PhDr. Vojtěch Mojžíš /CZ/ – composer, Czech Museum of Music Prague

 

 

 

Sdružení Přítomnost

-          stopa hudebního spolku v dějinách české hudební kultury

 

Rozmanitost cílevědomě kultivovaného hudebního života lze bezesporu zařadit nejen mezi nejvýznamnější ukazatele kulturní vyspělosti společnosti, ale i, vyjádřeno obecněji, mezi významné ukazatele hodnoty její duchovní identity.

 

K projevům tohoto kultivovaného hudebního života společnosti u nás již od poloviny 19. století patří činnost hudebních spolků nejrůznějšího zaměření. Na příkladu jednoho z nich, sdružení Přítomnost, bych chtěl nyní tyto závěry doložit.

 

Pozvolná demokratizace společenského dění v monarchii, která u nás pokračovala i v období 20. a 30. let minulého století, tedy v již v samostatné Československé republice, umožnila vznik četných kulturních institucí, založených na občanském principu.

 

K již tradičním hudebním spolkům, které působí v Praze, patří bezesporu Hudební odbor Umělecké besedy. U jeho zrodu v polovině 19. století  (byl založen roku1863) nestál nikdo menší, než Bedřich Smetana. V období zrodu samostatné Československé republiky, tedy ve dvacátých letech dvacátého století, již měla Umělecká beseda za sebou hezkou řádku hodnotných sezon. Pořadatelské aktivity v oblasti hudebního provozu v té době již se značnými zkušenostmi vykonával rovněž  Český spolek pro komorní hudbu (založen roku 1894). Postupně však začaly vznikat i další hudební spolky, které se více orientovaly na současnou tvorbu. Na předním místě je zde možno jmenovat Spolek pro moderní hudbu, který byl v Praze založen v roce 1920 s cílem propagovat moderní hudbu (Ostrčil, Štěpán, Axman, Suk, Jirák, Vomáčka, Hoffmann, Talich… . ). Klub českých skladatelů byl v roce 1921 založen jako spolek výlučně stavovský (Foerster, Suk, Křička, Jirák, Šín, Hába…). V roce 1922 vzniká v Brně na podobném principu Klub moravských skladatelů s výraznou Janáčkovou osobností v čele. Mezi další spolky tohoto typu, vzniklé v Praze, je možné zařadit spolek Nezávislí. Byl založen v roce 1921 a do jeho čela se jako předseda postavil Václav Kálik.  Záboj Bláhy-Mikeš se stal předsedou dalšího spolku, který nesl název Několik (byl založen v roce 1922), v čele spolku Přátelé hudby Ostrčilovy stanul Jindřich Hybler, skupinu Odkaz - vedl od jejího založení Bohuslav Taraba.

 

Na sklonku roku 1924 vyvrcholily snahy po spojení posledně jmenovaných spolků v jeden celek a tak vznikl spolek nový, který dostal název Přítomnost.  Za předmět své činnosti si stanovil vedle pořádání koncertů se soudobou tvorbou i kultivování hudební interpretace v oblasti soudobé hudby a rozvoj odborné publicistky. Od roku 1924 vedl Přítomnost jako předseda Záboj Bláha-Mikeš (dalšími předsedy byli: Bohuslav Taraba, Vojtěch Bořivoj Aim, Vladimír Polívka), významnými členy v raném období byli Karel Hanf, Václav Kálik, Karel Konvalinka, Josef Stanislav, Bohumil Špidra, Jan E. Zelinka, Felix Zrno. Aktivita nového spolku byla již od začátku značná. Jen do roku 1934 bylo na jeho koncertech provedeno 221 skladeb od 61 českých skladatelů a 75 skladeb od skladatelů zahraničních. Hlavní tiskovou tribunou spolku se od roku 1930 stal časopis Česká hudba, dlouhodobým tiskovým orgánem Přítomnosti se však stal až časopis Rytmus, na jehož stránkách byly prezentovány nejen muzikologické analýzy, ale i recenze koncertů, zejména těch Přítomnostních, tedy nově vznikající hudební tvorby.

 

Ideový a koncepční vývoj sdružení nebyl nikdy idylicky jednoduchý, rozhodně ne přímočarý.

