Ve svém příspěvku pro letošní Kolokvium bych se s vámi rád podělil o velice čerstvou zkušenost spjatou se vznikem mé nové elektroakustické kompozice s názvem Cesta tam[1]. Ta zkušenost má více vrstev,  jejichž symbióza mi v posledních týdnech dává nahlížet aspekty současného umění především ve vazbě na jeho existenci ve veřejném prostoru, které jsou pro mne osobně zcela nové, v lecčems jaksi privátně objevné, rozhodně skrytě provokující a dokonce – alespoň do určité míry – pozitivně subverzivní.

 

 V roce 2004 jsem se během rezidenčního pobytu v Museums Quartier ve Vídni seznámil s vynikajícím zvukovým umělcem, který obrátil tvůrčí část mého mozku naruby – Andres Bosshard[2]. Tehdy jsem poprvé mohl nakouknout směrem k něčemu, co bývá zpravidla označováno pojmem „zvuková architektura“. Je to svět přemýšlení o zvuku v prostoru, který se stává prostorem instrumentálním, takovým, který se bezprostředně spolupodílí na zvukové site-specific kompozici.

 

 Zvuková architektura tak neřeší jen – jak by se mohlo na první pohled zdát – rozmístění reproduktorů kolem nás tak, aby „zvuky byly všude“. Snaží se mnohem komplexněji přemýšlet o artificiálním zvuku, který vstupuje do prostoru, s nímž interagujeme, a to na mnoha úrovních – architektonické, estetické, kompoziční, psychologické či sociální.

 

Tento typ myšlení začala v roce 2003 rozvíjet pozoruhodná vídeňská iniciativa Tonspur fůr einen öffentlichen Raum[3], jejímž akčním „veřejným prostorem“ se stal právě vídeňský MuseumsQuartier. Každé dva měsíce přináší novou kompozici některého z mnoha umělců z celého světa, který svým zvukem vstoupí do oteřeného prostoru MuseumsQuartier a nechává jej rozeznít v multikanálové instalaci v jedné z tamních pasáží.

 

V posledních dvou letech rozšírila Tonspur svou iniciativu do Berlína a v současné době probíhají v čele s Rakouským kulturním fórem jednání o realizaci obdobné permanentní instalace ve veřejném prostoru v Praze. Mluvím o zvukové instalaci, která přinese v technologii multikanálového zvuku elektroakustické kompozice do míst, kudy proudí lidé, kde odpočívají, kde si povídají, potkávají se, kde se třeba na chvíli zastaví a uvědomí si sílu zvuku, který mění prostor kolem nás.

 

Tonspur přivedla Andrese Bossharda v letošním roce po několika letech do MuseumsQuartier nazpět[4] a to se zcela konkrétním cílem – zrealizovat projekt, jehož obrysy byly vyřčeny před lety: Klanghimmel – Zvukové nebe. Jedná se o sestavu čtyřiadvaceti reproduktorových cest, které za pomoci velmi odlišných typů reproduktorových zářičů vytvoří doslova jakési „zvukové nebe“ nad rozsáhlým dvorem MuseumsQuartier. Z tohoto „nebe“ budou znít skladby dvacítky autorů z celého světa a budou rozeznívat prostor rozsáhlého dvora pod ním...

 

Byl jsem přáteli z Tonspur osloven, abych do této Bosshardovy fantastické instalace přispěl kompozicí, která by propojila vídeňský MuseumsQuartier (v němž tato instalace bude od 9. června 2011 aktivní) s místem, v němž by měla být iniciativa Tonspur aktivní v Praze. Tím místem měl být původně dvůr před kostelem u Panny Marie Sněžné, v jehož průčelí shodou okolností sídlí Rakouské kulturní fórum v Praze. V okamžiku vzniku této kompoziční objednávky se začala odvíjet v počátku zmíněná zkušenost, která dala vzniknout mému příspěvku. Nese se v duchu jakési konceptuální bilance, estetické rozpravy, sociální analýzy a samozřejmě kompoziční rozvahy, rozhodně však není nikterak hodnotící, kritizující, či útočící na podstatu skutečnosti, k níž došlo.

 

Dvůr před kostelem u Panny Marie Sněžné je místem, kam chodívám od svých studentských let, uprostřed samotného centra Prahy je mi velmi blízký a kdykoliv mohu dvorem procházet do nejvyššího pražského chrámu, cítím se – tak nějak - dobře. Je to zároveň prostor, který je doslova bránou ke vstupu do sakrálního prostoru chrámu, bránou, kterou nelze obejít a která architektonicky odděluje svět živoucího a hlučného centra metropole od tichého chrámového místa modlitby.

