Choose your language:

HENNING FREDERICHS (1936-2003) PETR

Prof. Ruth Forsbach-Backhaus - Kirchenmusikdirektorin der Ev. Stadtkirche Remscheid /Germany/

Biblická sensopera (1982)

Petr stojí na cestě k mučednické smrti a vzpomíná na jednotlivé životní situace, jak jsou zaznamenány v evangeliích, Skutcích apoštolských a v mimobiblických legendách.

Autor textu přitom všechny události staví pod vůdčí myšlenku, totiž rozporuplnou a pohoršlivou skutečnost, že Petr byl vedle Pavla na jednu stranu nepochybně nejvýznamnější a nejvlivnější apoštol, na druhou stranu však opakovaně zrazoval a rozhodně se na něj nemůžeme dívat jako na dokonalého člověka a vzorového učedníka.

Motto:

„Nejvyšší a nejjemnější apoštol, Petr, selhal ostudněji než ostatní apoštolové, a přesto došel cti. Kdybych měl Petra namalovat, pak na každičký vlásek na jeho hlavě bych napsal: odpuštění hříchů; to proto, že on je příklad tohoto článku o odpuštění hříchů ve Vyznání víry. Martin Lutehr

» Petre amas me? – Tu scis, domine, quia amo te. – Pasce oves meas. «

Petře, miluješ mě? – Ano, ty víš, že tě mám rád. – Pas mé beránky.

Tento rozhovor: trojí otázka Ježíšova a odpověď apoštola Petra (střídavě latinsky a německy) zní na začátku a na konci našeho oratoria. Sbor přitom zní z vedlejšího chrámového prostoru. Z melodie středověkého responzoria se kompozičním zpracováním stala zpěvná dvanáctitónová řada, která prochází celým dílem jako cantus firmus. (ukázka č. I)

Co je to „sensopera“?

Opera je koncipovaná jako vnitřní dialog mezi starým Petrem a jeho vzpomínkami, „memoria“; jde o literární techniku „Soliloquium“, který byla kultivovaná od dob církevního otce Augustina zvláště v duchovní literatuře. Podtitul oratoria PETR: „Biblická sensopera“: jakkoli jsou události, o kterých pojednává toto dílo, tak drastické, napínavé, ano „operní“, ony se neodehrávají na jevišti, ale jsou uloženy v mysli, v citových vznětech apoštola, který na ně vzpomíná – takříkajíc před jeho „vnitřním zrakem“, - jako film, který v okamžiku smrti ještě jendou shrnuje člověku nejdůležitější situace jeho života.

Nejdřív bych vám ale chtěla představit skladatele tohoto díla:

Henning Frederichs (1936-2003)

Henning Frederichs se narodil 8. 5. 1936 v Královci. Rodina se přestěhovala do Berlína a po válce do Göttingen.

Frederichs tam složil maturitu na klasickém gymnáziu, byl přijat do Společnosti pro vědy německého národa a studoval nejprve v Haburku a poté v Kolíně na Vysoké hudební škole (dirigování, varhany a církevní hudbu, kompozici), v Bochumi hudební vědu a teologii. Podobně mnohostranná byla jeho profesní cesta: jako mladý korepetitor a dirigent působil ve Státním divadle Braunschweig.

Po šesti letech působení na místě hlavního kantora (církevního hudebníka) v Bochumi se stal prvním universitním hudebním ředitelem na nově založené universitě v Ruhru. Provomal v roce 1974 prací „Vztah textu a hudby v pašiích Keisera, Händla, Telemanna a Matthesona”. V r. 1974 jej Vestfálská zemská církev jmenovala Ředitelem pro církevní hudbu. Do roku 1988 vedl Wittenský Bachův pěvecký sbor a provedl s ním řadu velkých oratorií. V r. 1977 byl povolán na Institut pro evangelickou církevní hudbu na Vysoké hudební škole v Kolíně, kde působil jako profesor řízení sboru, dirigování a varhanní improvizace.

Tam během svého působení až do penzionování výrazně ovlivnil mnoho církevních hudebníků a hudebnic – v posledních letech také „ekumenicky“, protože evangelické a katolické oddělení bylo na jeho popud sloučeno do oboru „řízení sboru”, což se výborně osvědčilo.

Skladatelská činnost provázela Frederichse během všech úseků jeho profesního života. Tak vznikl rozsáhlý a mnohostranný soupis jeho děl. Těžištěm je jednoznačně duchovní sborová a varhanní tvora: tři oratoria („Petr“, „Pašijní vyprávění Marie Magdalény“, „Jób“), „Missa in pacem německy“ (vznikla na zakázku Evangelické církve v Porýní pro milénium 2000), kantáty, sborová moteta, varhanní díla a skladby pro sólové nástroje. Ve „světské“ oblasti doplňují spektrum jeho tvorby Písňové cykly, komorní hudba a orchestrální skladby.

