Choose your language:

MLADÍ BÁSNÍCI - SKUTEČNÍ VYVOLENÍ SVÉ GENERACE…?

Mirek Kovářík /CZ/

Mladí a poezie, mladí a literatura, mladí a literatura duchovně orientovaná - zajímavá témata! Myslím, že každá nastupující generace je poměrně diferencovaná ve svých zájmech. Vždycky existuje určitá elita této generace, a pak ovšem rovněž konzumentská většina, která je v současné době čím dál tím víc bombardována útokem médií nejrůznějších kalibrů, v podstatě diktujících její vkus, takže v této zemi nejde díky tomu na příklad uskutečnit soutěž typu Superstar v recitaci nebo psaní poezie – a to nejenom u nás, protože poezie už dlouho není mediálním heslem dne . A nyní, když se z úst většiny aktérů obou reality-show valí neskutečná slovní zásoba, primitivní ozvěna nejnižších signálních podnětů, nelze než doufat, že tento vzorek byl vybrán špatně a že skutečné vyvolené má tato generace daleko od obou oněch monstrózních útulků. Poezie v nich asi nezazní ani omylem, ostatně projektanti těchto seriálů nepočítali v nich ani s poličkou na knížky!!!

Ale přesto jsou určité podmínky pro to, aby poezie žila. Jednak autorsky, jednak interpretačně. Protože mladí lidé nejenom že básně píší, ale pořád ještě poezii přednášejí. Já mám to štěstí, že od roku 1969, kdy jsem vymyslel pořad Zelené peří, tehdy ještě v ústeckém rozhlase, ale i po nuceném odchodu z rozhlasu, kdy jsem obnovil klubovou podobu Peří od roku 1976 do roku 1991 v pražském klubu Rubín a pak po převratu znovu v rozhlase, mám tedy to štěstí, že jsem poznal vlastně už tři generace tzv. začínajících básníků. Na počátku to byli ti, kteří v 60.letech spolu s mojí generací nabírali rozum a ptali se po smyslu života a také na to, jak si to chtějí sami v sobě vyřídit a vyjít po smutné éře let padesátých do nového literárního kontextu. Měli jsme dlouhý půst, takže jsme lačně nasávali to, co nám přinášela světová literatura, zejména beatnické vlivy, ale také díla až dosud zakázaných a vězněných básníků… Tohle dneska při nástupu generační vlny díky Bohu neexistuje. Protože žádní zakázaní básníci nejsou a mladá generace má na internetu všechno na dosah. Stačí jen vytisknout a kliknout na určité jméno a ono tam vyskočí v mnoha souvislostech, u některých básníků se mohou objevit i celé sbírky… .

Nedávno jsem na svém semináři Literární akademie rozdal úlohu: Najděte jméno, které dlouhá léta bylo utajené, zaměřte se na něj a vydejte o něm svědectví. Jedna moje studentka objevila básníka opravdu pro většinu zcela neznámého, Hermora Liliu. Ivan Slavík vydal jeho poezii v 80. letech ve Spolku českých bibliofilů. Lilia zemřel ve 30.letech. Skutečně "tajný básník" - Slavík ho tak nazval. Přitom Lilia není básníkem nějaké konvenční poetiky, naopak – esoterické melancholicky laděné zpovědi nemají v české poezii mnoho obdob, nejblíže je mu Vladimír Holan, ten však byl v době Liliovy vrcholné produkce věku jinošského…

Však je pořád co objevovat. Ale to současné mladé lidi zajímá až ve druhém řádu. Oni se chtějí vyrovnat se světem přímočařeji.. Někteří cítí, že v nich klíčí něco, co po určité autostylizaci v nějakém žánru - nejčastěji hudebním - mohou sdělit. Jak toto “klíčení” vypadá u poezie? Ten, kdo píše básně, musí mít určitou literární zdatnost. To znamená: musí mít cosi načteno, musí o načteném uvažovat, musí mít chuť s tímto načteným materiálem polemizovat.. Jistě – jsou výjimky: někdo básní "od Boha", jako by se v něm verše rodily, aniž by cokoliv musel číst.. Z básníků, které jsem poznal, byla většina prvního typu. Ti, co si “vyrovnají své účty” s určitými autory, které četli, a svůj vztah ke světu si přes Villona nebo Gellnera či Hraběte nebo kohokoliv, na koho zaměří svůj hledáček, nejčastěji básníky jasně rebelského ražení, tímto řečištěm odplavují . Koneckonců, tohle je asi nejpřirozenější gesto každé nastupující věkové vlny v literatuře – mít vzpouru na svých praporech jako devízu nejplatnější.

