Každé dva roky se v rámci kroměřížského mezinárodního festivalu Forfest koná kolokvium. Jeho téma - Problém duchovních proudů v současném umění - zůstává beze změny. Letos proběhlo ve dnech 18. - 20.6.

V kolokviu je pojímána spiritualita značně široce a neuzavírá se před žádným druhem artificiálního umění. V centru pozornosti je hudba. Též výtvarné umění a literatura zaujímají významné místo, často právě v souvislosti s hudbou (libreta, texty písní, multimediální díla atp.) Letošního kolokvia se zúčastnili hudebníci (muzikologové, skladatelé, koncertní umělci), výtvarníci, literáti a zástupci kulturních institucí. Zahraniční hosté přijeli ze sedmi zemí Evropy a z USA. Referátů zaznělo 23, z toho 12 od zahraničních účastníků a 11 od účastníků českých.

Zcela obecně, nezávisle na konkrétních skladbách, koncipovala svůj referát „Význam rituální funkce v současném umění“ Kateřina Piňosová-Růžičková. Analyzovala vztahy mezi vědeckým poznáním a náboženskými proudy během novověku a opírala se zejména o koncepce Romana Guardiniho. Je příznačné, že těmito koncepcemi je ovlivněna též její absolventská magisterská kompozice na JAMU „Konec novověku“. V referátu připomněla, že současný člověk, vědou připravený o náboženství, hledá náhradní sakrální prostor. Pokouší se hudbu stejně jako divadlo navrátit jejich původnímu účelu, obnovit základní prvek - rituál.

Rovněž obecně, v souladu s tématem kolokvia, pojal svůj referát „Duchovní hudba - útočiště?“ Petr Pokorný. K filozoficky laděným úvahám o situaci duchovní hudby a v širším smyslu veškeré artificiální hudby v dnešním světě připojil několik základních, přesně cílených odkazů na postavení protagonistů hudby 18.,19. a 20. století. Tento referát je do jisté míry pokračováním Pokorného referátu „Hudba a ideologie“ na kolokviu r. 2005.

Téma „Čas zkoumaný sluchem“ spolu s polskými historickými hudebními reminiscencemi (bitva u Grunvaldu, pan Tadeáš, polská hudební krajina v druhé polovině 20. století a dnes) načrtla Lidia Zielinská.

Pavel Slezák v referátu „Duchovní kultura - rozdíl mezi Východem a Západem“ seznámil posluchače se svým subjektivním základním pohledem na duchovní hudbu, který souvisí s pohledem na svět vůbec.

Téma Františka Kunetky „Křesťanské mystérium jako hermeneutický klíč k problematice sakrality“ je jedno z těch, která co nejlépe vystihují koncepci kolokvia. Autor si klade a zodpovídá otázku, v čem tkví posvátnost liturgické hudby a liturgického prostoru vůbec, a v čem ve dvacátém století a dnes. Žádoucí je vazba posvátné hudby s liturgickým děním (obřady, modlitby). Za liturgický zpěv je považován gregoriánský chorál a jemu nejbližší - klasická polyfonie. Ostatní druhy hudby jsou v rituálu jen trpěny. Připuštěny jsou ovšem všechny formy skutečného pravého umění.

Je známo, že v hudbě 20. století docházelo ke zvýrazňování role pauzy vůči roli zvuku a že došlo až k emancipaci pauz: Massimiliano Messieri a Michele Selva ve svém vystoupení „Mlčení jako nejvyšší výraz spirituality“ dávají jev zdůrazňování pauz do souvislosti se spiritualitou. Uvádějí, že pomlkám přikládali velký spirituální význam Bach, Beethoven a Brahms, ve 20. století A.Webern, L.Nono a G.Scelsi. Jde o analogie k židovskému myšlení, v němž Boží slovo je mlčení.

Ludmila Vrkočová připomněla českou tradici idealistických učitelů - hudebníků, kantorů, kteří byli zároveň varhaníky, řediteli kůru, sbormistry, instrumentalisty a zpěváky. Pro možnosti svých kůrů upravovali vhodné duchovní skladby a též je sami komponovali. Vrkočová vidí jejich pokračovatele v učitelích konzervatoří a různých umělecky zaměřených fakult. Jejich tvorba byla a je často známa jen v okruhu autorova působiště (Plzeň, Teplice, České Budějovice…). Jejich skladby začal letos vysílat v rámci relace „Hudební forum“ Český rozhlas 3 - Vltava. Zatímco ovšem v dobách obrozenců v 18.století byli tito kantoři silně vázáni činností pro školu i kostel, dnes aspekt duchovní tvorby je oslaben.