Již od počátku docházelo mezi členy k četným názorovým diskusím, ke tříbení uměleckých směřování. Z hlediska estetického se nejprve vyvíjel dosti tradicionalisticky. Proti tomu však záhy vystoupil například E.F.Burian a z Přítomnosti proto vystoupil. Ještě v meziválečném období však došlo v Přítomnosti v tomto ohledu k zásadní proměně. Událo se tak zejména na základě podnětů skupiny okolo agilních členů Karla Reinera a Aloise Háby. Tato nová platforma se prosadila při přípravě koncertní sezony 1933-1934, v níž se podařilo uskutečnit avantgardně zaměřený koncert s Hábovou mikrointervalovou hudbou. Sdružení Přítomnost se díky tomu stalo nositelkou nových tvůrčích trendů a role tradicionalistů se byla odsunuta na vedlejší kolej.

 

V průběhu nelehkých let Druhé světové války, bylo třeba vyrovnat se s tvrdými rekcemi fašistické diktatury. Byla to doba boje mnohem zásadnějšího, než tříbení estetických názorů, šlo o samotnou lidskou existenci. Vše to, co dnes chápeme  pod pojmem avantgarda muselo jít stranou. Samotný název sdružení proto přestal být užíván a místo něj se hovořilo jen o Sdružení pro soudobou hudbu. Mnozí umělci, nonkonformní členové Přítomnosti, se dostali na index (například Alois Hába, zejména pro svůj nekonvenční vyjadřovací jazyk - mikrointervalovou hudbu, Jaroslav Ježek proto, že emigroval, Josef Stanislav a další). Někteří  museli čelit nám dnes naprosto nepředstavitelným lidským příkořím (Karel Ančerl, Emil František Burian, Karel Reiner), někteří válečná léta dokonce vůbec nepřežili (Vít Nejedlý, J. Vojáček, Z. Němec, J. Teklý). Avšak v neproblematické rovině činnosti se Přítomnosti tehdy dařilo. Místo Aloise Háby se v té době předsedou stal Vladimír Polívka, po něm pak Otakar Jeremiáš, v místopředsednické funkci mnoho práce udělal Iša Krejčí a nastupující Jan Hanuš. Koncerty byly na kvalitativně i kvantitativně dobré úrovni.

 

Léta poválečná, čas společenského vydechnutí s odvážnými plány, se zprvu všem jevila jako slibný start. Sdružení se ihned vrátilo ke svému původnímu názvu Přítomnost, do jeho dramaturgie se vrátily avantgardní tvůrčí směry (například mikrointervalová hudba se dostala na koncerty Přítomnosti jako jedna z prvních – 16.3.1946) do činnosti se opět zapojili za okupace persekvovaní skladatelé (zejména Karel Reiner), organizace sdružení se postupně dostávala do rukou tehdy mladších talentovaných osobností, plných tvůrčího i organizačního elánu (Jan F.Fischer, Ivo Jirásek, Jan Hanuš, Jiři Pauer, Štěpán Lucký, Karel Husa, Jan Rychlík a další). Předsedou i nadále zůstává Otakar Jeremiáš, po jeho boku se však stále více aktivizuje Jan Hanuš.

 

Tento světlý nový vzestup Přítomnosti však brzy ztratil na dynamice. Dostavila se návštěvnická krize, mecenáši se odvrátili, zhoršila se finanční situace sdružení, v důsledku čehož došlo k omezování počtu koncertů. Bylo třeba sáhnout i k razantnějším úsporným opatřením (poslechy hudby ze záznamu namísto koncertů). A pak přišly únorové událostí roku 1948. Jednotná direktivní státní kulturní politika tehdy nastupující totality komunistického typu nezávislému spolkovému životu a zejména pak umělecké pluralitě rozhodně nepřála. Idea svobodomyslně koncipovaného uměleckého spolku byla totiž až příliš vzdálena představám stranických ideologů, kteří podle Sovětského vzoru začali i u nás autoritativně prosazoval ideu takzvaného  socialistického realismu a jednotného centrálního řízení kultury. Kritickou se stala jubilejní 25. koncertní sezona 1948 - 49. Na schůzi výboru Přítomnosti, který se konal 6. 12. 1948, byl přečten přípis Ústředního akčního výboru Národní fronty. V němž bylo výboru Přítomnosti doporučeno, aby zahájil jednání se Syndikátem českých skladatelů o „splynutí…“. Na 24. 6. 1949 byla svolána valná hromada sdružení. Jiří Pauer na ní  přečetl za Akční výbor Přítomnosti dopis, ve kterém se oznamuje , že Přítomnost vplyne do Svazu čs.skladatelů.

