Jedním z mnoha technických vynálezů, které obohatily život na přelomu 19.a 20.století, byl Edisonův fonograf. Americký vynálezce si jej nechal patentovat již v roce 1877, širšího uplatnění se však jeho originálnímu technickému řešení dostalo až o několik desetiletí později a v poněkud pozměněné podobě. Zpočátku se ani nevědělo, čemu to bude vlastně sloužit. Sám Edison v záznamu zvuku dlouho viděl především pomocníka do kanceláří, takže o záznamu hudby v prvním plánu neuvažoval. Teprve s odstupem času se ukázalo, že z jeho vynálezu budou mít největší radost hlavně hudebníci a že vynález zařízení pro záznam a reprodukci zvuku znamená důležitý historický mezník velkého významu především kulturního.

O dějinách záznamu a reprodukce zvuku již bylo napsáno mnoho historických studií technického, nebo obchodního charakteru. Až teprve nyní, na začátku 21.století, tedy se značným časovým odstupem je však zřejmé, že závažné podněty vnesl i do oblasti hudebního myšlení.

Pro získání nadhledu, nezbytného pro osvětlení předchozí věty, bude dobré připomenout si nejprve jiný klíčový moment z dějin evropského hudebního myšlení, který vynálezu záznamu a reprodukce zvuku o několik set let předcházel, a který rovněž dějiny hudby zásadním způsobem ovlivnil. Jde o vynález notového písma. Proces jeho začleňování do výbavy evropské vzdělanosti, započatý na konci středověku, lze totiž chápat jako jakýsi předobraz, začleňování zvukového záznamu do prostředí hudební kultury století dvacátého. Na úplný začátek však bude třeba ještě připomenout si něco o hudbě samotné.

Žije v několika podobách. Její původní podoba je ta, kdy vzniká, zní a zaniká v čase jako specifická událost, kreativní a emotivní zvukový projev člověka. Jeden člověk, nebo více lidí současně zpívají, nebo hrají na hudební nástroje. Jde buď o projev předem připravený, podložený hlubokým studiem a dlouhodobě korigovaný muzikantskou praxí, nebo naopak o improvizaci hudebníka, tvořícího bezprostředně, pod vlivem okamžitého nápadu, či momentální situace. V těchto podobách hudba fungovala již od pradávna, v některých žánrových oblastech, jako je například hudba etnická, lidová, či jazz, tak funguje podnes.

Svoji druhou podobu získala hudba v Evropě ve středověku s vynálezem notového písma. Do fungování hudby se včleňovalo jen pozvolna. Nejprve ovládlo jen jeden z hudebních parametrů, parametr hudební výšky, a to jen v určitém, specifickém hudebním oboru, v hudbě provázející křesťanskou liturgii. Odtud se rozšířilo i do sfér dalších, světských a zdokonalovalo přitom svoje vyjadřovací schopnosti. Prvními zápisovými prostředky hudby zde byly velmi jednoduché grafické značky, vepsané do zpěvních textů, jakési mnemotechnické pomůcky, sloužící jen k připomenutí již známého nápěvu. Až teprve dlouhá staletí vývoje a hudební praxe nastolila současný grafický a symbolický systém zápisových forem, které jsou schopny v dostatečné míře postihnout všechny podstatné aspekty hudební struktury.

Notové písmo vzniklo proto, aby zachycovalo hudební struktury. A když už tu bylo a používalo se, začalo zpětně ovlivňovat hudbu samotnou. V té hudbě, která začala být notovým písmem zapisována, došlo k výrazným změnám. Vyjmenujme některé z nich: Základním prvkem hudebního uvažování se stal tón. Hudební praxe se rozdělila na dvě sféry, na tvůrčí a interpretační, přičemž notové písmo mezi nimi zaujalo funkci prostředníka, spojovacího mostu. Díky své písemné podobě hudba přestala již být jen něčím pomíjivým, co v krátkém okamžiku vznikne, záhy se zase ztrácí a po čem zůstane jen velmi neurčitý, těžko uchopitelný dojem. V hudební oblasti se začaly díky zápisu vytvářet stálé, na čase a na vnějších okolnostech nezávislé artefakty, svým způsobem obdobné hmatatelným výtvorům umělců jiných oborů, například malířovým obrazům, nebo sochařovým skulpturám. Již koncem 15.století se objevuje výstižný termín opus perfectum et absolutum. Je s ním spojováno jméno franko-flámského hudebního teoretika a skladatele Johannesa Tinctirise. Hudební opusy se začaly rozmnožovat tiskem a vydávat obdobně, jako literární díla. Hudebním tvůrcům notové písmo nabídlo možnost většího zapojení intelektu do jejich tvořivých snah. Hudební písmo umožňuje uvažovat o hudbě soustavněji, s větším rozmyslem a cílevědoměji, než dříve, nabízí skladatelům realizaci rozsáhlejších tvůrčích záměrů. Díky notovému písmu se hudba dopracovává k novým vyjadřovacím prostředkům. Z heterofonie prastarých hudebníku krystalizuje imitační polyfonie, z centrismu tonalita a funkční harmonie. Důležitým, velmi účinný stavebním nástrojem se stává tonální plán. Klasikům pomáhá vytvářet rozsáhlejší hudební plochy. Racionálně zaměření tvůrci hudby 20.století přicházejí se serialitou a multiserialitou, jako s prostředky rozšíření a zpřesnění vyjadřovacích schopností všech, i těch dříve málo využívaných hudebních parametrů.

