Dnes už není pochyb, že prudký vzestup vědeckého poznání způsobil krizi náboženství a náboženského cítění vůbec. Rozklad náboženství (rozumíme-li náboženstvím vztah člověka ke smyslu své existence) ovšem současně vede k rozkladu základních lidských jistot.

Věda se postupně stává novým druhem náboženství - Bůh je nahrazen člověkem, suverénním tvůrcem, osvobozeným od závislosti na autoritativních dogmatech. Moderní nenáboženský člověk na sebe bere novou existenciální situaci: uznává jedině sám sebe jako činitele dějin. Vědecké poznání nabývá nekontrolovatelných rozměrů, zatímco duševní uzpůsobilost člověka se nemění. Teolog a filozof Romano Guardini říká: "Člověk vědecky a intelektuálně ví víc, než je schopen smyslově postihnout. Je s to dosahovat účinků, které již sám nemůže citově prožít. Co se však jednotlivých událostí týká, ztrácejí v důsledku svého neohraničeného trvání a nesmírného počtu na důležitosti. Mezi nekonečně mnohým je stejně důležité jedno jako druhé, poněvadž absolutně důležité není vůbec nic. Vzniká všemi směry donekonečna pokračující souvislost, která na jedné straně poskytuje volný prostor, na druhé straně člověku nedopřává objektivního místa existence. Lidskému životu se otevírá volné pole působnosti, zároveň však ztrácí své pevné místo. Mizí schopnost vyrovnat se sám se sebou a vypořádat se s problematičností života, jak to umožňovalo tradiční chápání světa jako čehosi zajištěného." (in: Guardini, R., Konec novověku).

Současné umění věrně odráží dnešní stav společnosti - stav rozkladu všech základních metafyzických jistot, integrujících myšlení, kulturu i umění. Neexistují žádná všeobecně platná měřítka (kánony), pevně zakotvená v celkovém pojetí světa, protože neexistuje ani povědomí světa jako celku s vnitřním, přesně daným řádem. Objektivním (vědeckým) pohledem na historii se zrelativizovala všechna pravidla, zproblematizovala všechna kritéria. Byla vědecky dokázána pomíjivost všech pravidel - současný člověk tedy nemá sebemenší důvod nějaká pravidla přijmout. Nevěří v existenci všeobecně platného kánonu, ke kterému by se mohl upnout.

Stejně tak se osvobodilo umění. V minulosti byly konvence uměleckého slohu zasazeny do celkového pojetí světa a korespondovaly s požadavky, které mělo toto pojetí na člověka a společnost vůbec. "Smysl umění spočíval v jeho přesně definované a tradicí potvrzované službě celkovému pojetí světa a všeobecným požadavkům z tohoto pojetí vyplývajícím. Smysl nebyl v něm samém, ale v jeho službě něčemu, co je mimo ně, v jeho úloze být "zrcadlem života". Jako by v něm naposled nešlo vůbec o ně, tj. o umění, o uměleckost, ale naopak o všechno jiné a vyšší: o svět, o člověka, život, spásu, boha, mýty. V tom byla jeho harmonie a samozřejmost." (in: Havel, V., O lidskou identitu)

Se ztrátou jednotného pojetí světa, jehož bylo umění součástí, se vytratila i schopnost umění sloužit. Tím se sice osvobodilo z rukou společnosti, ale zároveň se vyřadilo ze života a ztratilo v něm své místo. Je přenecháno (podobně jako jiné produkty lidské činnosti) vlastní, ničím nebržděné vývojové dynamice, neboť už není poutáno požadavky společenského prostředí. Neuznává žádné konvence.

Současný člověk je osvobozen od svazující tíhy starých struktur, tradic a rituálů. Na druhé straně potřebuje oporu, aby mohl zvládat potlačené úzkosti, pramenící z omezenosti jeho fyzického života, potřebuje rituály, které mu umožňují semknout se v kruhu s druhými lidmi, aby zažil pocit sounáležitosti k širšímu celku. Současný člověk, vědou okradený o náboženství, hledá náhradní sakrální prostor.

