Příští rok, přesně 11. října 2012, tomu bude 50 let, kdy papež Jan XXIII. zahájil II. vatikánský koncil. Jako první schéma začala být projednávána předloha dokumentu o liturgii. Původně to zamýšleno nebylo, i když toto téma si to pro svou závažnost vyžadovalo, ale ostatní schémata (např. o církvi) byla připravena tak nedostatečně, že jejich projednávání muselo být odloženo.

Plodem více než jednoroční práce bylo odhlasování a vydání Konstituce o liturgii (4. prosince 1963), která se tak stala základním dokumentem pro zahájení a provedení reformy liturgie.

Ta se svým významem a rozsahem přiřadila ke dvěma reformám podobného významu, kterými byly reforma karolinská (8. století) a reforma zavedená tridentským koncilem v 16. století. Tyto tři reformy spojuje to, že došlo k přepracování a vydání liturgických knih, ve kterých byly reformní ideje obsaženy.

 

1. Liturgia reformanda – ecclesia reformanda

K reformním snahám v dějinách církve obecně je třeba říci, že liturgická reforma nemusí být vždy takového rozsahu, že by docházelo k nějakým zvláště razantním změnám v podobě obřadů. Tak, jako reforma církve, tak i reforma liturgie je permanentní záležitostí. Církev jako putující Boží lid žije v dějinách, ovlivňuje je, ale je také jimi ovlivňován. Každé slavení liturgie je vždy inkulturováno do určitého času, místa, regionu, liturgii slaví vždy zcela konkrétní účastníci, ona tedy musí být slavena tak, aby v tomto dění „mohl stát současný člověk se svou pravdou“ (Guardini), to znamená v pravdě svého bytí, prožívané ve zcela konkrétních podmínkách existence. Zároveň je však třeba zohlednit i druhý pohyb procesu a vedle inkulturace hovořit také o „kulturaci“ liturgie, což znamená, že ona se nejen integruje do okolní kultury a ovlivňuje ji, ale také je zároveň okolní kulturou ovlivňována, zasažena, tedy „kulturována“, kultivována.

Ve vnitrocírkevní oblasti však vždy zůstane závažnou skutečností propojení mezi eklesiologií a liturgickou teologií. Předmětem liturgické teologie není – jak by se na první pohled mohlo jevit jako samozřejmé – liturgie, tedy jakýsi statický a strnulý objekt, který tato vědecká disciplína zkoumá, ale – jak říká Guardini – ecclesia celebrans, tedy církev v jednom ze svých stěžejních životních projevů, církev ve slavení bohoslužby. Zde se dotýkáme jednoho z klíčových momentů celého reformního hnutí, jehož snahy byly pak na II. vatikánském koncilu uznány, oceněny a přijaty. Kdo je totiž ona ecclesia celebrans, která jedná jako liturgický subjekt? Je to klérus? Dle Kodexu církevního práva z roku 1917 (byl v platnosti až do roku 1983) mohli liturgii konat pouze klerikové, tedy nositelé svěcení; ostatní věřící ji konat nemohou, jsou pouze přítomni. Celé reformní teologické a liturgické hnutí už od počátku 20. století však důrazně upozorňovalo na skutečnost, že z moci křtu a biřmování má každý věřící účast na kněžském poslání církve (tzv. křestní kněžství). Církev jako celek je kněžský Boží lid, který jako takový v liturgii jedná. Divadlo potřebuje diváky, liturgie však aktivně jednající účastníky. Jedním ze základních pojmů Konstituce o liturgii je pojem participatio actuosa (činná účast). Všimněme si, že zde není užito výrazu activa, ale actuosa; adjektiva zakončena příponou -osus znamenají plnost, ve smyslu „být něčím naplněn“. Actuosus tedy není totéž co activus. Termín participatio actuosa neznamená pouhý aktivismus, ale opodstatněný projev kněžské důstojnosti celého shromáždění, které jako takové také v liturgii „kněžsky“ jedná: každý věřící celebruje, každý věřící je liturgem (KKC 1144). Tyto konkrétní projevy účasti při slavení liturgie však plynou z účasti každého pokřtěného na tajemství Krista – jediného kněze Nového Zákona (tuto dvojí dimenzi účasti  může např.němčina vyjádřit výrazy Teilnahme – Teilhabe).

