠMT, které mají – ve střednědobém výhledu – stále klesat, zatímco podpora VaV se má alespoň držet na letošní úrovni i v dalších letech.

Domnívám se, že otázka zodpovědnosti za vývoj naší populace v kontextu výše uvedeného – dětí a mládeže zejména – ale i řešení řady palčivých problému současnosti prostřednictvím potenciálu umění a uměleckého vzdělávání je silnou politickou kartou, se kterou se prakticky nehraje, ačkoliv by byla pozitivně vnímána napříč voličským spektrem – ostatně jde o děti nás všech…

Prof. Ing. Mg.A. Ivo Medek, Ph.D.

rektor

Janáčkova akademie múzických umění v Brně