Odkud se však berou duchovní vlivy? Duchovní inspirativita - tak bychom to mohli nazvat - ta je poměrně složitější. Nutně k ní musíme jako předpoklad vyvolat to, čemu se říká potřeba takovéto spirituální orientace. Ta nepřichází sama od sebe. Jsou rodiny, které ji vyvolají způsobem života s určitou konstrukcí hodnot . Ano, děti z rodin věřících rodičů mají v tomto ohledu leccos usnadněno,.duchovní orientace jako by jim byla už daná v genech. Mohou ji přijmout, zúročit, modifikovat nebo odmítnout – je řada takových možností, nicméně mají stále nablízku určitý řád, rituály a pochopitelně často i literární zázemí. Pochopitelně, že jsou mladí lidé, kteří k spirituálním hodnotám přicházejí - a o to je to cennější !!! - po vlastní cestě. Klasickým případem je Jiří Orten,. básník, jenž si vědomě stav, který se do jeho života krutě prodral po začátku platnosti norimberských rasových zákonů u nás, zasel do poezie jako nepřetržitý “děj bolesti” a učinil ho konstantou svého duchovního světa. .

Postadolescentní poezie, vyvede-li se, mívá zvláštní čaromoc vyrovnat se se světem.. Člověk v tomto věkovém stadiu má šanci se poprvé dotknout ran i jizev, s nimž si předchozí generace už nevědí rady nebo je berou jako nutnou konstantu .Dělá to s určitou noblesou, čistotou,s onou nejenom fysickou, ale i duchovní krásou mládí , to všechno v tom hraje své role. Ihned se ovšem objeví potřeba s něčím se utkat, něco přijmout něco popřít, s někým se spojit, kamsi směřovat. Jistěže není mnoho takových křišťálově čistých básníků. V české poezii raný Wolker, opět Orten, Hrabě, v 19.století Karel Hlaváček, ale existuje celá antologie předčasně odešlých nadějí / Chlapecké srdce mi zemřelo, vydal Melantrich v 80.letech, sestavil Vl. Maršíček – kolem 150 jmen! /, kde by se při bedlivějších hledáních našla asi řada dalších …

Česká poezie má svůj vývoj, který nelze zastavit. Mladí básníci dobře vědí nebo snad spíš zpočátku možná instinktivně tuší, že se dříve či později dostanou do nějakého literárního proudu, v němž se budou realizovat jejich poetické projekce. Pořád jsou tu velké inspirativní domény jako poezie Holanova, Halasova, Nezvalova a Hrubínova, v další generaci Ortenova, ale také Kainarova, Blatného, v té další poezie Václava Hraběte, Ivana Wernische a dalších a dalších, takže ta generační patina nezůstává jenom uprostřed generace, ale je v přesahu. Proto si myslím, že ti básníci, kteří při vstupu do literárních polí s čímsi skrytě polemizují, mají svůj literární kapitál už více nastřádaný.Cennější je, když se k němu dopracovávají sami. Někdy i za cenu určité neumělosti., možná až naivity. Ale o to je cennější jejich snaha dobrat se smyslu tvorby a vstoupit do přirozeného literárního kontextu

.Ještě k heslu “mladí a poezie”: nejsou jenom píšící básníci, jsou také ti, kteří básně interpretují. I to je oblast, kterou od šedesátých let sleduji jakožto člověk, který se interpretací zabývá nejvlastněji. Já básně nepíši, pravda, začínal jsem tak jako mnozí jiní, ale přestal jsem právě údobí, kdy si člověk srovnává hodnoty a ptá se, co je mu bližší a co má mít jako “náplň života”… Rohodl jsem se básně nepsat, ale interpretovat srdci blízkou poezii, a myslím, že jsem volil dobře.

