Představme si hru. / pro kolokvium v Kroměříži /

Má jediné pravidlo: musíme ji hrát.

Na první pohled se zdá, že to znamená až příliš volnosti v pravidlech, aby to vůbec byla hra.

Na druhou stranu to vypadá, že hra je nádherně volná, v ničem nás neomezuje, může ji hrát kdokoli, kdo se o ní doví.

Je to lidová, nebo, chcete-li, demokratická hra.

Možná tuto hru však hrají i ti, kdo se o ní v životě nedoslechli.

Možná ji hrají o to lépe, oč méně tuší, že ji hrají.

A když se pak o hře doví, nepokazí se tím hra?

A naopak někdo si myslí, že hru hraje, a ošklivě se plete.

Někdo se může dokonce domnívat, že rozhoduje, jestli hru hrají ostatní.

Anebo jak ji hrají.

Dá se vůbec říci, že ji někdo hraje lépe a někdo hůře? Když ji hrají, začnou hru umět.

Možná právě to je chyba.

Dá se hrát jen trochu? Nebo optimálně? Lze přehrávat nebo podehrávat?

Poznáme sami, že hru hrajeme?

Jedině asi podle radosti ze hry. Případně starosti.

Jak ale hráči poznají, že radost, kterou právě mají, je ze hry a z této hry?

Možná budou mluvit o čemsi, co je ještě pod tím, o „pocitu hry“.

Objeví se ale další, kteří pocit hry nikdy nezažili, ale navléknou si do něho jiný pocit a budou také umět mluvit o jakémsi čemsi podtím, o pocitu hry.

Dokonce jejich řeč může být přesvědčivější, protože skutečný pocit hry je tak efemérní, že nestojí málem za řeč. Když si k němu nebo místo něho něco vymyslíme, bude to znít líp.

Měli by se tedy spolčit všichni, kdo hru hrají, aby uchránili její čistotu.

Starost o čistotu způsobí, že se začneme dělit kvůli hře na dvě skupiny.

I když sami s jistotou nevíme, jestli hru hrajeme, budeme se muset k hraní veřejně přihlásit, abychom předešli nedorozumění.

Přihlášení budou mít na hru jakoby licenci, přednostní právo ve výkladu hry.

Jenže kdoví, jestli ji náhodou lépe nehrají ti, kdo ji nehrají. Není řečeno, že hra se musí hrát tím, že se k ní přihlásíme. Můžeme ji hrát i tím, že ji ignorujeme. Hrát hru tím, že ji nehrajeme, může být dokonce intenzívnější.

Začnou se rozlišovat jedni, kteří ji nehrají, a tím ji hrají, a druzí, kteří ji opravdu nehrají. Ti první budou ovšem tvrdit, že právě oni ji opravdu nehrají.

Můžeme bránit jedněm, aby hru hráli nebo druhé do hry nutit?

Mimochodem, jak člověk, který hru hraje, pozná, že z ní na chvíli vyskočil?

Možná se z té hry nedá vyskočit. Hrajeme ji, ať chceme či nechceme.

A také ji možná někdy – tu na okamžiky, tu na dlouhá období – přestáváme hrát.

Možná se ani nikdy nedovíme, že jsme ji někdy na okamžik nebo napořád hrát přestali.

Ale taky je možné, že hru zrušíme jednoduše mávnutím kouzelného proutku.

Rušíme hru každý sám za sebe? Nebo ji zruší ten, kdo rozdával?

Skutečně je možné, že hra má taky konec. Nejen naše hraní, ale hra sama.

Pak než to, jak jsme si hráli, začne být důležitější, jestli jsme nakonec vyhráli.

Kdybychom znali konec, asi bychom hráli trochu jinak, účelověji.

Mohla by se též ukázat různá překvapení, jako že ve skutečnosti o hru nešlo a vítězem se stane ten, komu o ni šlo nejmíň.

Anebo, že hra byla naprosto nesmyslná, ale vyhraje ji ten, kdo to věděl, a přesto hru zaujatě hrál.

My ale ani nevíme, jestli chtít takovou hru vyhrát. Nemusí být o co stát.