 

Na následujících 40 let pak Přítomnost de facto přestala  existovala. Dozor nad veškerými aktivitami v  hudební oblasti ve státě, který se označoval za lidovou demokracii, si autoritativně přisvojily složky podřízené centralistickým strukturám Komunistické strany Československa. Někteří tehdejší členové Přítomnosti se v intencích představ nových vládců přeorientovali na nové společenské struktury a na nové, konjunkturální tvůrčí směry (zejména na tak zvaný socialistický realismus). Někteří, kterým to nebylo pochuti, se stáhli do ústraní, nebo se odmlčeli. Někteří začali tvořit do šuplíku, jiní si raději našli své místo v cizině (Karel Husa).  Povědomí o sdružení Přítomnost se postupně ze společnosti zcela vytratilo, takže brzy zůstalo pouze v hlavách pamětníků starých časů a zasvěcených hudebních historiků. Přítomnost se stala historickým tématem, vhodným již jen k muzikologickému bádání. Skvělou, zejména z faktografického hlediska fundovanou práci o dějinách Přítomnosti do roku 1949 napsala muzikoložka Milada Ladmanová. Její práce, ač objednaná Českým hudebním fondem ještě v předlistopadovém období, nebyla ve své době publikována. Teprve dnes, když nám ji autorka dala k dispozici, se k ní můžeme obracet, jako k cennému zdroji důležitých informací o sdružení Přítomnost, o tomto velmi významném segmentu našich novodobých hudebních dějin. Poutavým textem, souvisejícím s tématem jsou autentické vzpomínky přímého účastníka dění v Přítomnosti v letech 1945 - 1949, skladatele Jana F.Fischera. Nejde o systematickou faktografii, ale o osobní, mnohdy i emocionálně zabarvené kapitoly, obsahující však některé velmi konkrétní detaily, které například dokreslují dobu poúnorového zániku. Fischerova Paměť byla na pokračování uveřejněna v Rytmu (ročník 2006, č.1 a č.2), k dosažení je rovněž na webových stránkách Přítomnosti (www.Pritomnost.org). 

 

 

 

Politický převrat v listopadu 1989 se stal podnětem k celospolečenskému přerodu. Nejen tomu politickému, ale i kulturnímu. Naskytla se možnost znovu nastolit ideovou i tvůrčí rozmanitost v oblasti umělecké tvorby, vytvářet, nebo obnovovat organizační struktury různorodých autonomních uměleckých aktivit. Události tehdy nabraly velmi rychlý spád. V oblasti organizace hudební ho života došlo nejprve ke zrušení starých centralistických struktur. Na základě jednání mimořádného sjezdu, který se konal 6. a 7. února 1990, tedy zhruba dva měsíce po 17. listopadu, byl zrušen Svazu českých skladatelů a koncertních umělců, jehož předsedou v té době byl skladatel Jiří Dvořáček. Hlavním motivem tohoto aktu byla nejen snaha po okamžitém odklonu od již zmiňovaného centralismu v oblasti kulturní politiky ale i od nepravostí, kterých se v uměleckých institucích minulého období dopouštěli prominenti totalitního režimu. Bylo pak již   jen otázkou času, kdy někdo přijde také s nápadem obnovit sdružení Přítomnosti. Muzikolog Jan Ledeč měl v hlavě představu, že by se nástupnickou organizací zanikajícího svazu mohla stát organizace podobná koncem 40. let zaniklé Přítomnosti. Nástupnictví mělo podle Ledečova návrhu spočívat zejména v tom, že by byly nadále již pod hlavičkou Přítomnosti pořádány dříve hojné Svazové koncerty s novou tvorbou, že by bylo obnoveno vydávání někdejšího přítomnostního časopisu Rytmus. Tato varianta však širší odezvu nenalezla a jako vhodnější řešení tehdejší situace byl přijat návrh, vytvořit na troskách SČSKU novou, specificky následnickou organizaci, kterou se stala Asociace hudebních umělců a vědců. Lví podíl na jejím konstituování měl tehdy skladatel Jan Hanuš. Budoucnost ukázala, že tato zvolená cesta byla správná. Díky ní totiž bylo možné snadněji a přehledněji začít s postupným odstavováním starých "svazových struktur" z hudebního života (tady hlavně vadil zažitý neduh uplynulých let, že totiž nesporně vždy a všude měli přednost a výhody držitelé stranických legitimací) a současně zachovat to dobré, co po Svazu zůstalo (zejména rutinní zkušenosti aparátu Svazu s aktuálním stavem koncertního života, jeho vazby a kontakty na aktivní hudebníky všech profesí). Nejen Přítomnosti, ale i dalším projektům obdobného charakteru se tímto čistým řešením naskytla po letech téměř jedinečná příležitost vrátit se k vlastním opět samostatným krokům a navázat tak na své vlastní, původní, kdysi přetrhané kořeny. 