Duchovní hudba též není doménou pražské výstavy „Tajemství notového rukopisu“, kterou na kolokviu představil Vojtěch Mojžíš. Výstavu uspořádalo České muzeum hudby Praha. Mojžíš seznámil účastníky kolokvia se zásadami a uspořádáním výstavy, která dokumentuje zajímavým způsobem různé druhy notace starších i soudobých českých skladeb. Jde o tvorbu tří posledních století. Lze prostudovat různé varianty jedné skladby včetně klavírních výtahů, srovnat úhledně krasopisné rukopisy (např. Theodor Schaefer) s nečitelnými (Leoš Janáček), prohlédnout si nedodělky a nedokončené skladby a projekty, prostudovat přesahy do interpretační sféry a seznámit se s netradičními zápisy elektroakustické hudby, filmové a grafické hudby a s různými aleatorními a počítačovými záznamy. Srovnáním zvukových snímků s rukopisy lze případ od případu posoudit, který záznam je přesnější a vhodnější. Instalace výstavy je přehledná a vtipná, prohlídka je přínosná a atraktivní. Speciálně mnoho znamená pro grafology.

Informace o elektroakustických kompozicích z religiozní sféry, které byly přihlášeny do mezinárodní soutěže elektroakustické hudby „Musica nova 2006“ v Praze, podal Rudolf Růžička. Kromě toho byla na festivalovém koncertě Forfestu uvedena v premiéře Růžičkova elektroakustická „Missa“, o níž autor podal stručné informace. Formu mše Růžička ponechal tradiční (sedm částí: Kyrie-Gloria-Credo-Offertorium-Sanctus-Benedictus-Agnus). Zpracování je ryze hudební, bez textu. Převažuje hutná plná sazba s minimálními kontrasty. Autor ve skladbě využil technické možnosti, které poskytuje bratislavské experimentální studio.

Skladby Vladimíra Bokese „Preludia a fugy pro klavír“ a Violety Dinescu (Echoes I, Aretusa, Ostrov I, Lichtwellen) zazněly živě na koncertech Forfestu. Autoři pak na kolokviu provedli jejich rozbor a pohovořili o své tvůrčí poetice.

V premiéře byla na Forfestu provedena živě koncertně opera Kanaďana českého původu Andrea Yin Swobody „Martin Středa“. Autor napsal toto dílo pro sólový baryton (monology protagonisty příběhu Martina Středy) a komorní orchestr. Tuto jednoaktovou operu napsal Swoboda jako 25 letý, v r. 2004 jako 27 letý zemřel. Opera je napsána na vlastní libreto, jež těží z otřesných zážitků českých politických vězňů ve vězeních v 50. letech 20. století. K opeře byly na kolokviu poskytnuty podrobné informace včetně obsahů a úryvků z libreta.

Ruth Forsbach seznámila posluchače s biblickou duchovní operou - oratoriem Henninga Forsbacha (1936 - 2003) „Petrus“. Náročná opera o třech dějstvích líčí životní přiběh apoštola sv. Petra. V úvodním dějství se Petr přerodí z rybáře ryb na rybáře lidí. Stává se Ježíšovým učedníkem. Druhé dějství ukazuje sv. Petra jako zaníceného učedníka, který bezmezně miluje svého Mistra, ale ve své prudkosti je schopen Ježíše také zapřít. Toho pak až do své smrti lituje.

V závěrečném dějství se Petr stává prvním z apoštolů. Po Ježíšově ukřižování, vzkříšení a nanebevstoupení vede prvotní křesťanskou církev. Umírá mučednickou smrtí. V úvodu opery se zpívá středověká responsoriální melodie latinsky, v dalším je libreto napsáno německy. Cantus firmus vytvořený z dvanáctitónové melodie určuje celé hudební dění. Opera je koncipována jako vnitřní dialog mezi starým Petrem, kráčejícím k popravě, a jeho celoživotními vzpomínkami. Jde o sololoqium (samomluvu). Hlavní postava byla rozštěpena do dvou: stárnoucího apoštola reprez,entuje baryton, nadčasový hlas jeho vzpomínek soprán.

Tomáš Pálka ve svém referátu srovnává druh spirituality u tří českých žijících skladatelů - sedmdesátníka Marka Kopelenta, padesátníka Pavla Nováka - Zemka a sebe, třicátníka Tomáše Pálky. K statisticky průkazným výsledkům by bylo třeba mít k dispozici mnohem větší sortiment. Ale i takto získané výsledky (zkoumáni byli jen jednotliví skladatelé tří generací, ale u každého z nich byl k dispozici značný počet skladeb) nejsou bez zajímavosti.

U Marka Kopelenta je od mládí zřejmý katolický základ. Dále jsou v jeho tvorbě markantní společensko-politické a kritické inspirace, vybuzené odporem k totalitnímu režimu. Toto nachází uplatnění v symbolice (vložené žánrové úryvky - např. kazačok, smuteční pochod, smích z mgf. pásu v klavírní skladbě). U Kopelenta nacházíme filozofické šifry a morální odkazy i velké náročné koncepce - oratorium k poctě sv. Vojtěcha, novátorské celovečerní multimediální dílo k poctě sv. Anežky České aj.

Pavel Zemek se věnuje duchovní hudbě od 80. let 20. století takřka výlučně. Svou hudbu redukuje až k jednohlasu, maximálně eliminuje disonantní harmonie, čas chápe jako statický a preferuje miniatury.

