Choose your language:

ITÁLIE - ČTYŘI PŘÍKLADY OD PRVNÍCH EXPERIMENTŮ V 60. LETECH PO SOUČASNOST

Michele Selva /ITÁLIE/

Už na začátku 60. let si Bruno Maderna, jako jeden prvních italských skladatelů, uvědomil vztah mezi různými médii. Jako skladatel nejen že využíval všechny techniky, aby rozšířil výrazové možnosti hudby, ale byl jedním z prvních, kdo zahrnul televizi a především rozhlas do hudebního dramatického umění. Z mnoha rozhlasových děl stojí za připomenutí Perlimplim (1961), Ritratto di Erasmo (1969) a zejména poslední Ages (1972), rozhlasové dílo, které napsal spolu s Giorgio Pressburgherem podle Shaekspearova “Jak se vám líbí”. Toto dílo, které se skládá ze čtyř částí a elektronického prologu, je stvořeno pro médium rozhlasu, dramatické dílo vytvořené pouze pro hlasy. Možnost vyjádřit hlasově generační změny dala příležitost překročit limity vokálního projevu: vzdechy, smích, využití nádherného madrigalového sboru ženských hlasů na konci díla. Je to skutečné spirituální závěť jednoho z mála skladatelů, kteří dokázali v té době nejlépe využít možností své doby a zachovat přitom vysoký a hluboký smysl hudební a sociální historie.

Také v tomto období to byl Sylvano Bussotti, skladatel, který víc než kdokoli jiný, přivedl hudbu do kontaktu s rozličnými nabídkami médií. Budu referovat zvláště o jednom jeho díle, které se stalo mýtickým a fundamentálním pro několik generací skladatelů: Passion Selon Sade, mystere de chambre (1965-66), na motivy myšlenek Heins-Klause Metzgera. Toto dílo odráží Bussottiho gesturální potřebu vytvářet určitý druh “totálního” divadla. Mimohudební vlivy se projevily v totálně hypergrafické partituře: na scéně se hudebníci stávají herci, objekty se stávají hudebními nástroji. Fotografové, divadelní architekti nebo různé obrazy užívají spojení (jako integrální součástí) hudební tvorby s lidmi a věcmi (partitura sama obsahuje užití obrazů a filmové projekce). A nadto, hudba se stává nádherným “antickým” objektem, tvořená sérií citací, které jsou osobní a autobiografické, operistické, tradiční, a také úseky nedeterminovaného komponování. Na jednu stranu La Passion užívá Sade-ho projekt “spojení umění” jako plynulé prezentování zvuků, světel a scén; na druhou stranu odráží “anarchistickou” myšlenku happeningu stejným způsobem jako se Bussotti učil od svého přítele Johna Cage. Je to možná první velký příklad toho, jak se učili z velkolepé americké neformální “výuky”; myšlenka hudby, která je také schopna se změnit tím, že začlení do svého projevu nejrůznější komunikační formy a možnosti

Jiným hudebně dramatickým dílem, které pracuje s multimédii, je více “konceptuální”, ba “absolutní” Prometeo, tragedia dell´ascolto od Luigi Nono, z roku 1984, inspirovaná filosofem Maxximo Cacciari. Už v předchozích dílech tento italský skladatel pracoval na konceptu nové dramatiky. Ve skladbě Intolleranza z r. 1960, abych uvedl aspoň jeden příklad, používá na scéně různé difuzéry a ampliony a zejména promítání nádherných obrazů od malíře Emilia Vedovy. Esenciálním modelem je světelná partitura “Šťastná ruka” od A. Schönberga a zejména v posledních letech Svobodovo nové divadlo, naprosto vizuální a kinetické, v Praze. Nyní s Prometeem jsme postaveni před radikální volbu: opustit každý systém totálního poslouchání a rozejít se s možností “multimédií”, která jsou výlučně v rukou posluchačů – a nebo vstoupit aktivně do vztahu k zvuku a prostoru. Když přesně volíme premisy kostela San Lorenzo, různým umístěním hudebníků na “ostrovech” a nakonec použitím živé elektroniky, prostor sám se stává kompozičním faktorem. Ještě jednou opakuji, pro Nona je základním požadavkem najít všechny “možnosti slyšení” a uskutečnit je. Ty se mohou vynořit z mlčení, stejně jako z malých mikrotonálních ozvuků, vznikají díky prostoru a zejména díky nové intelektuální a poetické dispozici posluchačů.

Nakonec stojí za zmínku nedávné dílo Massimiliano Messieriho, které je, mezi ostatními současnými příklady, charakterizováno interakcí mezi hudbou a médii: Jakub v krabici, la scatola magica di Mefisto. Delirio da camera liberamente tratto dall’omonimo racconto di Fabrizio Boggiano pro fotografické instalace, saxofony, digitální audio a živou elektroniku, z roku 2006. Toto poslední dílo je skvělým příkladem toho, jak hudba může vstoupit do interakce s prostorem, slovem a vysloveně fyzikálním uměleckým výrazem (v tomto případě fotografií). Tentokrát Messieriho hudba, která se již stala dialektickou (viz interakce mezi Espressione I a projektem Art Difference z r. 1994), využívá nehudebních prostředků zcela přímo; text: hudba je zkomponována na základě “provokace” a obrazu Faustian Jack od Boggiana; nejen že krátká novela nese nadpisy šestí částí instrumentální suity, ale text je přímo předčítán (zní z magnetofonového záznamu); prostor: instalace v celé místnosti je uspořádána tak, aby vznikal dozvuk prastarého oratoria Beata Vergine Vigolena. Dále se uplatňují fotografie. To vše ideálně spojuje různé rejstříky: díla devíti mladých brilantních fotografů jsou ideálními zápisy Boggianova textu a jsou také přítomny v prvním provedení díla. Podílejí se tak na určitém ideálu, posvátném i sekulárním spojení mezi hudbou (saxofon a živá elektronika) a posluchači.

L.Castellini píše ve svém úvodu k dílu: “Pohled, slyšení, dotek a chuť... nestabilita vnímání jsou paradoxně condicio sine qua non, aby člověk šel cestou, kdy napřahuje pravou ruku k nebi, aby přijímal jeho dary, a levou k zemi, aby rozdával dary, které dostal”.


 Michele Selva /ITÁLIE /

Copyright © 2011-17 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR. Hosting stránek zajišťuje Tomáš Poles. Vstup do administrace.