 

Když jsem dostal nabídku zkomponovat skladbu, která by souvisela s tímto posvátným prostorem a která by zároveň byla příspěvkem pro instalaci „Klanghimmel“ ve Vídni, věděl jsem, že se poprvé v životě ocitám v dosud neznámé roli – vytvářím kompozici pro veřejný prostor, který je svou podstatou na hony vzdálen zažitým konceptům koncertního provozu, na něž jsme stále v oblasti soudobé hudební produkce tak navyklí. Zároveň mi bylo od počátku jasné, že jestliže mám vyslat své zvuky do posvátného prostoru před oblíbeným chrámem anebo je nechat znít shora (z nebe), vzniká situace, která otevírá prostor pro hudbu meditace, modlitby, ztišení, zastavení.

 

  Koncept nové skladby se mi postupně začal odehrávat v jakýchsi abstraktních synestetických reáliích. Chtěl jsem zvuková oblaka, která jsou schopná nechat proniknout záblesky nebeského světla dolů k zemi. Chtěl jsem zvukovou plochu, která ve mne vyvolá pocit bezpečí a pohody na jedné straně, ale i resonanci blesku na straně druhé. Takovou, která v pravý čas probudí z letargie, aby po svém doznění dala vyniknout tichu. A také jsem chtěl slyšet sklo – takové, které se “rozezní” procházejícím světlem[5].

 

Jelikož dvůr před chrámem Panny Marie Sněžné patří ke klášteru františkánské komunity, muselo zcela logicky dojít na jednání s bratry františkány o možnosti realizace takovéto dlouhodobé zvukové instalace. Na jejich vyžádání se v květnu 2011 uskutečnil dvoutýdenní “testovací provoz” této instalace, jehož cílem mělo být ověření jejích akustických reálií a jejího potenciálu sladit se s běžným denním provozem dvora i s životem samotné františkánské komunity. Výsledkem tohoto experimentu bylo rozhodnutí bratří, že instalaci v tomto prostoru nepovolí.

 

Sám jsem jednáním s komunitou přítomen nebyl, během provozu jsem však z úst jednoho z bratří zaslechl výrok, který mne velmi zaujal a přivedl mnohem hlouběji k přemýšlení o reáliích takovéto iniciativy ve veřejném prostoru. Na otázku “co tomu říká a jak se na to tváří” mi odpověděl: “Víš, my si myslíme, že by tento prostor měl zůstat místem ticha”. Jinými slovy by se dalo říct: zvuky linoucí se ze zvukové instalace ruší ticho tohoto prostoru. Odtud se začínala odvíjet má další zkoumání celé situace a přivedla mne k přemýšlení o tom, co je to vlastně ticho v dnešním světě. Přestože se těmto reáliím často věnuji v diskusi se studenty, zdá se mi, že v perspektivě této zkušenosti se otázka po tichu vybarvila ve zcela nových barvách.

 

Když se na chvíli posadíme na lavičku ve dvoře před chrámem Panny Marie Sněžné a začneme vnímat sluchem dění kolem nás, nemůžeme si nevšimnout:

            - hlasitých skupinek turistů, kteří se více (či spíše méně) ztiší před vejitím

   do chrámu,

- velikého hluku města (včetně sirén ambulancí či troubících aut) doléhajícího

   přes střechy budov dovnitř do dvora,

- nikterak tichých kroků kolemjdoucích, často disponujících extrémně

  hlasitými kufry na kolečkách,

- nikterak tichých vzletů holubích hejn,

- zvolání a výkřiků místních bláznů posedávajících u obou vchodů do dvora

- zvonů kostela, které přehluší vše uvnitř dvora,

- křiku malých dětí, s nimiž rodiče přichází „na výzvědy“,

 

a tak bychom mohli pokračovat v závislosti na denní době, počasí, ročním období a podobně. Tedy – pod čím si dnes představujeme ticho? (Chtělo se mi nejprve říci, co si dnes představujeme pod tichem, ale zvolená formulace je, zdá se mi, přesnější.) Anebo pojďme dál slovy Johna Cage „Existuje něco takového jako ticho?“[6]

 

