HUDBA A UMĚNÍ PODLE ANGELA SILESIA

Na podnět hamburského skladatele a varhaníka Andrea Willschera, který mne požádal o krátké, cca dvouminutové skladby pro bohoslužby, jsem napsal v roce 2000 „Mystické úvahy“ podle výroků z „Cherubského poutníka“ od Angela Silesia (Johannes Scheffler). Těchto sedm krátkých skladbiček je možno hrát jednotlivě při bohoslužbách, nebo jako cyklus koncertně. V roce 2001 jsem cyklus doplnil o druhý díl s dalšími sedmi skladbami, které jsou poněkud rozsáhlejší.

Angelus Silesius se narodil jako Johannes Scheffler v roce 1624 ve Vratislavi, kde také v roce 1677 zemřel. Jeho otec byl protestantský polský šlechtic Stenzel Scheffler, jeho německá matka byla Marie Magdalena, rozená Hermannová, dcera dvorního lékaře Dr. Johanna Hennemanna.

Scheffler navštěvoval Elisabeth-Gymnasium ve Vratislavi a studoval na universitě ve Štrasburgu, Leydenu a Padově, kde promoval na “doctor philosophiae et medicinae”.

V roce 1653 prodělal Scheffler veřejně svoji konverzi ke katolické církvi. Přitom přijal jméno Johanes Aangelus. Jeho spisy vycházely od té doby pod jménem Angelus Silesius (= slezský posel). V roce 1661 byl v vysvěcen na kněze a působil jako „vzdělaný a duchovní lékař“.

Brzy navázal Silesius kontakt (ať už skrze spisy, nebo osobně) s významnými mystiky své doby (Jakob Böhme, Abraham von Franckenberg, Daniel Czepko von Reigersfeld a Johann Theodor von Tschesch).

V roce 1657 vyšel ve Vídni poprvé jeho Cherubský poutník, sbírka „duchaplných veršů“. Těmito epigramy nechtěl Scheffler podat svědectví o důvtipu jejich autora, nýbrž o pravém působiteli. Chtějí „vzbudit pohoršení a vyvolat obrácení“ (Louise Gnädiger). Přízviskem „cherudské“ poukazuje Scheffler na to, že jeho přísloví stojí v křesťanské mystice poznání a podstaty božského nazírání, vidění a vnitřní zkušenosti života, smrti a věčnosti.

V témže roce 2001 se ve švábském Gmündu konala v rámci Festivalu evropské církevní hudby soutěž „Současná hudba v bohoslužbách“. Zadání bylo: sborová skladba s tématikou světla. Této soutěže jsem se zúčastnil. Nedělal jsem si nejmenší naděje, že bych mohl získat některou z cen. Vzal jsem to ale jako pobídku, abych nasadil všechny své umělecké schopnosti pro to, abych přivedl na svět něco přesvědčivého a platného.

Opět jsem sáhl po textech Angela Silesia, které mě zaměstnávaly už od mých studentských časů a které byly pro mne inspiračním zdrojem už pro mé „Mystické úvahy“ pro varhany.

To, co řekl Angelus Silesius k tématu světla v Cherubínském poutníku, vykazovalo ohromnou sílu a jedinečnost, a dalo mé práci ohromný švih. Světlo světel nebyla sice zase „regulovaná církevní hudba“, ale doufal jsem, že tato sedmidílná skladba by mohla najít své uplatnění při různých příležitostech, ať už jako celek např. při večerním koncertu duchovní hudby, nebo při běžném koncertu, nebo každé přísloví zvlášť v rámci liturgie.

Cenu jsem pochopitelně nezískal, ale za účast v soutěži mi poděkovali. První část pak provedl už 1. března 2002 Dietmar Gräf se svým sborem v Bad Wörishofen. Premiéru celého díla jsem potom mohl provést v kapli svaté Barbory v Hranicích na Moravě, zničené během komunistického režimu, v prostoru oněch slavných kasáren, kde absolvoval kdysi svůj trénink mistr světa Emil Zátopek.

Dílo jsem nastudoval během XI. ročníku Bělotínského týdne zpěvu v Hranicích na Moravě se 100 takřka výlučně českých účastníků. Ti byli většinou vychováváni a vyrůstali v ateistickém duchu, ale byli připraveni pustit se do textů, které jsem zhudebnil, a od zkoušky ke zkoušce zpívat s větším nasazením. Na závěrečném koncertě jsme dokázali provést vcelku přesvědčivou a výbornou interpretaci, z které jsem byl velmi šťastný.

