Obhajoba čerstvého myšlení

10. února letošního roku, v týdnu, kdy uplynulo sto let od její premiéry, provedena na pamětním koncertě v Dublinu symfonie Josefa Suka “Asrael”. Při rozhovoru před koncertem, ke kterému jsem byl pozván, jsem zjistil, že ve skupině nadšených milovníků hudby, které jsem oslovil, to nebyl ani jeden z deseti, kdo tuto významnou symfonii už někdy slyšel.

Koncert sám byl velmi dobře navštíven. Symfonii zahrál velice působivě náš Národní symfonický orchestr pod taktovkou mladého nizozemského dirigenta Antony Hermuse. Posluchači přijali skladbu s nadšením.

Jakkoli se tyto skutečnosti mohou jevit jako pozitivní, ve mně – jako zasvěcenci - zůstává několik skličujících otázek. Zaprvé (tato otázka je nasnadě): proč je tak významné dílo poměrně málo hráno? A za druhé: lze očekávat, že zájem veřejnosti se bude zvětšovat, když provedení skladby se objevují jednotlivě a daleko od sebe, a tak lze stěží očekávat kumulativní efekt?

Je pravda, že programové poznámky, analytické komentáře atd. mají sklon obklopit tuto symfonii neproniknutelným mrakem melancholie a zmatku, že pocity, které vyvolávají ve čtenáři, jsou spíš sympatie k ubohému Sukovi a jeho trápení, než zájem o jeho mocnou hudbu. Jak by nebyl člověk, který přichází k “Asraelovi” poprvé, předurčen takovými informacemi?

Kdo si po tak depresivním úvodu představí, že tady je úžasně odvážná, pozitivní a povznášející skladba, a že Suk byl dalek toho, aby hledal rameno, na kterém by mohl plakat, ale jeho ruka (tak jako i tehdy) jakoby se rozpřáhla a poskytovala podporu mnoha ramenům?

Nicméně frekvence provedení, zdá se, pomalu roste, stejně jako počet nahrávek. A nahrávající orchestry a dirigenti nejsou pouze čeští. A tak se otevírají nové možnosti, v čase Sukova života nepředstavitelné, kdy po celém světě mohou lidé slyšet tuto hudbu. A mají-li k dispozici nahrávku, mohou si svůj poslech zopakovat jak chtějí. Co z toho plyne? Závěr, že zatímco Sukova symfonie zní v novém století stejně čerstvě a závažně jako kdykoli předtím, způsob analýzy a komentování, který byl dříve obvyklý, se dnes jeví jako zastaralý a nepřiměřený. Je nejvyšší čas změnit to…

V době, kdy byla symfonie poprvé provedena (3. února 1907), lidé měli v čerstvé paměti tragické události, které tvořily pozadí Sukovy tvorby: Suk během krátké doby ztratil svého tchána, Dvořáka, i svoji ženu, Otylku. Nicméně, jak sám skladatel vzpomíná, tištěné poznámky v tomto smyslu, které později obvykle vysvětlovaly dílo, neprovázely je při jeho premiéře.

Nadto, když se navrhovalo, že by se mělo pro opakované provedení skladby po třech týdnech vytisknout “něco jako poetický úvod”, Suk vyjádřil svůj osobní názor s pozoruhodnou jasností a pevností. V dopisu dirigentovi tohoto provedení, Karlu Kovařovicovi, napsaném 17. února, vysvětluje:

Přemýšlel jsem o tom a myslím, že bude lepší, když tentokrát od toho úplně upustíme. Lidé vědí, co se stalo – bylo o tom všem toho dost napsáno, a když nemohu sám mluvit s autorem takového článku, mohlo by se stát, že to nebude odpovídat mým přáním – jak jsem si to sám představoval; a tak by se některým částem mého díla mohla přičítat jiná východiska, možná s dobrým úmyslem, ale nesprávně. Ať skladba působí svým účinkem bez takového programu. Vaše skvělé uchopení a interpretace skladby řekne víc než všechny ty poetické úvody – v a takovém ideálním provedení jistě moje dílo řekne citlivým duším a “lidem dobré vůle”, co říci chtělo.