Vítězství v této hře může být jen jedno z metavítězství v jedné metahře, a konce těchto her nedohlédneme.

Možná vítězstvím je právě to, že nahlédneme, že hra pokračuje. I když možná úplně jinak.

Nebo vítězství znamená, že máme od dalšího hraní pokoj.

Může jít o hru, která se hraje od nepaměti.

Bude to snad to jediné, co nás všechny, kdo jsme kdy byli, spojuje.

Ale co nás to spojuje? Co to je za „fakt“?

My nemůžeme vyloučit ani, že hra začíná každým okamžikem. A s ním taky končí.

Pak by bylo důležité hru vůbec stihnout. Bude potřebné vyvinout si zvláštní pohotovost ke hře.

O to víc je potřeba mít na mysli původní pravidlo.

Když hrajeme podle původního jediného pravidla, tak další pravidla neexistují. I když nevíme: možná existují, jen my se o nich nedovídáme.

Vždycky se objeví někdo, kdo řekne, že zná další pravidla.

Možná, že zná, ale jak pozná, že jsou právě k této hře.

Možná někdo zná další pravidla, ale přesto hru nehraje.

Někdo může mít sen, ve kterém se další pravidla objeví. Po probuzení se ukáže, že se nedají uzavřít do slov.

Možná někdo provede pokus, jak pravidla vyjádřit beze slov. Takový pokus může znít jako hudba.

Ale třeba někdo další nebude usilovat o vyjádření dalších pravidel, a zkusí si hrát pouze s původním prvním pravidlem.

I tato snaha může být jako hudba, i když to zřejmě bude hudba úplně jiného druhu.

V každém případě bude blíž hře.

Někdo by se zeptal, jestli hraní hry neznamená právě to, že jí každý za sebe dáváme pravidla.

Dávání pravidel nepodléhá jinému pravidlu, než že musí způsobovat, že hru hrajeme.

Budou proto možná velmi různá, plná paradoxů a individuální.

Možná nejsme než zařízeními na generování individuálních pravidel, díky jimž zrovna my jsme mohli hru doopravdy hrát.

Dohromady představujeme banku všech možných variací a permutací osobních pravidel.

Pokud ale platí, že je jen jedno pravidlo, pak by se kolem hry mohly uznávat všechny možné možnosti a okolnosti, avšak jen dokud se nezkondenzují do úrovně pravidla.

Musíme však počítat i s možností, že neexistuje ani první pravidlo.

Nebo existuje, ale je mnohem volnější nebo přísnější, než jsme si kdy dokázali představit.

Nebo nám lžou a pravidlo zní přesně opačně.

Má s naší hrou něco společného hra, která má také jediné pravidlo, a sice, že se hra nesmí hrát?

A musíme počítat i s možností, že vůbec nejde o hru, že to není hra. Je to prostě jen něco, pro co nemáme ani jméno a čehož přirozenost nám uniká. Prakticky nic.

Může být i úplně jedno, co to je, rozhoduje náš základní souhlas s něčím, byť nevíme s čím. Že v zásadě jdeme do toho – na rozdíl od toho.

Jsou z nás tak voliči; volíme hru, nebo alespoň volbu, na rozdíl od ostatních, kteří nic.

Můžeme podléhat podezřením, že hra mohla být vytvořena omylem nebo nekalým záměrem a usiluje zatáhnout do sebe lidi, kteří pak nebudou mít čas na normální život.

Tyto paranoické představy se taky mohou ukázat jako reálné a důvěra ve hru jako fatální naivita.

Nebo je to celé legrace. Je to jen hra, kterou se má jako jinými hrami zabíjet čas.

Skutečně, je něco, co není touto hrou? Možná by nás to zbavilo starostí o hru, mohli bychom ji vypustit a prostě jenom žít.

Taky je možné, že hra je až současný vynález. Možná se staří obešli bez hry, že to měli nějak přímo. Že to dělali – ne, že by pouze hráli.

Ale co by pak bylo to, co dělali? Proč to neděláme? Rovnou! Proč potřebujeme hru?

 

 Prof. Vladimír Kokolia – Akademie výtvarných umění v Praze /CZ/