Lukáš Petřvaldský napsal v prosincovém čísle 2003 časopisu HARMONIE: Německý skladatel Widmar Hader zvolil pro své poslední dílo – cyklus sborů na texty Angela Silesia Světlo světel (Das Licht der Lichter) – ve většině jeho částí přísný polyfonický styl, který se odvolává na období vrcholné vokální polyfonie. Jeho hudební jazyk stojí na průzračném zvuku kvartové harmonie, což ve spojení s kontrapunktickou fakturou dává dílu klidný a neokázalý charakter a čistotu výrazu. Haderovo uvažování není čistě horizontální, bere též v úvahu vertikální průběh hudebního proudu, nicméně primární je u něj zachování autonomie jednotlivých hlasových pásem polyfonické věty. [...]

Další dvě motetta byla složena specielně pro sborový festival v Bělotíně na Severní Moravě: První je Dulcis et rectus (Graduale pro svátek Nejsvětějšího srdce Ježíšova – v pátek po Oktávu Svátku Božího těla) – pro ženský nebo mužský sbor a cappella (1997). Premiéru provedl Martin Wenning s ženským sborem na VI. pěveckých týdnech v Bělotíně 22. srpna 1997 v kostele svaté Barbory v Hranicích na Moravě.

Druhým motettem je Lignum habet spem (Strom má naději) pro smíšený sbor, které jsem napsal pro festival sborů v Bělotíně v srpnu 2001. Zhudebněný latinský text a jeho český překlad znějí:

Lignum habet spem: si praecisum fuerit, rursum virescit, et rami ejus pullulant. Strom má naději : když ho osekali, zase se zazelená a větve znovu vyraší.

Tam ale nebylo dost času na to, aby se sbor nastudoval, proto se premiéra uskutečnila až dva roky později, 8. února 2003, v provedení sboru Vokaletta Regensburg pod vedením Hanse Pritscheta v evangelickém kostele Kreuzkirche v Bad Abbach. To jsem ještě netušil, že Bad Abbach se o dobré tři roky později stane místem, kde budu trávit svoji penzi.

Mnichovský sbor Ensemble Chrismós pod vedením Alexandra Hermanna, pro který jsem už v roce 2000 složil sbor „Mortales“, mi dal podnět k tomu, abych rozšířil dále svá zhudebnění veršů Angela Silesia, takže nakonec vznikl celovečerní projekt.

Společně s výtvarnicí Karin Fleischerovou jsme plánovali v rámci projektu „Mezi časy, pohyby, mezi uměními a časy (hudba, výtvarné umění, tanec)“na květen 2003 vytvoření uměleckého celku pod názvem „Světlo světel“. Při té příležitosti mne Alexander Hermann upozornil na CantaSigno, Posunkový sbor mládeže při Evangelickém svazu neslyšící mládeže Bavorska, který vedla Alexandra Zieglerová.

Byl jsem myšlenkou, zaangažovat tento posunkový sbor, nadšen, protože jsem měl ještě v čerstvé paměti vzpomínku na sbor podobného typu, který jsem už jednou zažil v Brně, jak tam doprovázel hudební produkci. Oslovili jsme proto Alexandru Zieglerovou a ona řekla své ano.

Tak jsem komponoval pro „CantaSigno“ a soubor “Ensemble Chrismós” specielní dílo s titulem Odpočinutí stvořitele, opět na texty Angela Silesia, s obsazením: smíšený sbor, dva bicí nástroje a varhany. První provedení se ovšem uskutečnilo ještě bez posunkového sboru v církevním domově Teck. Provedení organizoval Wolfgang Znaimer, který také vystavoval své obrazy, které namaloval k mému zhudebnění veršů Angela Silesia. Dvě kompletní provedení včetně posunkového sboru a kreseb Kariny Fleischerové se pak uskutečnila 24. května 2003 v chrámu sv. Ursuly v Mnichově a ve Vituskirche v Řezně.

Řezenský koncert nahrál Bavorský rozhlas.