  Současná liturgická reforma ve svých zcela konkrétních krocích při uspořádání podoby liturgie vychází a je zakotvena právě v této konkrétní eklesiologii. Podoba slavení liturgie před touto reformou byla projevem eklesiologie jiné – středověké, klerikální. Liturgii slavil kněz, vystačil si sám, nepotřeboval žádné přisluhující, jako jediná liturgická kniha mu sloužil misál; s účastí lidu se nutně nepočítalo. Svědectvím toho jsou např. pokyny pro slavení mše, kdy ještě v Misále z  roku 1962 (ten je ovšem stále misálem tridentské reformy, která ponechala středověkou podobu mše i s její eklesiologií) se v pokynech o začátku mše říká: „Kněz udělá znamení kříže... pak už se nemá na nikoho obracet, ale má nepřetržitě pokračovat ve své (!) mši až do konce“ (Ritus servandus in celebratione missae III,4). Pokyny pro začátek mše v současném misále začínají popis průběhu mše formulací populo congregato (když se lid shromáždil) a o úvodním pozdravu kněze a odpovědi lidu uvádějí, že tímto dialogem „se stává zjevným tajemství shromážděné církve – Ecclesiae congregatae mysterium (Všeobecné pokyny k římskému misálu, čl. 50).

Pokud jsme v současnosti svědky pokusů o návrat k předkoncilní liturgii, je třeba si uvědomit, že s návratem k dřívější podobě se vracíme – aniž si to uvědomujeme – také k předchozímu středověkému eklesiologickému pojetí, ve které je podoba této liturgie zakotvena. Z historického, teologického a liturgického hlediska však takový obrat není možný. Dějiny nás poučují, že všechny snahy a kroky k návratu a zabydlení se v epoše, která již neexistuje – příkladem jsou restaurační tendence na konci 19. století, projevující se  v architektuře pseudoslohy a v hudbě cecilianismem – vedou k exkulturaci, k odcizení, v umělecké oblasti pak k jisté impotenci a sterilitě.

 

2. Liturgická hudba – integrální součást liturgického dění

Tato eklesiologická skutečnost, že totiž celé shromáždění je subjektem liturgického dění, se pak zcela konkrétně projevuje na podobě liturgického dění. Uveďme příklad mešní liturgie:  textem písně není třeba např. popisovat, že přistupují k oltáři – i když zde musíme připustit, že tzv. mešní píseň z období osvícenství se aspoň takto snažila přiblížit lid liturgickému dění, tedy mši, kterou „sloužil“ kněz – ale při vstupu zpíváme a vyjadřujeme např. slovy žalmu svou chválu a dík za to, že mohu ve společenství s ostatními  být účasten bohoslužby; na začátku eucharistické části není třeba popisovat, že přinášíme dary, ale zpěvem, příp. instrumentální hudbou provázíme situaci, kdy dary chleba a vína skutečně bereme do rukou a přinášíme je k oltáři. Nezpívám o Bohu, ale zpívám Bohu; nezpívám při liturgii, ale zpívám liturgii; nepopisuji liturgický úkon, ale konám jej a doprovázím zpěvem.

Hudební vyjádřování při liturgickém dění je tedy jeho integrální součástí. Hudba a zpěv mají umocnit boholidský dialog, který při liturgii probíhá, jsou ve službě tohoto mysteria. Víra nabývá hudební podoby, tak jako se „Slovo stalo tělem“ (Ratzinger: Das Musikwerden des Glaubens ist ein Teil des Vorgangs des Fleischwerdung des Wortes).

