S pojmy sakralita, posvátno, ale také demytologizace, sekularizace se možná k našemu podivení setkáváme i ve společnosti začínajícího 21. století. Stále existují hlasy mluvící o krizi posvátna, zároveň se však setkáváme s nepopíratelným zájmem o tuto oblast. Lze obecně říci, že křesťanská teologie přitakává sekularizaci a podporuje autonomii stvořených věcí, demytologizaci biblického poselství ve smyslu dobrat se jeho jádra. Zároveň však spolu s celou tradicí apofatické teologie upozorňuje na nezbytnost přítomnosti tajemství, neboť stojíme před něčím, či někým zcela Jiným (Lévinas) a naše slova a symboly tak transcendují do mlčení a nevyslovitelnosti. Karl Rahner formuluje: „Das Geheimnis ist in seiner Unumgreiflichkeit das Selbstverständliche“.

Liturgická teologie mluví o slavení mysteria. Správné pochopení tohoto pojmu nám může pomoci interpretovat „posvátno“. Mluvíme totiž o posvátné liturgii, o sakralitě chrámu, užíváme výraz „musica sacra“.

Výraz mystérium (z řec. mystérion) v biblicko-teologickém pojetí označuje věčný Boží plán se světem a člověkem, plán jeho záchrany a osvobození (spása). Tento úradek byl od věčnosti skryt v Bohu, v dějinách se odvíjí a dochází svého naplnění v Kristu. Jedná se tedy o Boží čin, o Boží příklon ke člověku, o jeho sebesdílení, které se projevuje v konkrétních dějinných událostech. V liturgii se pak děje jeho anamneticko-celebrativní zpřítomnění. Jednání člověka v liturgickém dění je tedy již odezvou, odpovědí na tuto Boží aktivitu. Protože do Kristova výkupného díla je vtaženo celé stvoření, užívá liturgie také hmotných prvků – má tedy rozměr kosmoteandrický. Z tohoto mystérion vyplývá veškerá sakralita související s liturgickým děním, jde tedy o sakralitu mystérijní, nikoliv mysteriózní.

Pokusme se toto základní tvrzení aplikovat na dvě skutečnosti s liturgií souvisejícími: na liturgickou hudbu a na liturgický prostor.

Musica sacra

Tímto pojmem v naší souvislosti rozumíme hudbu liturgickou, nikoliv tedy obecně hudbu duchovní. Co však znamená tento výraz sacer, v čem spočívá posvátnost hudby, užívané při liturgii?

Kategorie „hudebního posvátna“ prodělala během předcházejícího 20. století velmi převratný vývoj. První oficiální vyjádření v souvislosti s liturgickým hnutím 20. století najdeme v Motu proprio Pia X. Tra le sollecitudini z 22. 11. 1903, které je ovlivněno duchem cecilianismu. Posvátnost hudby je zde poměřována jejím druhem zcela v duchu stylového ideálu zmíněného hnutí. Za liturgický zpěv je považován gregoriánský chorál, jemu nejblíže je pak klasická polyfonie. Ostatní druhy hudby jsou pouze trpěny. Mluví se tedy o sanctitas formae: hudba je posvátná tím, že v ní jako takové a i v jejím přednesu není nic světského.

Konstituce o liturgii II. Vatikánského koncilu (1963) však už formuluje takto: „Musica sacra bude tím posvátnější, čím těsněji bude spjata s liturgickým děním“ (čl. 112). Má umožnit intenzivnější prožitek boholidského dialogu, který zde probíhá, má umocnit modlitbu i posílit jednotu účastníků. Pokud jde o druhy liturgické hudby, je sice zmíněn gregoriánský chorál a polyfonie (čl 116), ale je zároveň řečeno, že jsou připuštěny všechny formy pravého umění (formae verae artis) (čl. 112).

Další krok vývoje představuje dokument, vydaný sto let po zmíněném papežském listu. Jedná se o text Mezinárodní společnosti pro liturgickou hudbu Universa laus z jejího generálního shromáždění v Gazzadě v srpnu 2003, který nese název „Hudba v křesťanských liturgiích“.4 Pojetí posvátna je zde „personalizováno“, přesouvá se totiž od formy a liturgického dění k samotným účastníkům. „Žádný druh zpěvu nebo hudby není posvátný sám o sobě (an sich). Posvátná je nikoliv hudba, ale živé hlasy svatých (= pokřtěných), kteří zpívají v Kristu a s Kristem“ (čl. 2,7). Krása zpěvu souvisí s vnitřní krásou těch, kteří zpívají (2,8). „Nová píseň (srov. Ž 33.3; 96,1; 98,1) je písní nového lidství“ (2,6). Zpíváme nejen hlasem, ale svým bytím, životem. Posvátnost liturgické hudby souvisí s prožitkem setkání s tím, který je „jediný svatý“.