Jeho tónová řeč, která se stále vyvíjela, je založená na tradici a rozeznáme v ní charakteristická „písmena“. Techniku tónových řad používal Frederichs jako materiál, který mu dával prostor pro to, aby vytvářel vlastní „formula“ pro svoji hudbu. Přitom mu zvlášť záleželo na kantabilitě a expresivitě jeho děl. Podle jeho názoru musí skladba být „obohacená významem“, nad čistě hudební obsah. Ten se mají posluchači otevírat ve svém celku.

Jeho díla potřebují angažované a fantazií obdařené interprety jako „překladatele“. Tím je jeho hudba, vedle své kvality, tak vzrušující pro interprety, ač – nebo právě proto, že - klade na hráče vysoké technické nároky.

Většina jeho děl byl vydána v Dorr Verlag (Kolín)(www.dohr.de).

Henning Frederichs zemřel ve Wuppertalu 28.12.2003 po krátké nemoci.

Obsah

Biblická sensopera PETR nás vede do antického Říma, kde apoštol Petr společně s Pavlem převzal nesmírně těžký a závažný úkol: misii mezi pohany. Píše se rok 67 po Kristu. Petr zde pracuje v mladém křesťanském sboru, který je pronásledován. Má, mimo jiné, povolat zpět k životu synovce krvelačného císaře Nerona. Zde ale našel Petr podle tradice také svoji smrt. INTRODUKCE zobrazuje Petra, jak kráčí k popravě. Nese svůj kříž a přitom vzpomíná ještě jednou na nejdůležitější události svého života. Probíhá vnitřní dialog s „memorií“, vnitřním hlasem jeho svědomí a jeho paměti, který vynáší z hloubky svého zapomnění.

Dílo je rozčleněno do tří větších částí. Celková doba provedení činí cca 75 minut.

1 část: Petr - rybář

Šimon Petr čeká, jako mnoho židů, spolu se svým bratrem Ondřejem, na příchod Mesiáše. Stanou se přívrženci Jana Křtitele, který jim jednoho dne ukáže v dálce Ježíše, „beránka Božího, který snímá hříchy světa“. Následující scéna se odehrává na břehu Jezera Genezaretského: Ježí učí lid z loďky (KÁNON: „Kázání na hoře“), slibuje Petrovi, že uloví mnoho ryb a povolává jej za svého učedníka („Už nebude lovit ryby,ale lidi“).

Tuto část uzavírá rozvinutý sbor (RONDO) o následování v učení Ježíšově a možných protivenstvích.

Také v této první scéně je použita metoda psychologického výkladu:

Velký sbor, který následuje Ježíšovu výzvu k následování („Folge mich nach, následuj mě“), začíná silně, avšak spontánní a přesvědčená poslušnost se po bližším uvažování postupně drolí. Z „chci tě následovat“ se stává „přeji si“, „chtěl bych“, až nakonec „šel bych, kdybych jen věděl, kam to vede“. Objevuje se mnoho omluv, proč odmítnout následování, např. „dovol mi, ať napřed pochovám svého otce“ a rozloučení se starými zvyklostmi.

Na konci Ronda se ale vrací přesvědčení ze začátku.

Z Ronda uslyšíme několik částí (ukázka č. II)

II. část „Petr – učedník“

1. scéna (PASSACAGLIA) líčí chůzi Ježíše po moři a Petrův marný pokus napodobit jej. Hlavní téma je „přirozeně“ intonována na osmi činelech. Petr se topí, když si uvědomí nebezpečí a bouři a Ježíš mu říká „ty malověrný“.

Sbor zde má za úkol současně s textem, který zpívají sólisté, zobrazovat vítr. Tato partie má sice aleatorické volné pasáže, je ale přesně intonovaná.

Uslyšíme několik výňatků z této scény. (ukázka č. III)

Následuje vyznání, že Ježíš je Mesiáš, kterým se Petr odlišuje od ostatních Ježíšových příznivců, kteří jej považují za Eliáše, Jeremiáše a jiné (Petr = skála).

Sbor:“Někteří říkají, že jsi Jan Křtitel, jíní, že jsi Eliáš, jiní, že jsi Jeremiáš nebo některý z proroků.“ Memoria: A Ježíš se zeptal, za koho ho považujeme my. Tehdy mu odpovídáš:

Petr: “Ty jsi Kristus, Syn Boha živého, ó, Ty milý Pane!”