Ani v nejmenším se nechci pouštět do retrospektivy konceptů spojených s inverzními pojmy ticha a hluku v posledním století, ať už v souvislosti s hudbou, psychologií, technologií, filozofií či politikou[7]. Tváří v tvář výše popsané situaci jsem si však musel znova a s mnohem větší naléhavostí položit tuto otázku – tedy – jak zní ono ticho uvnitř dvora před chrámem Panny Marie Sněžné v Praze? Ba co víc – co udělat proto, aby ten prostor byl místem ticha? Jak usměrnit hlučné turisty, jak zabránit vstupu s pojízdnými kufry na kolečkách, které na dlážděné podlaze obzvláště noisově rezonují? Jak odříznout hluk velkoměsta? A proč nevnímat tolik blízký zvuk kostelních zvonů jako nepříjemnou sonickou intervenci do mého privátního prostoru? A vznikne skutečně větší ticho v okamžiku, kdy v prostoru přestane znít hudba?

 

To vše mě napadá, když se s velkou poctivostí snažím přemýšlet o kompozici určené k existenci ve veřejném prostoru, respektive v prostoru posvátném, určeném ke ztišení. Z vlastní rodičovské praxe znám, že chci-li zasáhnout a alespoň na chvíli usměrnit rozdováděné ratolesti, musím na chvíli zvýšit hlas nad běžně známou míru (a to není mnoho). Akce vyvolá reakci – dětské hlasy (alespoň na chvíli) zmlknou.

 

Všechny zvuky vůkol posuzujeme relativně. Hlasitý a jasně artikulovaný zvuk upoutá naši pozornost, slovy R. M. Schafera se stane hi-fi objektem a na pozadí vznikne lo-fi zvukové kontinuum[8]. Čím vyšší dynamická hladina se kolem nás rozptýlí, tím méně jsme schopni vnímat zvuky tiché a naopak – čím nižší hladina zvuku se kolem nás rozprostře, tím se naše ucho stává citlivější, tím více tichých zvuků slyšíme.

 

A půjdu ještě dál – jestliže do mé bezprostřední zvukové perspektivy vstoupí zvuková událost, která upoutá moji pozornost, odstíní psycho-akusticky ostatní události méně bezprostřední a má koncentrace se upne výhradně k této události. Začnu vnímat ji, začnu na ni reagovat, ostatní se stává redundantním, nezajímavým, nepotřebným.

 

Přesně takovou situaci jsem si představoval ve vztahu k prostorové situaci ve dvoře u Panny Marie Sněžné a s radostí jsem v době testovacího provozu instalace pozoroval , jakým způsobem lidé na zvuk ve dvoře reagují. Tedy – slyším-li artificiální zvuk v jinak standardním veřejném prostoru, zaujme mou pozornost svou „nepatřičností“. Přirozenou reakcí je ztišení a naslouchání (byť jen chvilkové, spontánní). Vejdu-li do prostoru, který mne má dovést do chrámu, stávám se tak součástí procesu, v němž přicházím z hlasitého ambientu metropole, registruji „cizí zvuk“, ztišuji se, snad se na chvíli zastavím a pokračuji jakýmsi „zvukovým tunelem“ směrem k chrámovému vchodu. Kompozice znějící ve zvukové instalaci tak začíná sehrávat dvojí roli – překvapí svou „nepatřičností“ ve vztahu k danému prostoru a odstíní svým artificiálním zvukovým prostorem prostor venkovního ambientu. Prostor, který vzniká uvnitř prostoru jiného, nás postupně nutí ke ztišení sebe sama...

 

A naopak - jestliže upnu své uši na existenci domnělého ticha, teprve v tom okamžiku se ono „ticho“ uprostřed města vyjeví ve své monstrózní noisové kvalitě a stane se akustickou mocí, která nenechá spočinout. Soustředit se na ticho znamená začít slyšet sonickou totalitu kolem nás. Věřit v ticho je sebeklam, který vypovídá mnohé o ztrátě naší schopnosti poznávat svět auditivní cestou.

 

Ten popsaný paradox je vlastně jakýmsi vedlejším sociálním produktem kompozice, která vznikla díky iniciativě Tonspur a která byla inspirována zcela biblicky pojatou metaforou – nebem, které zní (Klanghimmel). Ticho můžeme hledat pouze a jenom skrze absolutistickou moc znějícího zvuku.

 

A nakonec, říkám si – Bůh mlčí. Je to však ticho, které je výsledkem této majestátní vlastnosti Boží?

 

 

 

www.michalrataj.com