Během jednoho století dochází tedy k desakralizaci formy ve prospěch nové mystiky, která vyvěrá z křestní existence.

Sakrální prostor

V problematice posvátnosti liturgického prostoru na rozdíl od předchozího existuje od počátku křesťanství jednoznačné pojetí a interpretace: chrámový prostor je posvátný proto, protože se zde shromažďují svatí (= křesťané) ke slavení liturgie. Tato jednota je lingvisticky vyjádřena v mnoha jazycích, když užívají tentýž výraz pro církev í chrám: ecclesia, Église, Iglesia, Church, Kirche, cerkov, Kościół. Pro první křesťany bylo určující skutečností, že se musejí shromažďovat, ne, kde se mají scházet. K liturgickému slavení – zvláště k nedělní eucharistii sloužily jejich domy, po konstantinovském obratu také městské haly – baziliky. Shromaždiště křesťanů – tedy i pozdější chrámy – nevykazují kontinuitu s pohanskými chrámy (templum), avšak ani s chrámem Židů. Křesťanský chrám není posvátným prostorem, kam by vstupoval pouze velekněz a lid byl přitom shromážděn venku. Už neexistuje žádná „chrámová opona“ (Mt 27,51). Pro křesťany je chrám veličinou relativní, křesťané jej mít mohou, ale nemusejí.

Vlastním chrámem křesťanů je totiž Kristus. Jeho osoba je nyní tím nejvlastnějším kultovním místem, on sám mluví o „chrámu svého těla“ (J 2,21). Křesťané se také proto rozešli s tehdejším pojetím kněžství a oběti. Jediným knězem Nové smlouvy je Ježíš Kristus a pro spojení s ním se křesťané mohou stát „svatým kněžstvem“ (1 Pt 2,5). Církev nezná množství obětí, ale má jen jednu oběť, a tou je sám Kristus (Ef 5,2). Pro svůj radikální rozchod s tradicí chrámů, obětí a kněžství byli první křesťané paradoxně svými současníky považováni za ateisty.

Posvátnost křesťanského chrámového prostoru je relativizována i pojetím, podle kterého samo společenství křesťanů – církev, je chrámem. Křesťané jsou v Novém zákoně označováni jako „svatý chrám v Pánu“, „Boží příbytek v Duchu“ (Ef 2,11-22), jako „živé kameny“ (1 Pt 2,4) chrámu, postaveném na Kristu. Křesťanský chrám je v nejvlastnějším smyslu posvěcen ne obřadem zasvěcení (dedicatio), ale slavením eucharistie.

Sakralita prostoru je tedy dána děním, které se zde odehrává: věřící, kteří se zde shromáždili, slaví mystérion, Boží příklon ke člověku v Ježíši Kristu, na který odpovídají modlitbou a zpěvem chvály.

Závěr

Sacrum, das Heilige, le sacré existuje, je „nutností“, neboť odpovídá transcendentnímu založení lidské osoby. Křesťanské mystérion však přináší a nabízí zvláštní, specifickou, nezaměnitelnou podobu sakrálního rozměru skutečnosti, znamená jistou desakralizaci, také však resakralizaci. Fakt vtělení věčného Logos, inkarnace, který představuje základní prvek křesťanské víry, totiž boří hranice mezi posvátným a profánním a zakládá zcela novou sakralitu a mystiku. Kdekoliv se křesťané shromáždí, aby v liturgickém dění zpřítomňovali Kristovo velikonoční tajemství, tam vzniká posvátný prostor, chrám, zde zaznívají posvátná slova a posvátná hudba. Toto pojetí je jistým způsobem osvobozující jak v problematice forem liturgické hudby, tak i v posuzování využití chrámů k jiným než liturgickým účelům – máme na mysli např. repertoár koncertů v chrámových prostorách. Křesťanské poselství o mystérion – o Božím darování se v Kristu, je vybaveno tak silnou vnitřní intenzitou a jedinečností, že je schopno přesáhnout zaužívaná schémata a transformovat kategorie sakrality do nových, často neočekávaných dimenzí.

Doc. František Kunetka, Th.Dr.
/ Teologická fakulta University Olomouc, CZ /