A nyní můžeme konečně navázat tam, kde jsme skončili v prvních odstavcích této studie, u Edisonova fonofrafu a u jeho voskových válečků. Třetí podobu získala hudba totiž na přelomu 19. a 20. století právě nástupem záznamových a reprodukčních zvukových technologií. Rovněž ty, stejně jako dříve písmo, se do sféry hudby začleňovaly postupně a postupně byly zdokonalovány. Muselo dojít k mnoha technologickým proměnám, než se vývoj v oboru dostal do současného vyspělého stadia. Je tak pokročilé, že zvukový záznam v některých ohledech dokonce několikanásobně překračuje i rozlišovací schopnosti lidské sluchové percepce.

Nejprve zvukový záznam ovládl oblast lehčích hudebních žánrů. Bylo to ještě v době, kdy měl k technické dokonalosti dosti daleko. Nebývalý rozvoj lehčích žánrů v první polovině 20.století byl způsoben právě rozvojem záznamových a reprodukčních technologií. Patřilo tehdy k dobovému životnímu stylu poslouchat jazz a populární šlágry z gramofonových desek a prostřednictvím tohoto media sledovat vývoj na zábavné hudební scéně, která díky gramofonovému průmyslu získala globální rozměry. A zde, právě v tomto bodě lze nalézt jednu z prvních podstatných podobností zvukového záznamu a notového písma. To svého času od sebe oddělilo hudební tvorbu a interpretaci, přičemž větší závažnosti se dostalo hudební tvorbě. Nyní, na černých šelakových gramofonových deskách je tomu naopak, tvorba se s interpretací opět sbližuje. Pro běžného konzumenta zábavné hudby totiž obě sféry postupně splývají v jedno a do křesla nositele tvůrčí odpovědnosti usedá všemi uctívaný populární zpěvák, zatím co skladatel zůstává v pozadí.

Zhruba od poloviny minulého století je již patrný mimořádný význam zvukově záznamových a reprodukčních zařízení i pro oblast interpretačního umění hudby tak zvané vážné. Mnozí renomovaní hudební umělci se ještě na začátku 20.století k technice zvukového záznamu stavěli velmi rezervovaně. Vadila jim její nedokonalost. K zásadnímu obratu proto mohlo dojít až teprve v důsledku dalších technických zlepšeních. Subtilní, pomíjivé a dříve nezachytitelné interpretační výkony špičkových hudebních umělců se rázem staly zaznamenanými a všem snadno dostupnými hodnotami. Škoda, že vysoce kvalitní zvukový záznam nebyl k dispozici alespoň o jedno století dříve. Mohli bychom tak i dnes obdivovat legendární interpretační kreace třeba Lisztovy, Smetanovy, či mladého Otakara Ševčíka. Bezprostřední kontakt špičkových interpretů s kvalitní nahrávací technikou znamená i další významný přínos. Záhy se totiž stal účinným studijním korektivem. Kvalitativní úroveň interpretačního oboru se stala objektivně měřitelnou a začala proto výrazně stoupat.

Ve stejné době, tedy začátkem padesátých let minulého století, získala nejmodernější záznamová a reprodukční technika v hudební oblasti další, zcela novou funkci. Stala se nástrojem elektronické a konkrétní hudby. Manipulace se zvukem v tomto novém žánru se totiž neomezuje jen na samotný proces záznamu, ale je přímým činitelem tvůrčích uměleckých snah. Všechna zvuková technická zařízení se zde stávají specifickými nástroji umělecké tvorby a přebírají i většinu těch funkcí, které dosud plnilo notové písmo. Není zde proto ani zapotřebí přesně opakovat vše z předchozích odstavců.

Sám tradiční notový zápis se v této oblasti dokonce stává mnohdy zcela zbytečným, ani jeho role spojovacího mostu netřeba. Notovým písmem rozdvojené role hudebníků na skladatelskou a interpretační se i zde opět spojují v jedno, tak, jak tomu bylo již kdysi, před vynálezem notového písma. Práce se zachyceným zvukem relativizuje samotný pojem tónu. Jeho alternativou se stávají rozmanité zvukové útvary, často nepravidelného průběhu. Několikanásobná zpomalení záznamu rozevírají krátké okamžiky a otvírají tak lákavé cesty do zvukového mikrosvěta, naopak několikanásobná zrychlení vytvářejí jedním rázem z dlouhých vnitřně členěných frází jen krátké bodové útvary, stručné tečky. Hudební tvorba se zde ovšem neobejde bez poněkud modifikovaných tvůrčích postupů. Hudebník proto musí nejprve zvládat některé, převážně technické obory. Odměnou mu je však nabídka netušených výhod. Až neuvěřitelně snadno totiž nyní může realizovat některé náročné kompoziční úkony a tvůrčí operace, které byly v oblasti psané hudby vždy podmíněny důkladnou profesionální průpravou a mimořádným pracovním soustředěním. Transpozice, augmentace, imitace diminuce račí pohyb, inverze, vrstvení, jsou zde jen otázkou vhodně zvoleného kliknutí myší. Základní vklad, tedy invenci a poctivou tvůrčí práci však ani zde žádná technika nenahradí.

 PhDr. Vojtěch Mojžíš – České muzeum hudby Praha /CZ/