Letos na Wolkerově Prostějově, což je národní přehlídka nechci říci nejlepších recitátorů, ale těch, kteří z městských, obvodních a krajských předkol vypracují se jakožto vítězové a jedou tam soutěžit , letos jsem byl úrovní interpretačních produkcí velice spokojen. Každý rok se tam objeví v repertoáru přednašečů alespoň jeden Wolker, každý rok od revoluce se tam objevuje Zahradníček v několika podobách, každý rok se tam najdou recitátoři, kteří si dovedou najít básníky často až osudově zasuté jako byl až do nedávna surrealista Karel Hynek, jméno ze školních osnov literární historie určitě vypadlé a tedy neznámé. A zrovna letos byl Hynek zastoupen dokonce několikrát . Jsou přednášeni básníci módní - vždycky tomu tak bylo -a jsou básníci-stálice.. To je Skácel, to je Kainar, pochopitelně opět Holan a Orten.. A z toho má člověk radost. V soutěži se mohou přednášející zaměřit jak na poezii, tak na prózu. Poezie je zatím zastoupena četněji, ale próza už ji dohání.. Možná jev přechodný, možná znamení, že se úměrně s mediálním mizením poezie vytrácí i její inspirativní radiace…? To nejkrásnější, co může mladého člověka v tomto ohledu potkat, je mít na dosah nějaký básnický svět, o který se lze opřít a kam také lze -obrazně řečeno - doplavat jako na ostrov, kde je vždycky dobře a kde člověk může být víc jistý. nejenom sám sebou, ale právě onou poezií. Pro mne tohle byli Whitman a Lorca, Zahradníček, Orten, Ginsberg, Corso, Hrabě…

Dnes je vydání básnické sbírky záležitost velice snadná. V každém počítači si ji můžete vytisknout. Jsou i nakladatelství, která dokonce počítají s tím, že k nim přijdou autoři, složí určitý obnos, a oni jim sbírku jakékoli myšlenkové kvality vytisknou. To je jedna z cest. Proto ta nadprodukce knih často jen grafomansky nadupaných, epigonských, zbytečných… Ovšem na druhé straně jsou renomovaná nakladatelství, která mají své lektorské sbory, jimiž neprojde špatná kniha..

Vycházejí i generačně erbovní sbírky básní těch nejmladších autorů. Důkazem je třeba loňská Ortenova cena Radkovi Malému ,který letos vydal další básnickou sbírku Větrní. , malý zázrak, protože je to jeho už třetí básnická kniha dokumentující výrazně vzestupnou poetickou originalitu, pravda včetně oné kontextuální orientace. Malého střelka ukazuje k Blatnému, ale i Žáčkovi, Větrní je jedna z nejvyprofilovanějších sbírek mladé české poezie a reprezentuje ji stejně suverénně jako před časem sbírky Kateřiny Rudčenkové nebo třeba Bogdana Trojaka. Básnická tvorba mladých lidí má i do budoucna naději. Pořád má své smyslové duchovní zdroje, kéž by nikdy nevyschly!.. Každá generace si k nim rovná cestu. My jsme hledali v antikvariátech, v knihovnách. Dnes je to snadnější - na internetu jsou v České elektronické knihovně všechny důležité básnické knihy z 19...století volně k dispozici, od první do poslední stránky. Díky Ústavu pro českou literaturu. To je pro básníky ovšem jenom jeden z možných inspirativních doteků. Mnozí hledají na příklad v hudbě, v jejích alternativních směrech., které často počítají s tím, že se k hudbě připojí i básnické slovo. My jsme to zkoušeli již v šedesátých letech. K freejazzovým skladbám se recitovala beatnická poezie.

A jsou to i básně, inspirované na příklad odporem k dnešním konzumním trendům. Vozíky v samoobsluhách, to je téměř symbolický objekt této projekce … .Mladí autoři vesměs nejsou konzumní lidé.. Myslím, že se o tuhle generaci nemusíme bát. Duchovno k nim přichází možná trochu nesnadněji, média je bombardují těžkými kalibry, ale kdo si v sobě vybojuje a nastolí vlastní vyhraněný pohled na svět, ten jejich vábivým svodům nemůže podlehnout ..

 Mirek Kovářík /CZ/

Copyright © 2011-17 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR. Hosting stránek zajišťuje Tomáš Poles. Vstup do administrace.