Tomáš Pálka nachází inspiraci v Bibli a ve vybraných básnících: V. Holan, B. Reynek, I. Blatný, A. de Saint-Exupéry a zvláště Jiří Jan Vícha a Zdeněk Volf. Vícha byl vězněn pro víru a tvořil i ve vězení. Pálka v jeho básních našel čistotu, pokoru a krásu. Volfova poezie vede přímo k podstatě, bez příkras. Básně obou jsou naplněny vírou. Kromě duchovního obsahu Pálku oslovuje redukcionismus. Tkví ve výrazu myšlenek, v několika málo slovech.

Fred O`Callaghan z Irska si zvolil k analýze Sukovu symfonii „Asrael“. K volbě této kompozice přispělo, že letos uplynulo právě sto let od premiéry. V referátu je citována řada kritik a recenzí z tehdejší doby: od Kovařovice, Štěpána, Hoffmeistera, Květa, Talicha, i vyznání Suka samého. Callaghan lituje, že tato vynikající skladba, které si vysoce váží, je prováděna daleko méně, než by si zasloužila. V souladu s Talichem Callaghan konstatuje, že Asrael není symfonií konce a beznaděje, ale že je to hymnus o stálých proměnách života a smrti, v jehož základní pochmurné vážnosti jednou slaběji, jindy silněji vyrůstá optimismus. Na konci se světlo a tma spojují - život a smrt jsou smířeny.

Wilmar Hader podal zprávu o svých kompozicích inspirovaných duchovními verši Angela Silesia. Silesius žil v 17.století. Byl doktorem filozofie a mediciny. Z protestantismu konvertoval ke katolické církvi a stal se knězem. Působil jako „vzdělaný a duchovní lékař“. Publikoval několik sbírek duchovních veršů, např. „Cherubský poutník“, „Světlo světel“ a „Odpočinutí Stvořitele“. Na výběr z těchto básní složil Hader v posledním desetiletí řadu skladeb a cyklů.

Tématem Wandy Dobrovské byly „duchovní projekce“ v hudbě Alana Havhanesse. Havhaness, americký skladatel s arménskými a skotskými předky, na podněty svého partnera - řeckého malíře a mystika, žijícího v Bostonu,Hermona di Giovanno - vytvořil ve 40. letech 20. století „spirit murmur“. Je to zvláštní druh hudby, kterou je možno považovat za předchůdce minimal-music a aleatoriky. Věc se tehdy neujala. Byla pozapomenuta a vynořila se až v jiných souvislostech v tvorbě jiných autorů o dvacet let později.

Pod názvem „Zkamenělý čas, archetypy a věčnost“ přednesl Vladislav Grešlík několik poznámek k sochařské tvorbě Lubomíra Purdeše (nar. 1965 v Prešově). Již během Purdešových studií na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě bylo oceňováno jeho intenzivní procítění dávných jednoduchých forem a tradičních sochařských materiálů (dřevo, kámen, kov ). Toto zaměření zůstalo Purdešovi dodnes. Pokračuje též osobitě v rozvíjení průniku vnějšího a vnitřního prostoru sochy. Purdeš nejen propojuje prostory, ale využívá též umělé barevné zdroje. To posiluje tajuplnost, náznakovost, neurčitost, vícevýznamovost, hravost a řízenou náhodnost.

Purdeš projevuje neustálý zájem o duchovno. Uplatňuje jej ve dvou základních polohách:
Snahou vyjádřit harmonii a důrazem na větší nadsázku a expresivitu
Symbolikou a radikálním zjednodušením symbolických tvarů

Je fascinován mnohotvarými podobami něčeho věčného a neuchopitelného. Je to stálá snaha člověka přiblížit se k věčnosti a jejím tajemstvím za pomoci symbolů a znaků.

Kolokvia se zúčastnili též členové tvůrčí skupiny „ Mobius“ z Bostonu (USA). Ti zároveň uskutečnili v rámci programu Forfestu několik happeningů a instalovali výstavu z děl skupiny.

Program kolokvia oživily noční prezentace autorů spojené s debatou o předvedených dílech a o tvůrčím směřování a záměrech přítomných skladatelů (V. Bokes, M. Drude, M. Messieri, A. Piňos, P. Pokorný, T. Plsek ).

Škoda, že se letos neuskutečnil round-table, který na minulém kolokviu byl velmi plodný. Jeho účastníci tehdy doporučili pokračování. Snad k němu dojde při příštím kolokviu. Na rozdíl od minulých let se tentokrát žádný referát nevěnoval mimokřesťanským duchovním proudům.

Kolokvium bylo velmi dobře připraveno manželi Vaculovičovými a s nadhledem moderováno PhD. A. Kröperem. Bylo úzce propojeno s koncerty a ostatními akcemi Forfestu a opět prokázalo svou životnost a význam.

 Prof. Alois Piňos , skladatel /JAMU Brno, CZ/