 

Koncem čtyřicátých let zrušenou Přítomnost se ale nepodařilo obnovit ihned, ze dne na den. Nějakou dobu to trvalo, takže výsledky se dostavily až o rok později. Obnovovat, nebo vytvářet něco nového, i když zde bylo na co navázat, je totiž mnohem složitější, než jen rušit a bourat. Nejprve se zaktivizovala skupina nadšenců z řad bývalé Přítomnosti, kteří to všechno dali do pohybu. Musely být sepsány a schváleny nové stanovy (6. 2. 1991) a teprve až potom, 26. 2. 1991 se mohla konat ustavující valná hromada. Předsedou byl na ní zvolen Jan Hanuš, který měl s Přítomností dostatek vlastních zkušenosti jako její člen a funkcionář již z doby před zrušením. Do funkcí místopředsedů byli nominováni skladatelé Ivo Jirásek a Jan F. Fischer.  Z celé řady dalších osobností v jejich blízkosti tehdy stáli skladatelé Zdeněk Šesták, Václav Riedlbauch, Viktor Kalabis, Štěpán Lucký, muzikologové Jan Ledeč Milada Ladmanová, manažér Ivan Englich. Nejdůležitějším oborem obnovené činnosti sdružení zůstalo organizování hudebního života.  Svoji veřejnou činnost zahájila obnovená Přítomnost ve středu 10. dubna 1991 v Janáčkově síni Českého hudebního fondu v Praze, Besední 3 besedou se skladatelem Karlem Husou. Koncertní sezona 1991-1992 se stala dalším, v pořadí již 26. ročníkem Přítomnosti, navazujícím na útlumovou 25. sezonu z roku 1948 – 49, začal znovu vycházet časopis Rytmus.

 

 Již od počátku se zde dá hovořit o téměř velkolepém návratu. Záhy došlo ke zformování početné členské základny a kolektivu příznivců v podobě početného abonentního publika.  Významným poúnorovým hudebním emigrantům jak z řad skladatelů, tak i interpretů bylo nabídnuto čestné členství (v USA žijícímu skladateli Karlu Husovi, klavírnímu virtuosovi Rudolfu Firkušnému, dirigentu Rafaelu Kubelíkovi), zainteresovány byly i čelní osobnosti soudobého domácího interpretačního umění mladší generace(Jiří Bělohlávek, Ivan Ženatý). Vše to fungovalo, obdobně jako v dřívějších dobách, na principu dobrovolné, nehonorované práce aktivních členů, kteří tuto svoji práci pro Přítomnost vždy považovali za svoji stavovskou povinnost a čest. V současné době něčím zcela jiným je ovšem práce administrativní povahy. Vyžaduje specifické manažerské zkušenosti a profesionální školení. Byla na ně proto najata, nebo, lépe řečeno Ivo Jiráskem přemluvena paní Ivana Goldsteinová, neboť se o ní vědělo, že má cenné zkušenosti jak s hudebním managementem, tak i s příslušnou administrativou. Byla navázána spolupráce s agenturou Pater´s Dance Center.

 

Důkazem toho, že se věci pozvolna začaly dostávat do normálu bylo i to, že se mezi skladateli opět začaly vézt akademické debaty, soustředěné na otázky převážně  estetického charakteru, zejména pak na ty, které se dotýkají stylové orientace nové tvorby, modernismu a konzervativismu. Diskutující však již nyní, na rozdíl od doby totality, svoje stanoviska nemuseli (anebo ani nemohli) schovávat za nějaká ideologická klišé, která nyní rázem ztratila půdu pod nohama.

