Moje letošní prezentace na Forfestu má zvláštní souvislosti, na něž bych chtěl upozornit. Skladba Impetus, meditace pro kytaru, která zde dnes v podvečer zazní v prvním provedení, byla dokončena teprve před několika týdny, ač jsem ji promýšlel a připravoval se na její kompozici již několik let. Podnětem k jejímu vzniku byla výzva amerického kytaristy Williama Feaslyho, který již zde v Kroměříži jednu moji kytarovou skladbu před léty interpretoval.  Bylo to Slavkovské slunce, meditaci pro kytaru, skladba inspirovaná geniem loci mého domova, krajiny slavné bitvy tří císařů, která se nachází zde na Moravě, na půli cesty mezi Slavkovem a Brnem. Ideu té skladby je možné slovně formulovat jako kontrast tragického životního osudu jednoho prostého člověka, řadového vojáka, umírajícího na bitevním poli v soukolí pathosu velkolepé závažné historické události, Napoleonova válečného konfliktu se zbytkem Evropy, který se udál na počátku 19. století.

Mimohudební, do značné míry filosofické, náměty v oboru komorní hudby jsem si oblíbil. Jeví se mi jako přínosné, jako dobrý zdroj tvůrčí inspirace. Rozhodl jsem se proto na této cestě pokračovat a udělat si z ní svoji tvůrčí metodu. Tak tedy vznikla má nová skladba pro Forfest s jeho senzitivním prostředím, a konkrétně pro pana Feaslyho, pro mne osvědčeného a velmi sympatického interpreta ze zámoří. 

V případě skladby Impetus však nejde o tvůrčí reakci na nějakou závažnou historickou událost, ale o tvůrčí reakci na výtvarné dílo, na obraz Václava Vaculoviče s názvem „Tvá spalující výheň“. I ten, ač je dílem abstraktním, má svůj vlastní, konkrétní inspirační zdroj. Podle výtvarníkova sdělení sahá do dávné minulosti křesťanské Evropy a je spojen s hlubokým spirituálním prožitkem.

Nesoustředil jsem se zde proto primárně na výtvarnou, vizuální působivost předlohy a hudbou neusiluji o její mechanické přetlumočení do světa tónů, i když právě tuto metodu jsem si již v minulosti několikrát vyzkoušel a dobře se mi osvědčila. Zde jsem vsadil na významovou stránku předlohy. Za kompoziční východisko jsem si zvolil rovinu obecných pojmů a významů, které jsem si z obrazu odvodil. Jde o některé z mnoha axiomat, která nám zanechala intelektuální tradice evropských dějin a která bezprostředně souvisejí, jak se já domnívám, i s námětem Vaculovičova obrazu. V této souvislosti mne zaujalo zejména slovo výheň, obsažené v jeho názvu. Hned mne napadla i slova jiná, podobná: naléhavost, soustředěnost, cílevědomost, odhodlanost, důslednost.  Do tohoto kontextu se mi hodily ještě i další charakteristiky, zejména nadšení a přesvědčivost. Významům všech těchto slov pak ve standardní hudební terminologii výstižně odpovídá termín – impetuoso. Impetus, což je název mé skladby, je jeho variantou.

Všechny vyjmenované slovní charakteristiky pro mne tvoří jakýsi most, či spojnici mezi světem daného výtvarného díla a světem mé hudební představy.  Tak je zde uplatněna moje tvůrčí metoda. Slovní charakteristiky jsou jakoby klenbou, která má jak k obrazu, tak i k napsané skladbě stejně daleko, či stejně blízko.  Jinak řečeno s trochou nadsázky můžeme zde hovořit o slovním vymezení společné filosofické, či duchovní nadstavby obou uměleckých výtvorů. Obraz a skladba tak k sobě patří, tvoří jeden celek. 

Jaký je rozdíl mezi malováním obrazu a psaním skladby? Když jsou pak hotovy, jak se liší způsoby jejich vnímání publikem?  Nové výtvarné dílo vzniká soustředěnou prací v malířském ateliéru, notová partitura nové skladby v tiché izolaci skladatelovy pracovny.  Podmínky vzniku jsou zde tedy dosti podobné. Aby však mohlo dojít k naplnění smyslu těchto výtvorů, je zapotřebí vytvořit podmínky pro jejich prezentaci, nabídnout je k posouzení publiku. Možnosti, jak prezentovat obraz a jak skladbu jsou, jak z povahy obou uměleckých oborů vyplývá, pro každé dílo dosti odlišné. Formou prezentace výtvarného díla je statická. Zpravidla jde o jeho vystavení obrazu na veřejné výstavě, kde může viset neomezenou dobu a kde si je mohou přijít diváci prohlédnout. Forma prezentace hudebního díla je naopak dynamická, má procesuální charakter, je společenskou událostí. Odehrává se v čase a je závislá na dalším uměleckém oboru, na hudební interpretaci. Jestliže došlo k inspirativnímu spojení dvou uměleckých děl tak odlišného typu, bude obtížné demonstrovat jejich sounáležitost a hledat způsob, jak je představit společně, aby zapůsobily jako jeden významový celek.

Důležitou aktivní roli při této společné prezentaci však může sehrát složka hudebně interpretační. Kromě své tradiční funkce, kterou plní při prezentaci každé notovým zápisem definované skladby, bude v tomto případě současně i napomáhat výtvarnému dílu. Již jeho umístění na pódium do bezprostřední blízkosti kytaristy navodí specifické podmínky pro jeho percepci. Ta se stane, stejně jako poslech hudby, časově vymezenou, s hudbou bude ve společném čase sdílet i společné prostředí, koncertní sál. Hudební interpret, v tomto konkrétním případě William Feasly, však získá vzácnou možnost zakalkulovat proces prohlížení obrazu do svého vlastního interpretačního pojetí produkce. Idea obrazu mu poslouží jako námět pro posluchače a možná i návod, jak lze ke skladbě přistupovat, jak ji vnímat. V tomto stadiu však nepůjde jen o myšlenkové operace s obecnými pojmy, které jsme uvedli v předchozím textu, ale i o bezprostřední spontánní působivost obrazu, o spontánní kreativitu koncertního vystoupení a o bezprostřední podmanivost kultivovaného zvuku hudebního nástroje. Vzájemná mezioborová podpora uměleckých sdělení však zde nabízí i opačnou funkci, opačný profit. Hudební skladba a její interpretace se vnímavým pozorovatelům zapojí i do jejich dojmu z výtvarného díla samotného a stane se tak pro ně do budoucna jeho nedílnou součástí. 

Slovní významy a pojmy, které jsem si jako skladatel z obrazu vybral pro zhudebnění, mají blízko k psychologickému pojmosloví. Jemné zvažování niterných psychologických procesů patří mezi nejúčinnější složky každého dobrého hudebně interpretačního výkonu. Zde se proto nachází příznivá platforma pro tvůrčí realizaci hudebního interpreta. Ten pak může čerpat inspiraci pro svůj výkon jak z notového zápisu, tak současně i z výtvarného díla. Významová mnohoznačnost a hloubka vybraných pojmů je zde značná. Zřetelnost významových paralel zde proto nepochybně nalezne odezvu ve stejně bohatě strukturovaném výběru použitých interpretačních nuancí, což obohatí společný dojem ze všech složek tohoto multimediálního projektu. Ostatně posuďte sami, čas koncertu se blíží.

Vojtěch Mojžíš