Memoria: Tu řekl Ježíš: „Blahoslavený jsi, Šimone, synu Jonášův, neboť ti to nezjevilo tělo nebo krev, ale můj Otec v nebesích. Já ale ti pravím:

Chor: „Ty jsi Petr, a na té skále postavím svou církev a mocnosti pekla tě nepřemohou!“

Zde vystupuje z mnohohlasého akordu, který zpívá sbor (každý hlas zpívá jenom část této věty) při ústředních slovech vyznání dílčí akord. (ukázka č. IV)

Následuje scéna „mytí nohou“ a konečně „zapření“ po Ježíšově zatčení, které se v tomto oratoriu rozšiřuje v zúčtování o důvodech této zrady,, které vykonává Petr sám se sebou (CONDUCTUS, druh smutečního pochodu).

Zde, v centru celého díla, takříkajíc v klíčové scéně, stojí zapření na dvoře velekněze. Na rozdíl od obvyklého podání je Petrův charakter zobrazen zcela dialekticky: každé jednání, které vychází ze srdce překypujícího láskou, končí v trapné selhání; každému negativnímu činu stojí jako protějšek pozitivní pohnutka.

Petr reflektuje s pomocí memorie svoji zradu Ježíše, která ho zaměstnávala po celý jeho další život: byla to oddanost a láska, touha po uplatnění, stud?

Na konci stojí hrozivě rytmická zvolání davu „Tento patří také k těm, kteří s ním bývali“.

Epizoda s kokrhajícím kohoutem není prvoplánově zobrazena jeho budícím signálem, ale prostřednictvím momentu, převzatého z Evangelia podle Lukáše, působívá poznámka, že Ježíš v okamžiku zrady se otočí a pohledí Petrovi do očí. Zde slyšíme v podání klarinetů volání kosů na úsvitu nového dne. Poslyšme tuto závěrečnou scénu 2. části: (ukázka č. V)

Petr - apoštol

Orchestrální předehra symbolizuje „sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých“. Zní zde v podání všech nástrojů Lutherův starý velikonoční hymnus „Kristus vstal z mrtvých“, částečně jako obrácení a zvětšení cantu firmu. (ukázka č. VI).

Ve formě variací (CHORÁL-PARTITA) následují nyní povelikonoční události:
děje u otevřeného hrobu
setkání Petra se vzkříšeným
nanebevzetí Ježíše
Letnice s mluvením učedníků v jazycích
další vývoj až k misii mezi pohany

Jednotlivé části této velké parity jsou uváděny vždy týmž motivem varhan, který cituje začátek základní řady.

Při setkání se vzkříšeným se vrací trojí otázka Ježíšova Petrovi jako perpatuum mobile: „Petře, miluješ mne – ano, ty víš, Pane – pas mé beránky) – a opakované „následuj mne“ (ukázka č. VII)

Zvláštní pozornost si zaslouží letniční příběh: ze zasněných zvuků intonuje sbor tiše nesrozumitelný text, mluvení v jazyce. Teprve v průběhu díla a skrze slova sólistů vyvstane na konci smysl:

Sbor: Ha-nä-ä-ta-o ä-ji-a-ßär-do ha-li-nä-ga etc. etc.

Petr: Když ale nastal den letnic, byli jsme všichni plní Ducha svatého. To pobouřilo všechny židy a já jsem jim musel vysvětlovat, že nikterak nejsme opilí, ale že mluvíme v jazycích. Tu náhle porozuměli našim slovům: Memoria / sbor: “Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým!” (ukázka č. VIII)

V závěru díla, CONCLUSIO, se vypravěč vrací k začátku oratoria a sbor cituje slovo apoštola z 1. epištoly Petrovy („Vždyť láska přikryje množství hříchů!“)a odchází po modlitbě s úvodním propriem.

K hudbě této sensopery:

Základem je pro skladatele středověká responzoriální melodie, kterou zpívá při svém vstupu sbor s originálním latinským textem. V následujícím překladu těchto slov, která procházejí jako motto celým dílem, do němčiny se mění cantus firmus v dvanáctitónovou melodii, která potom je určující pro veškeré hudební dění.

Tuto dvanáctivónovou techniku je třeba chápat jako jiný druh tonality, který poskytuje této rozsáhlé kompozici vnitřní souvislost. Za tímto účelem je užívána horizontálně, tedy k vytváření melodických linií, ne vertikálně k vytváření akordů. Stejný úkol mají určité motivy a barvy, které se během průběhu díle stále znova vracejí. Vedle důkladně organizovaných částí jsou v díle místa s volně užitou technikou řad až po otevření struktury pro aleatoriku, tedy improvizaci, kterou určují interpreti. Zde hrají důležitou roli chromatické a diatonické klastry (seskupení tónů na co nejtěsnějším prostoru). Pohybují se na hranici mezi tónově fixovanou kompozicí a hudbou, která pracuje pouze se zvukovými barvami a hluky.