Správný vztah hudebního a liturgického dění je vyjádřen titulem Instrukce o liturgické hudbě (1967), který zní Instructio de musica in sacra Liturgia, je však citován – tak jak je obvyklé – podle svých úvodních slov „Musicam sacram“; výraz musica sacra znamená jednoznačně liturgickou hudbu, ta je „posvátná“ proto, protože je součástí posvátného liturgického dění. Z tohoto procesu není vyloučen žádný druh (žánr) hudebního umění, musí však odpovídat „duchu liturgického úkonu, povaze jeho jednotlivých částí, a nebránit aktivní účasti lidu“ (čl. 9). Pravdou je, že v oficiálních dokumentech – naposled ve Všeobecných pokynech k Římskému misálu (2002) – je vyzvedán význam a přednost gregoriánského chorálu, avšak vždy je připojením vsuvky ceteris paribus (za existence stejných podmínek) poukázáno na konkrétní situaci a možnosti slavícího společenství. Teoreticky lze tedy gregoriánský chorál upřednostňovat, praktické okolnosti však rozhodnou o užití jiné kompozice. Samotná definice gregoriánského chorálu jako „vlastního zpěvu římské liturgie“ (cantus proprius liturgiae romanae) je svým způsobem otevřená, neboť nevylučuje, že římská liturgie může za vlastní považovat i jiné druhy liturgické hudby a zpěvu.

Dále je důležité připomenout, že ti, kteří zastávají službu zpěváků a hudebníků při liturgii, konají „skutečnou liturgickou službu“ (verum misterium liturgicum) (SC 29); konají ji jako členové Božího lidu (laos), tedy jako laici – nezaskakují za kleriky. Zákaz účasti žen v chrámových sborech, obsažený ještě v dokumentu papeže Pia X. z r. 1903, který vycházel z toho, že zpěváci vlastně zastupují kleriky, se jeví jako naprostý anachronismus. Hudebníci a zpěváci konají svou službu ve prospěch společenství, napomáhají ostatním v jejich aktivní účasti. Jsou součástí společenství (pars communitatis congregatae), zastávají zde však zvláštní úkol (munus peculiare) (MS, čl. 23). Zpěv je jistě záležitostí celého společenství. Dovedeme si však představit, že v určitých případech přebírají tuto činnost zpěváci, zpívají pak „zástupně“ za celé společenství, zpívají „v jeho jménu“; to nazýváme principem „legitimní zástupnosti“. To však neznamená, že tím je aktivní účast přítomných přerušena. Existuje aktivní naslouchání, tak jak jej třeba známe v bohoslužbě slova při přednesu biblických čtení. Problematika vztahu „zástupnosti“ a „vnitřní participace“ musí být citlivě řešena v dialogu liturgů i hudebníků.

Kdybychom měli charakterizovat celkovou situaci v liturgii 50 let po koncilu v našem prostředí, docházíme k závěru, že tato zatím poslední celocírkevní liturgická reforma byla přijata pozitivně: zjednodušení liturgických forem, srozumitelný liturgický jazyk, aktivní účast věřících plynoucí z jejich křestního zasvěcení, přijetí nového eklesiologického paradigmatu – to vše bylo v našich regionech zcela spontánně akceptováno.

 

3. Konkrétní problematika – výhledy a úkoly

V této závěrečné části se již podívejme na specifickou hudební problematiku. Nebudeme bilancovat současnou dosavadní tvorbu v oblasti liturgické hudby – toto hodnocení ponechme muzikologům. Pokusme se však stanovit, jaké možnosti hudebního vybavení poskytuje současná liturgie a jak by je tvůrčí umělci mohli využít. Uveďme tři skupiny liturgických typů:

 

a) Mešní liturgie

Klasická mše zhudebňuje části tzv. ordinaria, které svůj název získalo proto, protože tyto texty i přes rozdílnost mešních formulářů zůstávají stále stejné. Tento cyklus zpěvů se však v jeho nejznámější podobě začal formovat teprve s nástupem vícehlasé hudby; spis z 9. století Musica disciplina od Aureliana z Reaumé jako zpěvy ke mši uvádí: Introitus, Kyrie, Gloria, Graduale, Alleluia, Offertorium a Communio – kromě jiných chybí Sanctus a Benedictus, které nebyly chápány jako zpěvy, ale jako pokračování kantilované preface (srov. XVIII. Ordinarium pro feriální dny adventu a postu).