Podle M. Eliade přijímá člověk za své dvě různé existenciální situace, dvě modality bytí na světě: sakrální a profánní. Profánní modus lze definovat jako souhrn osobních a každodenních okamžiků, plynoucích v tzv. historickém času. Sakrální modus je charakterizován zastavením plynutí profánního a setrváním uprostřed nehybného modu sakrálního. Prostřednictvím náboženství, umění, rituálu nebo kultovní hry člověk obnovuje svůj mystický vztah k životu.

Rituál (podle M. Eliade) souvisí úzce s mýtem. Mýtus je vyprávěním o počátku historie lidstva, který musí být společenstvím neustále opakován. Toto opakování - předvedení děje mýtu příslušníky společenství, nazývá Eliade rituálem. Rituál získával význam a odlišoval se od ostatních lidských aktivit tím, že představoval opakování původní činnosti bohů na počátku času. Orientace na hledání neměnných počátků (archai), které jsou ontologicky relevantnější než svět proměnlivých událostí, koresponduje s fascinací transcendentními, věčnými archetypy. Rituál je tedy časové zpřítomnění mýtické, archetypální události.

Setrvání v nehybném sakrálním modu nazývá P. Rezek mýtickou situací: "Jestliže by se náš život skládal z chvílí s těžkou dobou, z chvil, na kterých je důraz, které život člení, a z těch, které jsou jenom pokračováním života, pak mýtus je chvílí s těžkou dobou. Chvíli, ve které se rodí mýtus, lze nazvat mýtickou situací. V takové chvíli - naladěnosti světem - nejsme s to být neutrální. Věci vcházejí do přítomnosti, jako by tu byly poprvé, ale přitom nejsme s to určit, kde a kdy se to děje. Gesto a obřad jsou přítomností mýtické situace, neznamenají něco, jsou tím, co činí. V přítomnosti faktické se zjevuje nadpřirozené, posvátné, světové... Jakmile spatříme silnou přítomnost, chvíli s těžkou dobou, mýtická situace k nám promlouvá sama přímo. Jsme konfrontováni se situací, v níž nemáme přehled a nadhled."

Jedním z úkolů současného umění je obnovení jeho rituální funkce - své původní funkce, která je kladla na úroveň náboženského obřadu. Není to jen problém dneška. Už R. Wagner v eseji O hudbě a dospěl k názoru, že moderní umění se odcizilo svému původnímu poslání, že se vzdálilo všelidské myšlence, které kdysi sloužilo. Cílem "uměleckého obřadu" bylo vyvolat v divákovi pocit účasti na právě probíhajícím aktu tvoření. Takový obřad má transcendující význam - prostřednictvím něj se účastník spojoval s nadosobním principem, který dodával sílu jeho snažení a propůjčoval hlubší smysl jeho životu.

Na význam rituální funkce umění upozorňuje také Allan Kaprow (in: Yates, Peter: Theatrical - Performance Music: Drama, Theater, Ritual, Game or Play.): "sváteční povznesení v umění se děje skrze oslavu, ukázání, předvedení věci jako takové... umění nevzniká zasazením něčeho někam (do galerie, muzea), nýbrž "proměnou" skrze oslavu" .

Podobná slova znějí také z úst Petera Yatese "Když během nějakého rituálu, např. v kostele, sedíme, stojíme, klečíme, zpíváme si, ocitáme se uprostřed rituální, akční, slavnostní dimenze umění. Vždy a ve všech dobách to bylo to nejdůležitější, co lidé od umění očekávali - rituál s maskami mnoha druhů, hmatatelnými i neviditelnými - to, co vytvářelo nadreálnou přítomnost. Multimediální umění získává stále větší popularitu. Jeho protagonisté neočekávají, že vytvoří dílo trvalé hodnoty. Chápou dílo nikoli jako konečný produkt, ale jako možnost, proměnlivou akci, která může být mnohokrát opakována a proměňována. Pokoušejí se hudbu stejně jako divadlo navrátit jejich původnímu účelu, obnovit základní prvek - rituál."

Tato původní - rituální funkce umění dodnes přetrvává v kultuře tzv. přírodních národů. Jak se zdá, určité proudy v současné euroamerické kultuře usilují o její obnovení.

MgA. Mgr. Kateřina Piňosová (Růžičková)
PhDr. – skladatelka, muzikolog /CZ/