Uvedl jsem delší citát z tohoto dopisu, protože je významný hned v několika ohledech. Je možné, že Suk měl ještě jiné důvody než ty, které uvedl v dopise, když se stavěl proti uvedení “poetického úvodu”, ale ty, které uvádí ve svém dopisu, jsou rozhodné a přesvědčivé… Překvapuje proto, když nacházíme rozbor (Karla Hoffmeistera), který vyšel v Praze přesně po pěti letech, kde čteme

Toto první z velkých Sukových symfonických děl je současně jeho nejbolestnějším. Je věnováno “vznešené památce Dvořáka a Otylky”. Je to skvělá památka dvou bytostí, které skladateli byly nejdražší. Je posvěceno krví jeho vlastního srdce, kterou je psáno, a která prýštila v horkých proudech z jeho ran, které mu osud zasadil, když jej od nich odtrhl.

To zní, jakoby se uskutečnily Sukovy nejhorší obavy, které vyjádřil v citovaném dopisu. Autor navazuje na svoji předchozí analýzu:

Suk spatřil dvě z největších a nejmocnějších sil, které zasáhly železnou pěstí do jeho života a které pošlapaly drtivým krokem zahradu jeho štěstí: osud a smrt. - a pokračuje, aby určil jako nejdůležitější ústřední téma motiv osudu.

Pavel Štěpán ale, zdá se, má rozpaky nad tímto označením.

Ve všech pohybech v symfonii Asrael je důležitá, někdy dokonce vedoucí funkce umístěna do tématu, které otevírá první pohyb. Je to osa, ústřední myšlenka celého díla. Autentická analýza to nazývá tématem osudu. Suk opravdu v dalším průběhu díla neklade žádný zvláštní důraz na to, aby si posluchač uvědomil, že v tomto tématu mluví osud.

Nenastiňuje žádný konkrétní program, má dost na tom, když myšlenka díla působí po celou dobu čistě svým vlastním výrazem, bez asociativních přídavků a leitmotivických úmyslů.

Na druhou stranu analýza Jana Miroslava Květa v jeho pečlivé a detailní monografii o Sukovi přijímá bez rozpaků myšlenku osudu.

Když přemýšlel o Dvořákově smrti, do skladatelovy mysli vstupuje přesvědčení, že dvě síly, proti kterým je těžké bojovat, vstoupily do života rodiny Dvořákových, a tedy i do Sukovy. Jsou to osud a smrt, kterým je věnována hlavní myšlenka tohoto díla.

Ovšem Květ sděluje v předmluvě, že Suk s ním při přípravě jeho biografie velkoryse spolupracoval, dokonce do té míry, že s ním procházel detailně svá díla. Znamená to, že Suk dal své imprimatur “motivu osudu”? – nebo byla tato myšlenka dosud tak obecně uznávaná, že Květ počítal se Sukovým schválením a nežádal o přímé potvrzení? Pokud to Suk schválil, pak se to jeví jako nedůslednost..

Nicméně nejednou vyjádřil své přesvědčení, že posluchači mohou rozumět “o čem” je jeho symfonie bez pomoci programních poznámek. Ale pokud hlavní téma chce vyjádřit myšlenku osudu, pak je to důležitá věc; a posluchači by o tom měli být informovaní. To není nic, o čem bychom mohli předpokládat, že vyplyne z hudby samotné.

Květova analýza je značně rozsáhlá. Ale po ní bezprostředně následuje paragraf, který pro mě má v sobě velkou autenticitu a šíří kolem sebe důležité světlo.

V Asraelovi přešel Suk od svého vlastního vnitřního utrpení a – když jím prošel se vzdorem a bojem – k objektivnímu smíření, ke kterému se mohou připojit všichni lidé: “Pohleďme na svá trápení a bolesti sub speciae aeternitatis! Z toho úhlu pohledu, kde osud a smrt nejsou něco hrozného, a kde v čase, kdy “jdeme údolím stínů smrti” se nemusíme bát.”

Tyto věty mají jistě svůj počátek v Květově osobní komunikaci se skladatelem, druhá a třetí věta vypadají jako přímé citace. Podle mého názoru říkají v několika řádcích “víc než všechny ty poetické úvody”(abych si vypůjčil Sukova slova adresovaná Kovařovicovi, citovaná výše).

Říkají nám, že symfonie byla pro Suka cestou, vývojem, k stavu, kde je skutečně schopný vidět život a smrt “z hlediska věčnosti”; ne bez bolesti, ale beze strachu. V tomto smyslu on ne jenom někam šel, ale někam se dostal, a to je v příkrém kontrastu k dojmům, které popisují někteří komentátoři, kteří v této hudbě slyší téměř nesnesitelnou zprávu o Sukově osobním utrpení. – A to v trvání prakticky jedné hodiny!