Cyklus ordinaria jako takový nemá nějakou vnitřní soudržnost – a to ze dvou důvodů. To, že určité texty zůstávají neměnné, ordinární, to samotné k vytvoření jednoty nestačí. Druhý důvod je ještě závažnější: tyto zpěvy jsou velmi rozdílného původu, mají rozdílnou liturgickou funkci, z toho pak plyne také jejich rozdílná forma: Kyrie je pozůstatek přímluv, které v závěru starověku ze mše vymizely, Gloria je hymnus z ranních chval, Credo je převzato z křestní liturgie, Sanctus a Benedictus jsou součástí eucharistické modlitby, Agnus je fraktorium, zpěv k lámání chleba; z hlediska formy jsou Kyrie a Agnus aklamace – nejsou to kající texty, jejich počet je volný, Gloria a Sanctus/Benedictus jsou hymny – lépe snad hymnické aklamace, Credo je slavností professio fidei, celebrativní výčet Božích činů. Z toho je zřejmé, že tento klasický cyklus ztrácí své původní postavení a zařazení, neboť jednotlivé prvky mešní liturgie mají být hodnoceny z hlediska funkce, kterou v určitém liturgickém typu mají. Pokyny k současnému misálu v čl. 36 a 37 hovoří proto jednak o textech, které přísluší celému shromáždění a jsou vyjádřením jejich účasti (kající úkon, vyznání víry, Otčenáš, přímluvy), další texty jsou pak děleny na ty, které tvoří samostatný obřad nebo úkon (Gloria, responsoriální žalm, zpěv před evangeliem, Sanctus, aklamace po konsekračních slovech, zpěv k díkůvzdání po svatém přijímání), a na ty, které nějaký obřad doprovázejí (vstupní zpěv, zpěv k přinášení darů, zpěv k lámání chleba, zpěv k přijímání).

Jaké možnosti a úkoly se tedy nabízejí v oblasti kompozic určených ke mši?

- Pokud by autoři chtěli vytvářet kompozice určené ke mši, nemusejí se vázat na obvyklý cyklus – i když to samozřejmě není vyloučeno; v uplynulých létech vzniklo mnoho zdařilých zhudebnění některých mešních textů – ať už klasického ordinaria nebo i propria (procesionálních zpěvů).

- Otevřená je oblast tvorby nových textových i hudebních kompozic v oblasti lidové duchovní písně.

- Je možné tvořit cykly zpěvů tzv. propria, tedy zpěv ke vstupu, resp. žalm, zpěv před evangeliem, při přinášení darů a k přijímání – a to podle liturgické doby nebo svátků.

- V budoucnu by snad mohl vzniknout nový cyklus zpěvů v eucharistické modlitbě, který by obsahoval Sanctus (v budoucnu možná bez Hosana a Benedictus), aklamaci po konsekračních slovech a doxologii.

- To, co snad doposud chybí, jsou zpěvy k díkůvzdání po svatém přijímání – tento zpěv je třeba potřeba odlišit od zpěvu k přijímání.

 Jaké možnosti v oblasti mešní liturgie poskytuje její současná podoba chrámovým hudebníkům, tedy varhaníkům, sboru a orchestru?

- Varhanní hudba se uplatní kromě doprovodu zpěvu také ve formě improvizace před vlastním začátkem mše, při přinášení darů, po skončení mše – kde hudebně i liturgicky erudovaný varhaník má možnost vyjádřit charakter liturgické doby resp. svátku.

- Klasická mše (ordinarium) by při určitých příležitostech mohla být při liturgii provedena, pokud by se nejednalo o kompozici extrémně dlouhou; v umístění jednotlivých částí by však bylo nutné učinit změny: Kyrie, které je zpěvem, kterým „věřící oslavují Pána a vyprošují si jeho milosrdenství“ (Pokyny, č. 52) by mohl zaznít během vstupního průvodu, Gloria by zůstala na svém místě, Credo by ovšem bylo třeba vynechat, ostatní části by musely být přesunuty k rozdílení svatého příjímání.

 

b) Jiné typy sakramentální liturgie

- Při liturgii křtu je možné vytvořit kompozice procesionálních zpěvů, které by spojovaly jednotlivé části této liturgie: před bohoslužbou slova, při příchodu ke křtitelnici, při příchodu k oltáři, pak závěrečný zpěv.