Oba sbory, tedy jak „Odpočinutí stvořitele“, tak „Světlo světel“ byly potom po této nahrávce 12. července 2003 provedeny ještě třikrát sborem CantoSigno při Tollwood Festival v mnichovském olypijském parku. Bavorská televize pořídila televizní záznam, který byl vysílán 19. června 2003 v pořadu VIDĚT MÍSTO SLYŠET ve všech spolkových zemích na třetím televizním programu.

Další zvláštností je nepochybně to, že dva výtvarníci našli díky mé hudbě ve spojení s Angelem Silesiem, každý jiným způsobem, podnět pro mimořádně působivý způsob uměleckého ztvárnění.

Zatímco Wolfgang Znaimer, který pochází ze Slavonic, vytvořil kombinovanou technikou obrazy, ve kterých zářivými barvami a energickými tahy v jasných formách zobrazuje obsahy textů, šla Karin Fleischerova se svými grafikami, které vznikaly během provedení skladeb za oponou, jinou cestou. Popisuje ji těmito slovy:

„Umění zviditelňuje. – Jaký je vztah skladeb a grafik. Skladatel se dává svým syžetem inspirovat k strukturám, které mohou nést tyto zvukové pohyby, které jsou schopny, vyjádřit ducha subjektu.

Malíř má inspiraci skrze provedenou skladbu, ano skrze celý komplex působení živého provedení skladby. Toto vnímání se umělce dotýká a provokuje k transformaci do světa vlastní řeči, grafiky. Setkání je vyjádřeno úspornými prostředky. Čára jako seismograf, bílý prostor papíru stojí jako zástupce vnitřního kosmu.

Nejde o programové doprovázení, nejde o minuciózní přesnost nebo kvazi-„naturalistický“ portrét.

Má být vyjádřena celistvá skutečnost:
duch hudby nachází grafickou formu;
esence, která spojuje skladatele, básníka a život, dostává skrze malíře viditelnou podobu;
spojují se vnitřní zákonitost, základní struktura, životní zkušenost, hudba a výtvarné umění, to vše se ukazuje v obrazu.

Umění zviditelňuje.“

Já sám jsem k tomu napsal:

„Všeobecné principy, které spojují řeč, výtvarné umění, hudbu a pohyb.-

Hudba je druhem umění, který pracuje se sobě vlastními prostředky a sama ze sebe rozvíjí svůj účinek.

Hudba maluje zvukovými „barvami“, mluvíme o tónových malbách, vyvolává nálady a konotace,
linie a rytmy určují dění, které může být zobrazeno opticky v neumách a notách až po prostorovou notaci a grafické záznamy pohybů. Jde o následné „nakreslení“.
Tyto struktury se stávají sledovatelnými v partiturách, které jsou jakoby diagramem časových a tónových hodnot.

Když se různé druhy umění se svými výrazovými prostředky navzájem přiblíží a spojí se, jako tomu byl v projektu MEZIČASY, začnou být jedinečným způsobem patrné všeobecné principy, které jsou základem všech druhů umění.

Karin Fleischerová nachází ve svých abstraktních kresbách a tuších archaické základní formy, které zprostředkovala hudba a často překvapivým způsobem jsou analogické k notovému zápisu.
Sinusová linie v tuši „Vytrvalost“se objevuje v hudebních liniích notového zápisu skladby „Pokora je samet“.
Stejně odpovídá výraz tuše „Životnost“ kontrapunktickému spojení mezi sršícím horním hlasem a rozdmychávaným dolním hlasem ve skladbě „Bůh působí jako oheň“.
Je zajímavé, že nacházíme vzájemné proplétání horního a dolního hlasu a současně vracející se figuru a její zvětšení v basu v grafickém vyjádření v tuši „Naděje“.
Zjevná je také formální blízkost notového záznamu skladby „Začátek najde konec“ s přímo uzavřenými zaoblenými tvary. Tuš „Příslib“ vzniklá k této skladbě, obsahuje základní strukturu, která prochází celou skladbou.

Gestickou poesií souboru „CantaSigno“ byla zase ze znakové řeči vytvořena nová umělecká forma, která esteticky zesiluje konkrétní obsahy. Přitom bylo zřetelné, jak překlad do znakové řeči korespondoval s mojí hudbou, která je také ovlivněná duchovní dimenzí.“

Prof. Widmar Hader
skladatel / Německo /