Ale, vraťme se zpět, několik řádků Suka samotného stačí, abychom dostali celou věc do odpovídající perspektivy. V mimořádně dlouhém a otevřeném dopisu Otakaru Šourkovi, psaném téměř patnáct let po zkomponování Asraele, skladatel systematicky sleduje stádia svého vývoje a význam Asraele jako mezníku ve svém životě a díle. A v této souvislosti uvádí:

Rozumíte, čím vším jsem musel projít, než jsem dospěl k závěrečnému C dur? Ne, to není dílo bolesti, to je dílo nadlidské energie.

A mnoho let po Sukově smrti doplnil tato slova vroucím vyznáním jeho blízký a oddaný přítel, veliký dirigent Václav Talich. Napsal:

Symfonie smrti? Konce? Píseň o beznaději? Nikdy! On (Suk) skládá hymnus o neustálých proměnách života a smrti, v jehož základní pochmurné vážnosti, jednou silněji, jindy slaběji, roste zářivý paprsek optimismu… (Na konci) se světlo a tma spojují. Život a smrt uzavírají dohodu a jsou smířeny.

Je jasné, že jakkoli posluchač (nebo kritik) si může vybrat, jak bude dílo poslouchat, jeho záměrem nebylo svědčit jenom o Sukově utrpení, ač ono evidentně bylo výchozím bodem.

Již velmi brzy, v roce 1907, týden pro premiéře, Suk prokazuje, že si tyto aspekty uvědomuje. V dopisu hudebnímu kritikovu Emanuelu Chválovi, když mu děkuje za ocenění své skladby, píše:

… Byl jsem šťasten, když jsem četl ve vašem krásném článku, že k vám moje skladba mluvila tak, jak byla zamýšlena. Kéž by v budoucnu mluvila stejně ke všem citlivým duším! Nešlo jenom o moji bolest, psal jsem sice toto dílo pro svoji útěchu, ale je určeno, aby přineslo potěšení i všem dalším, kdo trp.í

To už by stěží mohlo být jasnější. Suk si uvědomuje, že když truchlil, komponování symfonie mu přinášelo velkou útěchu a že přeje i ostatním, aby z ní měli podobný užitek. Z toho můžeme odvodit, že si uvědomoval, že jeho spirituální cesta se odrážela ve vývoji hudby. A, opravdu, jakmile opustíme myšlenku “motivu osudu a smrti”, je až zarážející, jak všechno do sebe zapadá:

Symfonie sama vyznívá jako kontemplace vnímaného konfliktu mezi životem a láskou na jedné straně a smrtí a ztrátou na straně druhé; jako reflexe dlouhé cesty statečné a vnějšími okolnostmi tísněné duše ze temné noci šoku a hlubokého smutku k svítání nové zralosti a nové solidarity s lidmi, kteří přijdou po něm.

Nemáme zde dost místa na detailní analýzu, ale rámec tohoto referátu umožňuje dotknout se ještě jedné otázky. Je to otázka, která se objevuje jenom proto, že zde polemizuji s názorem, že ústřední hudební téma lze popsat jako “osud - smrt”. Že ona je tématem, které drží celé dílo pohromadě, přináší změny nálady a nové myšlenky a dospívá k apoteose v závěrečné části skladby. A tak si můžeme položit otázku: pokud není osud - smrt hlavním protagonistou symfonie, pak co?

Můžeme očekávat odpověď, která má v sobě vnitřní evidenci, ne jen odpovědi vytvořené složitým odvozováním. Můžeme ji očekávat ze slov samotného Suka, která řekl o obecenstvu, které poslouchá symfonii bez toho, aby mělo v ruce partituru. Odopvěď může být jenom tato: tématem, které žije a orgnanicky se vyvíjí během celé symfonie, musí být Suk sám.

On je vypravěč, ten kdo zde mluví v první osobě jednotného čísla; a je to on, kdo zakouší závěrečné smíření, tak výstižně popsané Talichem: disonantní zvětšné kvarty, které vyjadřují téma smrti, se rozplynou do konsonantních dokonalých kvart a vytvoří jednotu se základním tématem; stávají se součástí Sukovy nové moudrosti a jeho budoucího života.

A, konečně, je to toto téma, které umožňuje posluchači “všech dob”, aby doprovázel Suka na jeho cestě, jak on sám si to přál, a aby s ním sdílel dobrodiní, která Sukovi přinesla kompozice této symfonie.

Fred O'Callaghan
hudební kritik /Dublin, Irská Republika/