Sólové partie byly utvářeny specifickým způsobem díky umělému zásahu, kdy hlavní postava byla rozštěpena do dvou: stárnoucího apoštola (baryton) a nadčasový hlas jeho vzpomínek (soprán). Tak mohou znít různé hudební formy, od monologu přes sukcesivní (střídavý) dialog až po simultánní, potvrzující, souhlasný mixturní zvuk v duetu, vedeném v protipohybu. Stupeň vnitřní angažovanosti na dění vyjadřují různé způsoby artikulace: od zpěvu přes mluvený zpěv až po mluvení, křik a šeptání.

Instrumentarium tvoří pouze sedm hráčů, kteří však dokáží vytvořit úžasné zvukové barvy: protějšek ke třem klávesovým nástrojům, které představují různé druhy tvorby zvuku, totiž proudem zvuku v píšťalách vznikající vytrvalý zvuk (varhany), údery vznikající zvuk (klavír) a drnkáním vznikající zvuk (cembalo), tvoří dva melodické nástroje, které svým tónem umožňujícím modulaci slouží spíše emocionální stránce hudby (housle a klarinet). Orchestr je završen různými bicími nástroji (dva hráči), které přidávají v první řadě rytmus, ale také zvukové barvy a hluky či šumy (např. vibrafon, činely, bubny, tamtam).

Tento malý soubor má v čistě instrumentálních částech funkci spojovací, náladotvornou nebo vysvětlující: na konci introdukce líčí apoštolovo procesí k martýriu, na začátku II. části a na dalších místech toto procesí opět připomíná. V partiích, které jsou vázány na text, převažují instrumentálně barevné náznaky: vždy, když mluví „memoria“, uvádějí ji akordy klarinetu (jako když se něco vynáší z hloubky paměti), Petra zase vibrafon.

Nejrůznější hnutí mysli zúčastněných odrážejí housle; neskutečné, mimořádné události doprovází tamtam, přírodní zvuky představuje osm různě naladěných činelů.

Největší pružnost projevuje sbor: jeho výrazová škála se pohybuje od objektivizujících komentářů po nejvnitřnější zaujatost. Technické prostředky se pohybují od homofonních přes polyfonní dvanáctitónové partie po aleatorické partie, v nichž sbor interpretuje text bez pevně daných tónových výšek či daného rytmu.

Jeho artikulace sahá od mluvení po zpěv, od glissand po čistá hluková pole.

Formálně se hudba vyvíjí paralelně k obsahovému dění:
V 1. části vystupují pomalu na povrch dvě vzdálené vzpomínky apoštola na jeho mládí, kdy působil jako rybář. Analogicky jsou oba sólové hlasy vedeny rytmicky svobodně, recitativně, nebo v kvapném vzájemném střídání.
2. část líčí Petra jako učedníka, plného útrap, kolísajících nálad a překypujícího srdce. Analogicky zde hudba obsahuje nejvíce aleatorických částí: sborová glissanda, klastry, zvukové plochy, mluvený zpěv a mluvené partie.
Po Velikonocích, v III. části, potkáváme naopak Petra jako kompetentního ve své suverenitě a jistotě, kterého autorizoval jako apoštola jeho Pán:
Zprávy o dění po Ježíšově vzkříšení jsou proto zapracovány do jednotlivých variací velké chorální partity, v níž je cantus firmus zpracován v ctihodné, v baroku stabilizované technice, v této části ovšem pomocí moderní dvanáctitónové melodie, o níž byla řeč na začátku.

Celé dílo je zarámováno responsoriem, jehož latinský text, stejně jako závěrečná modlitba (oratio) je převzat ze středověkého slavnostního officia a v němž je vyslovena základní myšlenka, že to nebylo příkladné chování nebo úspěšné činy, co Petra predestinovalo k úkolu pastýře křesťanského sboru, nýbrž pouze jeho nezlomná příchylnost a láska ke svému Pánu, skrze niž se jeho opakované selhání mohlo rozpustit v odpuštění.

Poslyšme na závěr přednášky tuto modlitbu (oratio), při němž nástroje ještě jednou „zazáří“ svými hlavními motivy a potom závěr s responsoriem (ukázka č. IX).

Prof. Ruth Forsbach
Kirchenmusikdirektorin der Ev. Stadtkirche Remscheid / Německo /

Copyright © 2011-17 Forfest.cz. Stránky archivovány Národní knihovnou ČR. Hosting stránek zajišťuje Tomáš Poles. Vstup do administrace.