- Při obřadech uzavírání manželství je kromě úvodního a závěrečného zpěvu možné vytvořit kompozici, která zazní po bohoslužbě slova a pak po slavnostní modlitbě za manžely.

- Při obřadech jáhenského kněžského a biskupského svěcení lze zhudebnit texty tzv. propria.

 

c) Nesakramentální liturgické typy

- Pro pohřební liturgii by bylo možné zhudebnit Kyrie, Agnus a zpěvy propria. Velkou možnost skýtá tzv. zpěv na rozloučenou (cantus valedictionis) který je součástí „Obřadu posledního rozloučení“ (ultima commendatio et valedictio), kde představuje jeho vrchol.

- Při samostatné bohoslužbě slova je dostatečný prostor pro užití nových kompozic.

- Při modlitbě hodinek (Liturgia horarum) je myslitelné celé prokomponování – zvláště v případě ranních a večerních chval (laudes, vesperae).

- U dalších nesakramentálních typů, které většinou bývají spojeny se mší (Obřady zasvěcení kostela a oltáře, Obřady řeholních slibů a jiné), je vždy možno zhudebnit texty tzv. propria, kdy se jedná buď o antifonu s žalmem, nebo samostatnou kompozici.

- Další možnosti skýtají rozmanité obřady žehnání, které jsou uvedeny v liturgické knize Benedikcionál (De benedictionibus).

 

            4. Sensus ecclesiasticus – sensus liturgicus – sensus musicus

Současný stav hudby a zpěvu při liturgii na našem území lze v zásadě hodnotit pozitivně. Liturgická reforma, k níž dal impuls II. vatikánský koncil byla až na malé výjimky přijata zcela spontánně a kladně. Zcela jistě zde hrála úlohu cyrilometodějská tradice slovanské bohoslužby, textový a hudební tesaurus lidové duchovní písně při bohoslužbě, a pak i novodobé snahy liturgického hnutí od osvícenství až po polovinu 20. století. Tak, jako je věřícím připisován sensus ecclesiaticus, ono sentire cum ecclesia, tak lze zároveň také odhalit a potvrdit s ním nerozlučitelně spojený sensus liturgicus, tedy sentire cum liturgia, se kterým se zvláště v našich regionech přirozeně spojuje více či méně vytříbený sensus musicus. Ten se – alespoň zde na Moravě – projevil např. nepřijetím (mnohde často protěžovaného) způsobu aplikování gregoriánských melodií na český text, ale právě naopak jednoznačným příklonem k tvorbě nových kompozic na texty v národních jazycích.

Přijetí podoby obnovené liturgie má však kontext teologický. Je totiž projevem ochoty místní církevní obce zodpovědně přijmout a zastávat úlohu subjektu liturgického slavení a prostřednictvím aktivní účasti na jejím hudebním vybavení ji vědomě vykonávat, což však nijak nevylučuje citlivě aplikovaný „princip zástupnosti“. Důležité je pochopit, že slavení liturgie není uspokojováním individuálních náboženských potřeb, ale jednáním shromážděného společenství. Současná podoba obnovené liturgie tak může být zdařilým vyjádřením poslání celého kněžského Božího lidu, které on při slavení liturgie naplňuje: být příjemcem láskyplného Božího sebesdílení a odpovídat na něj chválou a díkem.

Určité snahy zastavit vývoj v oblasti liturgie, obrátit jej a vrátit do epochy, která historicky a sociologicky už neexistuje, představuje antropologický, sociologický, historický, liturgický a teologický omyl. Církev jakožto společenství věřících v Krista – a právě i zde v oblasti eklesiálně-liturgické je velmi důležité ekumenické hledisko – je povinna vnímat znamení času a vykládat jej ve světle evangelia. Liturgie jako jeden z projevů života církve – spolu s martyrií a diakonií – nemůže z tohoto proudu dějin vystoupit a izolovat s od něj.

Slavení liturgie, ke kterému patří hudba a zpěv jako jeho integrální součást, musí být autentickým projevem církve v této dějinné epoše a v konkrétním kulturním kontextu. Umělcům, hudebníkům a skladatelům, kteří se na hudební podobě tohoto projevu chtějí angažovat, patří skutečný obdiv, pocta a dík.