 

Předsednictví Jana Hanuše trvalo celá dvě volební období, od února 1991 do února1994. Hanušovým nástupcem se stal skladatel Ivo Jirásek, za Hanuše dělný místopředseda. V únoru 1997, po valné hromadě a po volbách Ivo Jiráska vystřídal již v pořadí třetí polistopadový předseda Přítomnosti, jímž se stal  skladatel Jan F.Fischer. Jednatelem v jeho týmu byl muzikolog Jan Ledeč, o propagaci se velmi úspěšně staral skladatel Zdeněk Šesták, pokladníkem byl Václav Riedlbauch, zapisovatelkou Milada Ladmanová, ekonomickým a provozním poradcem a současně i zvukovým mistrem, který pořizoval zvukové nahrávky koncertů, se stal Ivan Englich.

 

V únoru nadcházejícího roku 1998 Jan F.Fischer ze své funkce odstoupil.  Jeho odstoupení bylo důsledkem více okolností, mezi něž lze zahrnout zejména faktor generační. Jeho působnost se začala pozvolna projevovat již v sezonách předchozích. Generace, která v Přítomnosti pracovala již v letech poválečných a která se zasloužila o její revitalizaci v roce 1991, přišla pozvolna do let, kdy člověk přirozeně ztrácí fyzické síly.  Bylo proto třeba neprodleně začít aktivně vyhledávat nástupce v mladších generacích umělců, kteří by si Přítomnost, tento hodnotný, dobře rozpracovaný a fungující projekt vzali za svůj a kteří by v něm pokračovali.

 

Ukázalo se však, že to není tak lehký úkol, jak by se mohlo na první pohled zdát. Čtyřicetiletá přestávka totiž vytvořila jakousi bariéru, která v řadách spolku neumožnila pozvolný generační přechod a přirozený vývoj, kopírující evoluci celospolečenskou. Mladí umělci se do Přítomnosti    příliš nehrnuli, i když nabídkami na provedení skladeb nepohrdnul nikdo z nich. Tento vzkříšený organizační koncept totiž pochází z doby již dávno minulé, kdy ještě nebyl takový pracovní shon, kdy nadšencům nevadilo, že práce pro spolek nepřináší okamžitý a hmatatelný osobní profit, kdy bylo možné poradit si se vším při práci i bez profesionálního manažérského zázemí. Výrazně se za těch 40 let útlumu změnilo společenské klima. Dostavilo se něco, co mnozí od polistopadového přerodu vůbec nečekali, zejména značné kulturní znecitlivění. Přišla únava z přívalu stále nových podnětů a nepřeberného množství nabídek všeho druhu a všech úrovní hodnot. Všude, a tedy i v kulturní sféře, se začala šířit nadměrná komercializace. Celkově lze hovořit o výrazném odklonu od intelektuálně náročnějších aktivit v oblasti umění. Lidé se chtějí především bavit a moderní společenské prostředí s dříve neznámým světem nových medií a komunikačních technologií jim k takové zábavě nabídlo možností dostatek.  Oblibu si v nové době získávají snadněji takové multimediální formy umění a uměleckého vyžití, kde je zpravidla od každého něco, ale nic z toho nejde pořádně do hloubky. Introvertní absolutní hudba, kterou skladatelé okolo Přítomnosti nejčastěji přinášejí, do této kategorie rozhodně nepatří.

 

S tím vším se tedy musela nová Přítomnost začít postupně vyrovnávat. Za nesporný úspěch lze označit především fakt, že se včas našli pokračovatelé. Dalším předsedou Přítomnosti se na valné hromadě 7. 4. 1999 stal muzikolog a sbormistr Boris Kobrle, člověk již z mladší generace. V předsednictvu Přítomnosti v jeho týmu čteme jména Jindřich Feld, Radek Rejšek, Jan Machat, Jan Ledeč, Ivan Ženatý, Ivan Englich, J. Kubita, Afrodita Katmeridu, Věra Čermáková.

Když Boris Kobrle po roce na předsednickou funkci abdikoval, nastoupil na jeho místo Pavel Trojan. Stal se v polistopadové Přítomnosti již pátým předsedou. Ve funkci byl celých 6 let, tedy až do roku 2006. A po něm následovali další, Eduard Douša, Oldřich Semerák, Vojtěch Mojžíš.

 

To již jsme ale v živé současnosti. Její rozbor a hodnocení si však vyžaduje jiné formy bádání a hodnocení, přesahující možnosti této studie.